| Třikrát denně lžíci smíchu |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
Smát se je docela dobrý nápad, tvrdí primář Karel Nešpor. Úsměv ve správnou chvíli dokáže zázraky: prolomí ledy v napjatých vztazích, dá najevo, že se nám druhý líbí, vyjeví naše dobré a nezáludné úmysly, zmírní bolest a posílí imunitu.
Příznivě působí na naše duševní a tělesné zdraví a - co si budeme povídat - přispívá i k oblibě smíšků. Což raději nepotkáváme lidi, co se usmívají, než stažené hubičky? O hravost nás nemusí připravit ani stáří či nemoc: Velmi stará žena umírá a u jejího lůžka se shromáždí skupina mediků vedená profesorem. Stařenka otevře oči a praví: "Baf!"
Sice známe ono úsloví "veselá mysl - půl zdraví",
ale platí opravdu? Není to jen takové okřídlené moudro, z kterého
vyprchal obsah?
Vůbec ne. Podívejte se jen, co úsměv zmůže v mezilidských vztazích - je
signálem našich dobrých úmyslů, snahy navázat přátelství i výrazem
toho, že k druhým přistupujeme otevřeně a nezáludně. Vytváří dobrou
atmosféru, kterou člověk ke každodennímu životu tolik potřebuje. A co
teprve jeho vliv na naše rozpoložení! Smíchem dáváme svému tělu najevo,
že se s námi neděje nic strašného, jsme v bezpečí a nic nám nehrozí.
Ve své knížce Léčivá moc smíchu tvrdíte, že se máme
naučit smát se bez důvodu, protože to náš organismus potřebuje...
To je pravda. Lidé by se měli naučit smát, aniž by k tomu dostali bezprostřední
podnět. Když se budeme smát jednu dvě minuty bez příčiny a budeme brát
tuhle medicínu několikrát denně, jsem přesvědčen, že budeme zdravější,
optimističtější a odolnější vůči nemocím i stresům. Kdybychom totiž
čekali, až nějaký důvod k smíchu přijde, nemuseli bychom se taky zasmát
vůbec.
Co tomu řekne okolí, když se najednou začnete třeba v
narvaném autobusu bezdůvodně smát?
Na to existují různé fígle. Všichni s sebou nosíme nějaké noviny, knihy,
poznámky... Stačí je otevřít - a můžete se začít kroutit smíchy. A
nikdo neví, že právě nahlížíte do integrálního počtu nebo anatomie žaludku.
Dobrý úhybný manévr jsou i sluchátka na uších. Však je také dost lidí
využívá.
Nepřijde mi jako dobrý nápad chechtat se v ranní přeplněné
tramvaji nad chmurnými zprávami předešlého dne. Asi bych se bála, že
popudlivější spolucestující zareaguje hrubě...
Mám pochopení. Třeba byl vyhnán povinností z teplého příbytku a možná
se ani nestačil nasnídat. Je možné nad sebou naříkat, ale je možné se ve
stejné situaci smát. Smích je rozhodně zdravější. Když má někdo ráno
špatnou náladu, neměl by se pohoršovat nad tím, kdo se směje, a závidět.
Spíše by měl zkusit se naladit na jeho vlnu.
Kdo má k smíchu blíže - děti, nebo dospělí?
Děti mají k smíchu daleko větší nadání. Smějí se mnohem častěji než
dospělí a také mnohem spontánněji. Některé dítě se směje tak často, až
se rodiče dokonce ptají, jestli se u něj neprojevuje nějaká psychická úchylka.
V žádném případě! Smích je projevem duševního zdraví. Rodiče by se měli
k dětskému smíchu raději připojit.
V jakých situacích je smích účinný?
Smích velmi dobře působí proti hněvu a v situacích, kdy se člověk nudí.
Vcelku slušně poslouží i k zahnání úzkosti. Nezdá se však, že by dělal
zázraky, když jsme v depresi. Ale za pokus to stojí - postavit se před
zrcadlo, podívat se, jak vypadám, a pokusit se sám sobě zasmát (útlocitnější
povahy se asi rozpláčou). Pokud v sobě naleznu dost síly, mohu zkusit povytáhnout
koutky úst. S tím, jak se bude proměňovat můj obličej v zrcadle, se bude měnit
i moje vnitřní vyladění.
Vánoce jsou dobou, vypjatých emocí, kdy zvláště osamělí
lidé propadají melancholii, nostalgii, smutku, depresi...
Souhlasím s vámi. Dokonce i na našem oddělení, kde léčíme pacienty, co
se vinou drog, hráčské vášně nebo alkoholu dostali do tíživých životních
situací, neradi pouštíme osamělé lidi na Vánoce domů. I je učíme smát
se. Myslím si totiž, že schopnost zasmát se svým pocitům, obavám nebo
katastrofickým myšlenkám je známka uzdravení. Taková záře červánků,
které projasňují tmavou oblohu deprese.
Jak se mám naučit zasmát se sama sobě?
Několika způsoby. Můžete zkusit relaxační nebo meditační techniky, které
vás dovedou k tomu, abyste uvolněně pozorovala své myšlenky a zachovávala
si od nich odstup. Ovšem smích tohle dělá automaticky. A můžete si ho
navodit i záměrně... Když se dostanete do určité nálady, přejde
"neupřímný", chtěný smích do upřímného a vzápětí se dostaví
i nadhled, který smích často provází.
Můžeme se smíchem postavit i proti agresi?
Agresivní chování často vyprovokuje hrubost druhé strany a hrozí stupňující
se konflikt. Souvislosti mezi smíchem a agresí opravdu existují. Minimálně
v tom smyslu, že smích je projevem toho, že se člověk k žádnému útoku
nechystá. Smích je doprovázen celkovým svalovým uvolněním a svalové
uvolnění prostě nejde s agresí dohromady. Podaří-li se nám agresivního
člověka rozesmát, výrazně jsme snížili riziko, že nás napadne.
Stále mluvíme o smíchu. Ale naše rozpoložení ovlivňuje
i smysl pro humor. Jaký je vlastně rozdíl mezi smíchem a humorem?
Humor je věcí spíše rozumovou, slovní, intelektuální, nálada (nebo
chcete-li veselost) označuje naše emoční rozpoložení a smích je tělesný
projev. Humor může být i takového rázu, že se nějakým způsobem dotkne
druhého člověka nebo mu i ublíží. Člověk, který si v takovém druhu
humoru libuje, staví své sebevědomí na vratkých základech. I smích může
být projevem nadřazenosti. Ve zvířecí říši tím jeden samec říká druhému:
nestojíš mi za to, abych s tebou bojoval, můžu se uvolnit, ty na mě nemáš.
Jaký druh humoru může zraňovat?
Různé rasistické vtipy, které vyjadřují nadřazený postoj vypravěče k nějaké
skupině lidí. Takový člověk staví své duševní obydlí na písku, totiž
na přesvědčení, že on sám stojí výš.
Patří k nim i vtipy o blondýnkách?
Ty jsou ukázkovým příkladem zlomyslnosti a pocitu převahy. Z jejich
autorství podezírám muže, pro které jsou plavé lvice z filmových pláten
dostupné asi jako brnění Přemysla Otakara II.
A neznáte, prosím, nějaký?
Probíhá soutěž o královnu krásy a blondýnka má odpovědět na otázku,
kolik je 5 + 5. Odpoví, že osm, a blondýnky v publiku hlasitě piští:
"Dejte jí šanci!" Moderátor se tedy zeptá znovu a soutěžící
odpoví, že jedenáct. Blondýnky v publiku skandují: "Dejte jí šanci!"
Moderátor se tedy zeptá potřetí a soutěžící odpoví tentokrát správně:
"5 + 5 = 10." Nato se ozve z hlediště pokřik blondýnek:
"Dejte jí šanci!"
Dovedete si představit smích o Vánocích?
A kdy jindy bychom se měli usmívat než o Vánocích? Těžko bychom v křesťanském
kalendáři hledali svátek, který by měl k radosti a smíchu blíž. Vždyť
evangelium hovoří o radostné zvěsti. Hamižné shánění předmětů, které
se po Vánocích ukážou jako nepotřebné, vytváří stresové situace, které
nemají s křesťanskou tradicí pranic společného. Jsem přesvědčen, že i
na lidi bez vyznání nebo jiné konfese vánoční atmosféra působí, protože
je to období radostného dávání, otevřenosti a citové vřelosti. A k tomu
laskavý úsměv patří. Pokud jsme o Vánocích sami a nemáme, komu bychom
dali dárek, není to zrovna situace, kdy bychom se váleli smíchy. Ale jsem přesvědčen,
že i hodně osamělý člověk může najít někoho, kdo je na tom třeba ještě
o něco hůř, komu by mohl prospět a na koho by se mohl i usmát.
Foto: Miroslav Martinovský
MUDr. Karel Nešpor, CSc. (1952) působí jako primář mužského oddělení pro léčbu závislostí Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích. Je vědeckým sekretářem Společnosti pro návykové nemoci České lékařské společnosti. Spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací a je národním koordinátorem Evropského akčního plánu o alkoholu. Je autorem zhruba 140 odborných prací a autorem nebo spoluautorem asi 30 knih. Naposledy mu vyšla v nakladatelství Vyšehrad kniha Léčivá moc smíchu.
Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc.
Úsměv vítěze (Jágr)
"... můžu se uvolnit, ty na mě nemáš..." (Kohl, Bush...)
Úsměv máme společný (šimpanz)
Nejkrásnější úsměv