| Hulvát |
|
|
Irena Fuchsová |
Jízda ve vlaku je inspirující. Na první pohled poznám člověka, pro
kterého je cestování vlakem mimořádnou záležitostí. Stejně tak poznám
dojížděče. A stejně jako poznávám své spolucestující, poznávám i
sebe a to není nikdy na škodu. Jednou v zimě jsem podupávala v Praze na
Hlavním nádraží a čekala na rychlík do Kolína. Byl vypravovaný ze Smíchova
a přijížděl vždy na čas. Tentokrát měl výjimečně zpoždění. My,
protřelí dojížděči, jsme koukli na hodinky. Právě teď vyjížděl vlak
na Kolín z Masarykova nádraží a další pojede za půl hodiny.
Přituhlo. Minuty ubíhaly. A přesně ve chvíli, kdy první z nás začali z nástupiště
odcházet, se ozvalo hlášení, že rychlík přijíždí. Když jsme se se známou
usadily v krásně vytopeném kupé a já se chystala, že si svléknu kabát,
vrazil k nám udýchaný chlap, který nejenom že nepozdravil a nezeptal se nás,
jestli je volno, což dělám, i když v kupé sedí pouze jeden cestující,
ale hrnul se k oknu a stáhl ho až dolů.
Stál u něho a hlasitě funěl.
Podívaly jsme se se známou po sobě. Hulvát! Co sem pouští tu zimu? To se nám
snad zdá?! Nechtělo se nám z kupé odcházet a tak jsme si zatím nechaly na
sobě kabáty. Nepřestávaly jsme ale chlápka nepřátelsky pozorovat a vysílaly
jsme mu rozkaz, aby už to okno zavřel!
Nezavřel! Když se vydýchal, žuchl těsně vedle mě, až jsem se na sedadle
zhoupla. Začal se otírat kapesníkem a nepřestával funět.
Okno zavřel, až když se rychlík rozjel a my dvě už byly jako dva nanuky.
To jeho hulvátství jsme mu neodpustily po celou cestu a když jsme z kupé
odcházely, provrtaly jsme ho svými co nejzlejšími pohledy. Zazubil se na nás
a řekl na shledanou. Neodpověděly jsme. To máš za to hulvátství, řekly
jsme si shodně.
Druhý den jsem si ráno koupila novou týdenní jízdenku. Došla jsem na nástupiště
a protože rychlík měl ještě dvě minuty čas, dávala jsem si jízdenku do
pouzdra. A v tom jsem zjistila, že
mi paní pokladní dala týdenku od pondělí do pátku, zatímco já potřebovala
týdenku i na sobotu a neděli. Byla to moje chyba, neupozornila jsem ji na to a
nevšimla jsem si, že platím o něco méně. A tak jsem co nejrychleji běžela
k pokladnám. Paní pokladní byla ochotná, jízdenku mi vyměnila, nicméně můj
rychlík už přijel a byl připravený k odjezdu.
Letěla jsem po schodech do podchodu a z posledních sil jsem vyběhla na nástupiště.
Naštěstí mne zahlédl pan průvodčí. Počkal, až si nastoupím a teprve
potom mávl na pana výpravčího.
Vrazila jsem do prvního volného kupé, kde už seděla nějaká paní, hodila
tašku na sedadlo, otevřela okno a oddychovala, jako kdybych právě doběhla
maraton.
Když jsem se trochu vydýchala, nechala jsem okno ještě otevřené, protože
jsem byla zpocená. Žuchla jsem na sedadlo. Paní, sedící vedle, se na mě
pohoršeně podívala...