| Atentátník |
|
|
Petr Feldstein |
V Praze na Letné v Kamenické ulici, v domě, kde jsem žil více než třicet
let, bydlelo několik zajímavých lidí. Začít ale musím citací z knížky
vzpomínek Bedřicha Rohana na Prahu dvacátých a třicátých let minulého
století nazvanou Kafka bydlel za rohem, kterou jsem si před časem s chutí přečetl.
Rohan píše: "Již dříve byl spáchán atentát i na špičkového
politika Karla Kramáře. Kramář měl podruhé štěstí: útok se nezdařil.
Nacionalistický politik byl roku 1916 za starého Rakouska odsouzen k smrti
jako vlastizrádce. Poslední habsburský císař Karel ho však omilostnil a
Kramář byl roku 1917 propuštěn. O nemnoho let později veřejnost s napětím
sledovala proces s třiadvacetiletým anarchistou a atentátníkem Aloisem Šťastným."
Právě někdejší "třiadvacetiletý anarchista a atentátník Alois Šťastný"
u nás v domě bydlel. Byl to opravdu on, i když můj tatínek, tykali si
spolu, mu vždycky, když se potkali, kupodivu říkal "Buď zdráv,
Josef", a ne "Buď zdráv, Alois". Protože pan Šťastný, v té
době náš přední překladatel z angličtiny, otec čtyř dětí, se kterými
jsem kamarádil, se úplně přesně jmenoval Alois Josef Šťastný.
V dětství jsem neměl o pozoruhodně divoké minulosti našeho souseda pana
Šťastného tušení. Když jsem ho na rozhraní svého předškolního a školního
věku zaregistroval, byl to vysoký, nesmírně hubený, téměř už bělovlasý
padesátník. Přes tento věk, který se mi jevil z mé tehdejší žabí
perspektivy hodně pokročilý, měl pan Šťastný k mému údivu sám ještě
tatínka. Ten sice u nás v domě nebydlel a nežil ani v Praze, ale občas svého
syna a jeho rodinu navštěvoval. Měl červené tváře, bílý nakroucený knír
a na hlavě tehdy kuriózní tvrďák. Jmenoval se Ferdinand, což mi tenkrát připadalo
komické, a jak jsem se dověděl také až později, byl za první republiky
senátorem za národní socialisty.
Mne pan Alois Šťastný vzal na vědomí až po mnoha letech. V době, kdy kromě
mnoha jiných zdravotních neduhů už také hodně špatně slyšel. Jednou,
bylo to uprostřed léta, k nám ze čtvrtého do třetího patra zatelefonoval:
Tady Šťastný, váš soused. Nic neříkejte, já vám stejně nebudu rozumět.
Jsem sám doma a naši udělali tu blbost, že zvenku zamkli. Já se nemůžu
dostat ven, protože nám blbne zámek. Nedá se otevřít zevnitř...
Musel jsem sejít dolů, na ulici před dům, pan Šťastný mi hodil z okna klíče
a já jsem mu pak zvenku odemknul. V otevřených dveřích mě objal a řekl: Můj
šlechetný zachránče... A pak mě vždy, když jsme se potkali, častoval
stejnými slovy a také vděčným, usměvavým pohledem.
Tehdy už jsem věděl, že jako mladík skutečně vystřelil na československého
předsedu vlády. Trefil Karla Kramáře do kovové přezky jeho šlí, přičemž
kulka ministerskému předsedovi prošla ještě šrajtoflí v náprsní kapse u
saka. Došlo k tomu poté, co si Šťastný jako nejmladší člen jakési
anarchistické skupiny, která chtěla v roce 1920 atentát spáchat proto, aby
na sebe upozornila a při procesu pak mohla hovořit o zklamaných ideálech nové
republiky, vytáhl při losování skupinky několika takových spiklenců
nejkratší sirku. Tím bylo určeno, kdo atentát provede. Ve vetešnictví si
pak koupil, naštěstí pro sebe i pro ministerského předsedu, laciný, zřejmě
ne úplně stoprocentně funkční revolver.
Do bezprostřední blízkosti premiéra se jako syn populárního senátora
dostal snadno. Otec po nějakém čase, zřejmě i za přimhouřených očí
justice a státních orgánů, dopomohl synovi, který byl odsouzen na deset
let, k útěku do Spojených států. Tam se Alois naučil perfektně anglicky,
seznámil se s americkou literaturu a zamiloval si ji, a hlavně prošel tvrdou
školou života, která ho vyléčila z mladického kiksu. Ne však z klukovského
rošťáctví, jak jsem měl možnost poznat. Ani ze smyslu pro humor a z
nepohasínající náklonnosti k ženám. Od té doby, co jsem se stal jeho
"šlechetným zachráncem", jsme totiž spolu nejednou seděli na pivu
u Sojků. A on vzpomínal.
Na všechno možné, jen na atentát ne. A já jsem se ho na to, abych se dověděl
víc, dost dobře zeptat nemohl. Když jsme spolu seděli naposledy, pár týdnů
před jeho smrtí, zazpíval, souviselo to s příhodou, kterou mi vyprávěl,
zastřeným, dýchavičným hlasem, kousek z písničky Voskovce a Wericha: Co
Don Juan se bohapustě chvástal, to našinec jen levou rukou zastal, nám žena
každá ráda hodí růži, protože my jsme stoprocentní muži... V očích měl
pořád ještě jiskru, ale čím dál víc se mu přes ni draly ven slzy.