| Čas dárků |  |
| PhDr.Jana Skarlantová |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
HISTORIE MÓDY
Advent je časem těšení i předvánočního shonu. To obojí tvoří typickou předvánoční atmosféru - a bylo tomu i před sto lety. I když se nám doba našich prababiček zdá přímo idylická ve srovnání s tím, co prožíváme v předvánočním období v městech a supermarketech dnes, měli naši předkové podobné starosti jako my: Čím koho z milých obdarovat? Co komu nadělit "pod stromeček"?
Doba blížícího se Štědrého dne vedla proto stále častěji jejich
kroky k vyzdobeným výkladním skříním krámků, velkých obchodů i prvních
obchodních domů. Ty už na konci 19. století nabízely možnost nákupu především
látek, oděvů a módních doplňků "pod jednou střechou".
Vánoční nákupy bylo vidět na první pohled. Dámy ve vycházkovém oblečení rozhodně nevláčely nákupní kabely ani igelitové tašky. Běžné nákupy obstarávala služka s košíkem.
Vánoční dárky si vybíraly a kupovaly dámy samy. Co se nevešlo do kabelky nebo rukávníku, nesly elegantně zabalené v ruce. Objemnější předměty si nechávaly poslat do domu.
Pošta z toho ale nezbohatla.Tuto službu vykonávali poslíčkové, neboť "donáška do domu" byla vizitkou prosperujícího obchodu. Závidíte teď právě vašim prababičkám kráčejícím i v předvánočním čase důstojně ulicemi? Netížily je sice nákupní tašky, ale často otázka, za co dárky koupit. Nezapomeňme, že většinou neměly vlastní finanční prostředky a hospodařily s penězi svého manžela. A ne každý manžel byl velkorysý! Sociální postavení rodiny se ve vánoční nadílce odráželo mnohem výrazněji nežli dnes.
Chcete-li dámám učiniti radost...
... tak začínala většina tehdejších reklam na módní zboží. Tak začíná
svůj fejeton i Jan Neruda. Informuje nás o nejnovějším doplňku dámské
toalety, kterým byly ručně vyšívané kapesníčky s monogramem.
"Chcete-li dámám učiniti radost, kupte jim raději několik tuctů krásných
kapesních šátků, a na každém z nich zdobně a jasně vyšité celé jejich
jméno, to je teď móda! Kdyby se šátek ztratil, nebo třeba jen upustil, aby
se mohl majitelce zase hned vrátit, - jiného účele to jméno nemá - ó
zajisté ne! Jenže by se mělo snad také připojit ještě příjmení, ulice
a číslo. Když najdu šátek a stojí na něm "Máry"- znám já po
nebi všechny hvězdičky, po zemi všechny "Máry"?
(Jan Neruda, Národní listy 1887)
V předvánočním čase přinášely módní listy pro "paní a dívky" zvláště bohatou a pestrou nabídku nejrůznějších vzorů na háčkování, drhání, šitou krajku a především na různé typy výšivek. Tato dekorační technika byla v secesi velmi oblíbená. Vyšívalo se kde co: od kapesníčků až po pánské šle! Ruční práce byla nedílnou součástí denního programu dívek od útlého věku - a provázela je po celý život. Řada vánočních dárků proto vznikala doma jako výsledek ruční práce ženy. Takto vyrobené dárky měly vedle originality ještě jednu podstatnou vlastnost: daly se pořídit levně. Pro méně zámožné ženy to byl jediný způsob, jak obdarovat rodinu a přátele.
"Tetička Urbanová oblékala obšírný plášť, který jistě mohl
slavit jubileum aspoň desetileté. Na Štědrý večer zvláště se jí hodil,
neboť s celou její postavou zahaloval bezpečně také kabelu, v níž přinášela
svoje dárky pod strůmek, malé drobotiny vlastní práce, s nimiž začínala
vždy hned po Všech svatých."
(Ignát Herrmann: Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Český spisovatel 1994)
Mezi takové "drobotiny" vlastní výroby patřil například jehelník. Alespoň Nové pařížské módy z roku 1900 tvrdí: "Navrhujeme tu pouze oblíbené dárky dámského světa. Poduška velká nebo malá na špendlíky nebo brože, anebo určená k dekoraci útulného pokoje dívčího, vždy bývá ráda přijata." S tímto dárkem bychom se patrně současným dívkám příliš nezavděčili! Zato kožešinové doplňky by uvítaly i dnes.
Kožešina se na konci 19. století stala žádaným dárkem. Kožešinové límce, čapky a rukávníky udělaly radost každé dívce bez rozdílu věku. A dámy? Ty toužily navíc po efektní dlouhé úzké kožešinové šále zvané boa. Její název - podle hroznýše královského (latinsky "boa constrictor") - naznačoval i způsob nošení: obtáčela tělo dámy skutečně jako had.
"Dvě třetiny dam vůbec neměly letos jiného přání než "bou". Dlouhou, delší, ještě delší - jako pražskému kočímu není žádný stříbrný řetízek u hodinek dost těžký, není žádná "boa" dnešního dne dámám dost dlouhá. Každá nese na sobě tolik metrů "boy", že by provázala vůz ze senem!" - ironizuje tuto módní novinku Jan Neruda.
Jestliže byla touha po módní novince u žen uspokojena dlouhým kožešinovým šálem, rukávníkem nebo novým kloboukem, co dostávali muži?
Kousek praktický a parádní
Vánoční dárek pro muže se vybírá o mnoho hůře nežli pro ženu. Co by
ho tak asi nejvíce potěšilo? Tuto otázku si kladly naše prababičky stejně
jako současné ženy. Což takhle dýmku? Nebo krabici doutníků? Tak alespoň
řešila nabídku pro pánskou část příbuzenstva Marie Nedobylová -
"Veselá vdova" - postava ze stejnojmenného románu Vladimíra Neffa:
"Kouření otevřelo před ní nedotčenou dosud oblast dárků, jež
mohla nakupovat a obšťastňovat jimi své blízké a milé; byly to jednak dýmkové
tabáky řezané najemno i nahrubo, od zlatavě nažloutlých po kávově tmavé,
prodávané v plechových krabicích s obrazem prince z Walesu, černocha, kotvy
nebo tabákového listu, dále cigarety a doutníky, lulky, které mívaly tak
rozkošné tvary, že bylo milo je sevřít v dlani, popelníky křišťálové
i lité, majolikové i kovové, dózy a krabice na kuřivo, zdobené výjevy z
parforsních honů a v poslední době také ze závodů automobilů světových
značek, a konečně špičky rozmanitých kalibrů, cigárové a cigaretové,
vyrobené ze slonoviny, jantaru nebo želvoviny, od hladkých po fantastické, představující
například dívčí ručičku, držící mezi prsty dutý dubový žalud, anebo
trubače, jemuž se cigareta vsunovala do trumpety, kováře s dutým perlíkem
v ruce anebo klarinet nebo maják. Též strojky na automatické stáčení
cigaret bylo možno koupiti, klíšťky na uštipování doutníků vykládané
perletí nebo skvostně emailové, kapesní i stolní, jako i benzínové
zapalovače rovněž pro kapsu i pro stůl a kuřácké stojany; a dokud Marie
Nedobylová měla co kupovat, byla spokojena."
(Vladimír Neff: Veselá vdova. Československý spisovatel 1988)
I když se kouření stalo na konci 19. století módou - samozřejmě pouze
pro pány - ne všichni této kuřácké vášni podlehli. Lulka nebo drahý
doutník byly nesplnitelný sen. Ve většině měšťanských domácností se dávaly
dárky praktické - musely však být i dostatečně "reprezentační".
To byl opravdu nesnadný úkol. Nedivme se proto rozpakům a nervozitě novomanželky
Pepičky Vejvarové z románu Ignáta Herrmanna, když přemýšlela o prvním vánočním
dárku pro svého milovaného. Vzpomínáte si ještě, dámy, na tu situaci?
"První Štědrý večer! První dárek! Od rána do večera nemyslila
Pepička na nic jiného - a přece nic nevymýšlela. Dny utíkaly a mladá ženuška
byla jako na trní; nápad nepřicházel.
"Tak přece poraď, maminko!" zvolala Pepička úpěnlivě, když byla
u maminky již asi podesáté... Náhle tleskla paní Kondelíková do dlaní:"Už
to mám, dítě. Zouvák, Pepičko, hezký zouvák!"
"Zouvák?" vzhlédla Pepička překvapena.
"Ano, zouvák, dítě. To je věc, kterou si člověk sám nekoupí, ale
když ji dostane, těší ho. Rozumí se, ne obyčejný zouvák pod postel. Krásný,
vyřezávaný, s vysokým rámem jako opěradlem, a v tom rámu jutová opona s
ručním vyšíváním. Takový zouvák může stát v každém pokoji - je to
dekorační, jak se říká, a praktické zároveň. Člověk se nemusí shýbat,
pohodlně se opře, zuje boty jako hračku. Kousek praktický a parádní! Zouvák
již hotový dostaneš u pana Káše na Spálené nebo u pana Sobotky, a vyšívání
uděláš sama. Dojdeš si k slečně Vágnerové a ta ti nakreslí vzor a poradí
barvy. Budeš-li pilně pracovat, máš to za tři dni hotové - podívej se,
jaký pěkný dárek!"
(Ignát Herrmann: Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Český spisovatel 1994)
Vyšívaný zouvák by patrně dnešní muže nepotěšil. Románový hrdina
Vejvara však dostal i jeden tehdy velmi luxusní dárek:
"Vejvara pomalu rozvazoval, odvinul papír, přičemž málem že neupustil
věc, která se prudkým zachycujícím jeho pohybem rozbalila v plné kráse své.
Byl to župan, z měkké, srstnaté látky vlněné, zdánlivě tlusté, ale
jemné a lehoučké, župan kostkovaný, skotského vzoru, barev určitých, a přece
dlouhou srstí jako tlumených, slovem, župan královský, jehož pás ovíjela
silná šňůra v stejných barvách, s hedvábnými střapci na koncích. Vláčná,
měkká vlna lnula mu na ruce skoro mazlivě, dýchajíc teplem a slibujíc
milou pohovu domácí. Skoro jako by z toho chalátu vyznívala ukolébavka."
(Ignát Hermann: Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Český spisovatel 1994).
Neinspirovalo vás to k vánočnímu dárku? Ať už vyberete cokoliv pro své
drahé, přibalte k tomu onu "milou pohovu domácí", která provázela
svět našich prababiček.
Obrazový materiál ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Na konci 19. století patřily k hlavním ulicím velkoměst obchodní
domy s konfekcí a módním zbožím.
V době secese vypadal i předvánoční nákup dárků idylicky.
Kožešinové boa z lišky bylo ozdobou dámy na promenádě i v divadelní lóži.
Vysněným dárkem mnoha děvčátek byla panna. Secesní "loutky"
měly nejen pádlo, oděvy i doplňky podle poslední módy, ale i měnitelnou
hlavu s různými účesy.
Krásně zabalené balíčky s dárky byly magnetem zvláště pro děti. Ty
však musely svoji zvědavost krotit až do Štědrého večera.
Strojení vánočního stromku bylo - jako dnes - především záležitostí
žen (před sto lety však v krásných secesních toaletách).