| Žvýkačka
jako generační fenomén |
|
|
Petr Feldstein |
Moje generace odmalička slýchávala, že jazz je kapitalistický, nemorální
přežitek. Že mandelinku bramborovou shazuje z letadel na naši svěží,
lidově-demokratickou zelenou nať potměšilý americký prezident a válečný
štváč Truman. A že žvýkačky, neboli žvýkací gumy, a jejich žvýkání,
jsou nejen znakem nekulturnosti, ale i projevem reakcionářství, neboli zpátečnictví.
Přesto jsme my děti po žvýkačkách vyloženě "pásli". Studená
válka se v našem dětském světě negativně projevovala především v tom,
že žvýkačky nebyly na trhu. Nanejvýš bylo možné zcela výjimečně spatřit
v jednom přežívajícím soukromém koloniále u nás na Letné zelené, vínově
červené nebo žluté želatinové hady, trochu pomoučněné, aby se nelepili.
Hadi nebyli špatní, ale žvýkačky zůstávaly nedostižným snem. I k nám
domů, do naší rodiny, totiž krátce po válce dorazil balíček z Unry. Přesněji
z UNRRA, mezinárodní organizace, která do některých zemí zasílala poválečnou
potravinovou pomoc. Ze všech potravin, které balík obsahoval, mi v paměti
utkvěly pouze a právě žvýkačky. Něco neskutečně skvělého, báječného,
úžasného. Některé vypadaly jako bonbóny a v tenké malé krabičce
chrastily, jiné, ještě přitažlivější, byly v podobě pásečků zabaleny
do staniolu zasunutého do barevného obalu. Ta chuť a zázračná konzistence!
Unru zrušily a žvýkačky se změnily v téměř pohádkovou vzpomínku.
Až jednou, v první nebo ve druhé třídě, přišel do školy spolužák Čestmír
Gütter a žvýkal. Měl opravdovou žvýkačku. Okázale a provokativně ji
natahoval z úst až do míst, do kterých mu stačila délka jeho ruky. Vůně,
která se přitom okolo něho linula, byla nepochybným důkazem pravosti, stejně
jako prázdný papírek, který nám Čestmír dovolil prohlédnout. Stálo na něm
mimo jiné CHEVING GUM. Pak Čestmír vyndal z kapsy poslední trumf. Balíček,
v němž byly ještě čtyři perfektně zabalené žvýkačkové pásky. Tím nás
dorazil.
Hned na počátku přestávky jsme se všichni okolo něho shromáždili. O žvýkačku,
respektive sebemenší kousek z balíčku, si nikdo říci netroufnul. Našlo se
však několik opovážlivců, či odvážlivců, kteří na Čestmírovi
loudili, aby jim dal "čída" z pusy. K tomu Čestmír nakonec svolil.
Ale jenom v případě Ivany Hamplové. Potvrdilo se tak naše podezření, že
Čestmír Gütter ji tajně miluje.
Později se přece jen občas stalo, že nějakou skulinou v železné oponě někdo
ze zahnívajícího Západu do naší kvetoucí republiky žvýkačku prostrčil.
Také já jsem se jednou dočkal a s čerstvě nabytými žvýkačkami a patřičně
zvýšeným sebevědomím se vydal na promítání grotesek do malého kinosálu
v Technickém muzeu. Díky žvýkačkám jsem měl ono sobotní odpoledne u svých
kamarádů větší úspěch než Chaplin, Frigo nebo Lupino Lane.
Jako žáci čtvrté třídy jsme odjeli na školu v přírodě do Deštného v
Orlických horách. Po vyučování jsme vybíhali do okolních lesů a z kmenů
vysokánských jehličnanů jsme odloupávali zaschlou pryskyřici. Po soustředěném
úsilí a překonaném odporu k chuti smůly v ústech se nám dost často podařilo
zdolat stádium téměř beznadějné rozdrobenosti a zpracovat ji v přiměřeně
velké, měkké, pružné a hlavně kompaktní sousto, umožňující žvýkání.
Konečný efekt byl daleko lepší než obdobné pokusy s voskem, navíc vyráběném
z kostí.
Naše generace neměla odmalička štěstí. S lecčím, co by jí mohlo zpříjemnit
život, se minula. Začalo to právě žvýkačkami. Protože žvýkačková
liberalizace, i když nejprve v podobě tuhého, čelisti až příliš utužujícího
Pedra domácí výroby, přišla pro nás už dost pozdě. Ze žvýkaček jsme
mezitím vyrostli, tak jako jsme později vyrostli z něčeho jiného, co
nastalo, nebo jsme, naopak, do něčeho zase ještě nedorostli.
Jednalo se většinou o mnohem důležitější věci než žvýkačky. Stejně
bych ale, ani s odstupem let, žvýkačky na úplně poslední místo nedal. Ani
při vědomí, že jsme jimi dávno a dávno zaplaveni. Jednou si ale zase musím
zkusit, jak chutná smůla. Ne že bych jí byl v životě kdovíjak ušetřen.
Ale já teď myslím tu žvýkačkovou. Z našich jehličnatých lesů.