| Svéhlaví dobráci |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
Osel domácí (Equus
asinus) je už několik tisíciletí důležitým pomocníkem člověka. Zdomácněl
dříve než kůň, ačkoli patří též do čeledi koňovitých lichokopytníků.
Tento malý ušatý koník je v potravě nevybíravý, nespotřebuje ani mnoho vody a vzhledem ke své velikosti unese na hřbetě neuvěřitelně velký náklad, někdy až 300 kg. A je také lépe přizpůsoben životu ve vyprahlém prostředí než kůň. Při dobrém zacházení se dožije 40 let. Kromě své živé síly poskytuje i mléko a maso. Nad oslím mlékem neohrnujte nos, je výživnější nežli kravské, a starověké krásky ho považovaly za nenahraditelný kosmetický prostředek ke zkrášlení pleti. Podstatnou složkou pravého uherského salámu je právě oslí maso.
Domovem oslů jsou dva kontinenty Afrika a Asie, kde žili v četných rasách, což je důsledkem jejich rozptýlení na obrovských územích. Březost trvá zhruba jeden rok a klisna rodí jen jediné mládě. I když jde o zvíře velmi otužilé, tato omezená rozmnožovací schopnost byla příčinou takřka úplného vyhubení všech divokých forem.
Osli se mohou křížit s koněm. Oslice spářená s hřebcem koně porodí mezka podobného spíše oslovi, ze spojení klisny s oslím hřebcem pochází mula mající zevnějšek spíše koňský. Dobrých vlastností těchto zvířat si cenívali i panovníci, kteří jezdívali raději na ohnivých mulách nežli na koních a také vojáci, jimž muly pomáhaly přenášet těžké náklady, např. děla, po horských stezkách. Potomci kříženců jsou ovšem neplodní, takže se jejich dobré vlastnosti nemohou dále rozvíjet šlechtěním.
Divocí afričtí osli, předkové osla domácího, jsou už dnes ve volné přírodě velmi vzácní. O něco lépe je na tom, díky přísné ochraně, osel asijský Equus hemionus, a v posledním století se divoká forma oslů objevila i v Severní Americe. Ačkoli koňovití vyhynuli na tomto kontinetu asi před 12 000 lety, znovu se sem díky člověku vrátili v podobě mustangů a zdivočelých oslů - potomků těch, co kdysi nosili náklady zlatokopům.
Rozvážný a někdy i tvrdohlavý oslík zapřažený do dvoukoláku nebo obtížený otepí dřeva nám připadá loudavý, ale v běhu předčí leckterého závodního koně. Osel asijský dokáže běžet rychlostí až 70 km/h. Divocí osli se na podzim sdružují do stád, po skončení období dešťů se rozdělují do menších rodinných skupin. V té době se samci střetávají v teritoriálních soubojích při nichž jim za zbraně slouží zuby i kopyta.
Toto zvíře má pozoruhodně dvojznačnou symbolickou úlohu v mytologii řady národů. Ve starém Egyptě ho spojovali s postavou boha Setha, vraha jiného boha. Hieroglyf osla, vyřezaný nožem do ramene, měl svého nositele chránit před zlým osudem. Naproti tomu Řekové o něco později zpodobňovali boha příjemností Dyonýza jezdícího na oslu a Římané v něm viděli symbol plodnosti. První křesťané byli někdy posměšně označováni jako uctívači ukřižovaného osla, zřejmě proto, že v Bibli se zmiňuje oslice, která dříve než lidé rozpoznala Boží vůli.
Při narození Krista asistoval vedle vola, symbolizujícího Židy, i osel znázorňující podle některých pojetí pohany, nicméně to, že Ježíše při jeho triumfálním vjezdu do Jeruzaléma posadili na osla, bylo projevem úcty. A na oslu putovala i Svatá rodina při svém útěku do Egypta. Ve středověku byl nedostatek víry pokládán za hloupost, proto je někdy apoštol Tomáš, nevěřící v Ježíšovo zmrtvýchvstání, zobrazován spolu s oslem.
Takže osel je jednou ztělesněním hlouposti, lenivosti a svéhlavosti, jindy je použit jako vzor pokory a dobromyslnosti. Škoda, že to skromné, pilné a nadmíru užitečné zvíře, nezaznamenalo v poslední době podobný nárůst obliby jako koně. Koňských stájí přibývá jako hub po dešti, o oslích stájích neslyšet.