| My
ženy |
|
|
Irena Fuchsová |
Nevím, jak vaše žena, pánové, ale já jsem fotbalový a hokejový
analfabet. Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku, nepamatuju si, jestli my jsme
ti červení nebo bílí, není mi jasné, jestli právě teď jsme dali gól my
nebo naši soupeři, málokdy si pamatuju po celý zápas, kdo vlastně jsou ti
druzí a někdy si dokonce myslím, že hrajeme my a pak zjistím, že nikoli,
že to hrají mužstva dvou úplně cizích zemí, ale náš národ tento zápas
sleduje s takovým zaujetím proto, že jeho výsledek je důležitý pro náš
postup či sestup. Máte pravdu, přijímám všechny vaše nelichotivé poznámky,
ale domnívám se, že nejsem výjimka. A snad mě trošku může rehabilitovat
to, že s posledním gólem, kdy všichni kolem mě propukají v jásot, já začínám
plakat radostí a hrdostí a jsem šťastná, že my Češi jsme to opět dokázali.
Nedávno, když se národ opět shromažďoval u televizních obrazovek, jsem si
vzpomněla na svoji babičku, která se narodila před sto lety a měla podobné
problémy jako já.
Bylo to v šedesátých letech, v době, kdy se černobílé televize pomalu stávaly
středem rodiny. A rodiny, nejenom ta naše, se dívaly na všechno. Babička
bydlela ve stejném domě, jako my o poschodí níž, a televizi si nikdy
nekoupila, stačilo jí radio. Také proč by si kupovala televizi, když ji měla
dcera? Babička tedy chodila na televizi k nám. Nevybírala si žádné speciální
pořady, prostě přišla, sedla si do pokoje a dívala se. A to i když byl v
televizi fotbal nebo hokej. Otec a bratři povykovali a babička těkala očima
po obrazovce a bylo vidět, že vůbec neví, která bije.
Bydleli jsme tenkrát v ulici kousek od náměstí, vedle spořitelny. A babička,
když jí jednou naštvalo, že zase nepoznala, že jsme to byli my, kdo dal ten
první gól, dala mému otci typicky ženskou otázku. Karle, a odkud vlastně
hrajeme?
Můj otec se podíval na babičku a na televizi, která stála mezi okny. Ta
okna vedla na ulici, která nalevo končila na náměstí. Napravo, vedle našeho
domu, byla spořitelna. A
protože můj otec znal dobře svou tchýni, pochopil, co chce slyšet a jeho
odpověď se vepsala do rodinné kroniky. Matko, hrajeme od náměstí ke Spořitelně.
Babička uznale pokývala hlavou nad jeho vysvětlením a vpila se do obrazovky,
protože teď už jí bylo všechno jasné...