| O
muži, který dělal páva |
|
|
Petr Feldstein |
Pracoval jsem tehdy asi dva roky v kancelářích Státního
závodiště v Praze na Smíchově jako propagační referent, když se v
telefonu, který jsem zvedl, ozvalo jedno docela obyčejné jméno. Přesněji příjmení.
Nemohu a nechci je však prozradit. Proto budu jeho nositele nazývat třeba
Melichar. Třeba Jindřich Melichar. Takže ve sluchátku tenkrát, na začátku
roku 1979, zazněl příjemný hlas staršího muže:
Tady Melichar. Mohl bych mluvit s panem Feldsteinem? Zabarvení hlasu mi bylo
hodně povědomé, skoro důvěrně známé. To přece nemohl být nikdo jiný
než můj známý, spisovatel Jindřich Melichar, autor řady knížek i několika
divadelních her.
To je pan Jindřich Melichar? vysoukal jsem ze sebe udiveně. Ano, správně,
správně. Stalo se něco? zeptal jsem se zcela nesmyslně. I kdyby se totiž něco
stalo, nebylo by to, přestože dříve jsme se vídali dost často, po dobrých
deseti letech od našeho posledního setkání, nejmenším důvodem k tomu, aby
mi zatelefonoval. Vůbec nic se nestalo, řekl mi spisovatel ale rád bych vás
navštívil.
Jindřich Melichar. Co vlastně dělá, uvažoval jsem. Dlouho nic nevydal,
protože vydávat nesmí. Tak jako ostatně desítky dalších, z nichž mnozí,
stejně jako on, obývali v padesátých a šedesátých letech často zámek na
Dobříši. Jestlipak ještě, napadlo mě, dělá páva. Jindřich Melichar
totiž uměl křičet jako páv. A někdy tím, jak chodil s hlavou hrdě, až
pyšně vztyčenou, i páva připomínal. P...áááá.... ozývalo se při obědě
nebo při večeři zcela nečekaně v zámecké jídelně od jeho stolu. Ne často,
tak jednou za několik dnů. Jindřich Melichar děláním páva moudře šetřil.
Jako šafránem.
Když někdy uprostřed šedesátých let napsal Ivan Klíma divadelní hru Zámek,
která se pak hrála na Národním divadle, a byla do jisté míry podobenstvím
dobříšského domova spisovatelů, řekl Jindřich Melichar autorovi několik
dnů po premiéře u stejného stolu, u kterého dělal páva: Hele, ty mezi nás
nechoď, nebo zase o nás něco napíšeš!
Tak tento Jindřich Melichar, který začínal jak dramatik a pak byl i
pisatelem novel a románů, v letech poválečných možná trochu schematik,
ale později stále spisovatel stále zručnější a moudřejší, s darem
laskavého, ironického i vyloženě sarkastického humoru, stál v den a
hodinu, na které jsme se domluvili, přede mnou v kancelářích Státního závodiště.
Vlastně spíš přede mnou stále jeho troska. Zestárl o víc než o deset
let. Usmíval se, ale měl uštvaný, vyčerpaný pohled. Na to, jak bylo
chladno, měl příliš lehký kabát. A ten kabát, na to, jaký býval člověk,
už neměl dlouho, velmi dlouho, v čistírně. Límec se mu zmastil skoro dočerna.
Vidím, že se máte dobře, řekl mi. Já jsem viděl, že on se dobře nemá.
Tohle jsem přinesl, třeba se vám to hodí... Z kapsy vyndal složený papír.
Bylo na něm pět nebo šest sloganů zvoucích na dostihy do Chuchle. Dnes už
si pamatuji jenom jeden. Zněl takto: I muž, který truchlí, najde štěstí v
Chuchli.
To jste napsal vy, pane Melichare? zeptal jsem se. Přikývl. Myslel jsem si,
dodal za chvíli, že by se ty texty mohly zakomponovat do nějakého pěkného
barevného plakátu. Anebo i třeba černobílého... Snad... připustil jsem.
Polknul a pak mi nečekaně rychle, stručně a ostře položil otázku: Kolik
mi za ně můžete dát?
Nevím, odpověděl jsem bezradně. Pak jsem chtěl říct, že to není tak
jednoduché, že nevím, zda ty texty použiji, ale místo toho jsem selhávajícím
hlasem zašeptal: Tak asi dvě stovky za jeden... To nebyl tehdy tak málo. To
by šlo, řekl s úlevou, teď hned? To opravdu ne, vypadlo ze mne, když jsem
sebral všechny síly. Za týden zavolal a ptal se, jak to vypadá s penězi. A
pak znovu. Volal často a jeho hlas byl stále naléhavější. Po měsíci jsem
řekl, že peníze už mám. Přišel si pro ně následující den, v sobotu
dopoledne do Letenských sadů. Seděli jsme na lavičce, vedle nás stál kočárek,
ve kterém spal můj několikaměsíční syn. Panu Melicharovi jsem předal peníze,
které byly z mého, a fingovanou výplatnici, kterou jsem vyrobil.
Originál je váš, kopii si nechám, řekl jsem, když se podepsal. Poděkoval
a podíval se na mne trochu podezíravě. Snad tušil, jak se věci mají. Ale
kdyby mi to řekl, popřel bych to. Pak si dal peníze do kapsy, podíval se do
kočárku a řekl: Ať vám chlapec roste.
Potom se vydal cestičkou mezi už se zelenajícími keři dolů k nábřeží.
Věděl jsem už, řekli mi to známí, že ho nezničil jen režim, ale hlavně
jeho vlastní žena. Rozvedla se s ním, vyhnala ho z bytu a připravila prý o
všechno. Díval jsem se za ním. Skoro sedmdesátiletý Jindřich Melichar odcházel
vstříc tomu málu, co mu v životě zbylo. Ani páva mi na rozloučenou neudělal.
Byl to muž, který, přestože truchlil, by ani v Chuchli štěstí nenašel.