| Dětská ruka je jen chvíli malá |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
Mnoho lidí si nedokáže představit, jak funguje velká
rodina. Před deseti lety, kdy jsem Evu a Petra Jelínkovi poznala, měli 7 dětí,
pak přibyla ještě nejmladší Terezka.
Jak u Vás začínají Vánoce?
Eva: Adventem, ta doba má v sobě úžasnou atmosféru čekání ....Každý
rok si to znovu uvědomuji,do období pošmourných prosincových dnů, které
jsou samy o sobě depresivní, tím jak se brzy stmívá, vstupuje moment naděje,
čekání na Světlo... Strašně mi vadí vánočně vyzdobené výlohy už od
října, samá komerce, do dětského prožívání to pak vnáší chaos:
"Podívej, mami, už tady mají stromeček!" U nás doma k adventu patří
večerní scházení se u adventního věnce, se zpíváním, čtením z Písma,
modlitbou...
Petr: Já bych zdůraznil ten rozdíl - tma a světlo. To měli
už naši první kluci moc rádi.
Na začátku setkání u věnce musí být úplná tma. Závěsy zatažené, všechna
světla zhasnutá.
Čím větší tma, tím hezčeji to začíná. V té tmě začínáme zpívat
"Ejhle, Hospodin přijde". A po delší chvíli zpívání v úplné
tmě při slovech: "A bude v den onen světlo velké" rozsvěcujeme
postupně svíčky - to rády obstarají děti. Tuhle tradici dodržujeme i
dnes.
A to děláte každý den?
Eva: No, prakticky každý den večer. Myslím, že se na to všichni těší.
Je pravda, že poslední léta, tak jak starší děti dospívaly, už nebývá
tak časté, že se sejdeme všichni pokaždé, ale kdo doma je, ten rád přijde.
Jsem za to moc vděčná, protože to, co bývalo u nás kdysi, když byly všechny
děti malé, samozřejmostí, společná večerní modlitba, není už delší
dobu realizovatelné pro příliš velký věkový rozestup. Zkrátka, nemohu
chtít po "puberťákovi",aby se spontánně modlil s prvňáčkem!
Ale advent je v tom výjimečný...
Příprava na Vánoce není jen adventní věnec, ale i pečení cukroví a všechno,
co k tomu patří. To pak dělá takový pocit domova. U pečení chtějí být
i malé děti. Každý má své oblíbené cukroví, na které se nesmí
zapomenout.
A co dárky?
Eva: I když vždycky toužím mít dárky nakoupené brzo a v adventu klid,
vypadá to v posledních letech u nás tak, že každý honí dárky na poslední
chvíli. Je ale pravda, že každé z těch dětí myslí na toho druhého a snaží
se mu něco dát.
Petr: K loňským vánocům jsem dostal nádherný dárek od
jedné dcery. Zápisník na každý den, kde buď něco namalovala nebo napsala
nějaký citát.
Eva: Ale já mám obavy, že někde leží zapomenutý…
Petr: Není zapomenutý, vím kde je, mám ho po ruce.
Eva: Ale není příliš používaný. A já mám obavu, že zkušenost u dětí, že se ty vyrobené dárky, které často daly hodně práce, příliš nepoužívají, je vede k tomu, že je spíš nakupují. Takže je to u nás takové spíš pragmatické: na ledničce visí rozpis, kde je jméno každého dítěte a i rodičů a ti svá přání píší na papírky, které tam nalepují. Mně se to moc nelíbí, odpadá kouzlo překvapení, vynalézavost pozornosti.
Jak probíhá Štědrý večer?
Eva: Posledních několik let chodíváme my, rodiče, s těmi nejmladšími, teď
už jen s Terezkou, na čtvrtou k nám do kostela na mši a tím naše slavení
začíná. To už máme, alespoň někteří, za sebou horečnatou přípravu,
která je vždycky trochu v napětí, aby se všechno do večera stihlo. Vždycky
mi totiž záleželo na tom, aby to byla opravdu slavnost, a to obnáší i hodně
práce navíc.
Když pak přicházíme domů, to už se venku úplně setmělo, vítá nás vůně
smaženého kapra a svátečně prostřený stůl - máme už za ta léta osvědčené
rodinné rituály i v té výzdobě, nic nesmí chybět, na to všichni dohlížejí
.Všechno, co bylo ještě třeba připravit k slavnostní večeři, zvládnou
velké děti, i když si někteří z nich stihnou i odskočit na tradiční zpívání
koled na Radnických schodech. A pak sedáme k štědrovečerní večeři,
kterou začínáme zpíváním a několika verši z evangelia.
Ke stromečku s dárky jdeme až po večeři, což znamená pro malé značnou zátěž
na jejich trpělivost. Dospělí by v klidu ještě komunikovali u kávy a
cukroví, ale ony už to těšení déle nevydrží. A tak po toužebně očekávaném
zazvonění zvonečku jdou všichni do obýváku, celý den před tím tajemně
zamčenému, k rozzářenému stromku.A zpíváme koledy, určitě vždycky
"Narodil se Kristus Pán"a další, pokud to menší "vydrží".
No a pak dlouho rozbalujeme dárky.
Petr: Nejprve si dárky rozbalí nejmladší a všichni to musí vidět, protože jsou zvědaví,jaký má právě ten dárek od nich úspěch. A tak to jde postupně k nejstarším a protože je nás hodně, tak to trvá opravdu hodně dlouho.
Eva : Obvykle po rozbalení posledního dárku zjistíme, že už je čas jen tak dát malé děti, letos už jen Terezku, spát, posbírat poházené balicí papíry a snad ještě vypít kávu, protože únava se tlačí na víčka, a odejít na půlnoční. Popravdě řečeno je to tak namáhavé, alespoň pro mě, že jsem ráda, že vůbec tu půlnoční přežiji, takže o nějaké hloubce duchovního prožívání nemůže být řeči. Naštěstí je vánoční doba dlouhá. Z hlediska duchovního prožití mám raději Boží hod vánoční. Ale i tak to bývá krásné, už jen ta radost v očích dětí...
Máte za sebou velkou zkušenost s výchovou, nejstarší děti
jste úspěšně dovedli do dospělosti. Co byste radili rodičům, když jsou děti
v průšvihu?
Eva: Co je to "v průšvihu"?
Třeba kouření.
Eva: Já kouření za největší průšvih právě nepovažuji. Jistě to není
to nejlepší, ale chápu, protože jsem sama kouřila a pak přestala, že v určitém
věku se někteří natolik chtějí vymezit nebo se podobat těm ostatním, že
to tak je. V případě kouření bych mluvila preventivně o prokazatelné škodlivosti
na zdraví, ale víc bych do jejich svobody nevstupovala, tím myslím třeba
prohlížení kabelek, jak to někteří rodiče dělají. To podle mne nemá
smysl a spíš to vybuduje bariéru nedůvěry mezi nimi a dětmi. Něco jiného
jsou drogy... Nejdůležitější mi stejně přijde, aby to dítě vědělo, že
mu rodič důvěřuje.
Petr: A že ho přijímá, třeba i s těmi cigaretami, nebo i jinými průšvihy.
Eva: A rodičům by mohlo v těch situacích, kdy se domnívají, že se dítě řítí někam, kde si může hodně zkomplikovat život, pomoci vzpomenout si na všechny ty kotrmelce ve svém životě, které nejen přežili, ale které jim vlastně pomohly dozrát. Tedy vědomě znovu a znovu v sobě probouzet důvěru, že to, co bylo v mém dítěti dobře zaseto, se nemůže ztratit. A pro mne bylo vždycky důležité vědomí, že se vždycky za ty své děti, třeba v "průšvihu", mohu modlit a svěřovat je, i v té zdánlivé bezmoci.
Jak se vám vychovávaly děti před revolucí a jak teď?
Petr: Souvisí to i s tím, že se i my měníme. Vzpomínám, že jsem měl na
rodinu mnohem víc času. Hodně intenzivně jsme prožívali to rodinné. Dělili
jsme se s Evou o domácí povinnosti a pro mě bylo samozřejmé jít s dětmi
ven, stíhat nákupy a podobně. Pak přišla léta, kdy kapitalismus vstoupil
do naší rodiny naplno. Byl jsem v práci od nevidím do nevidím a na Evu to všechno
spadlo. Ale tím, jak to šlo v tomto pořadí, takže děti, které zažily
období soudržnosti celé rodiny včetně obou rodičů, Evě hodně pomáhaly.
Je to tak?
Eva: Ne úplně. Znám velké rodiny, kde jsem měla pocit, že tíha výchovy těch mladších sourozenců padla na ty starší. Mě se nezdálo, že by to bylo dobře, tak jsem se snažila, aby to tak nebylo. Je pravda, že za totality bylo všechno jinak. Věděla jsem, že Petra těšilo být doma a pomáhat. Nikdy nepřišel později než v půl páté odpoledne. Pak najednou táta z rodiny skoro zmizel a bylo to znát.
Petr: Mohl bych tohle okomentovat? To důležité se neřeklo. V tom rodinném soužití jsem si velice dobře uvědomoval, že Eva je od skončení studia pořád doma, takže jediná šance, jak mohla přijít mezi lidi a zabývat se něčím jiným byla, když jsem ji zastoupil. Nebýt toho, nevydržela by asi skoro třicet let pořád doma s dětmi. Dneska je fakt, že když je tahle rovnováha rozhozena, když je muž v práci od nevidím do nevidím a žena je doma dost zavřená a na všechno sama, může mít hodně silné pocity marnosti. Protože jestli uklidila, utřela zadečky nebo dobře uvařila, za chvíli to není vidět.
Eva: Je pro mne důležité mít s kým mluvit o všech těch drobných věcech, které prožívám během dne a které velice rychle utečou. Když muž přijde v půl osmé, v osm domů, unavený, tak už není moc prostor, aby mu žena sdělovala věci, které jemu připadají nedůležité. On jí to třeba dá i najevo a pak nutně musí vznikat pocit vzájemného nepochopení. Já jsem nepotřebovala moc utíkat, ale spíš už jen to, že Petr byl doma a já jsem neměla pocit, že jsem to já, kdo musí všechno s těmi dětmi zvládnout, že si mohu sednout a dělat goblén nebo kreslit, mi ohromně pomáhalo. Začala revoluce a Petr téměř zmizel z rodiny na několik let, v práci získal vysoké postavení. Chápala jsem, že je nutné, aby se muž angažoval. Ale pokud žena nezažila ocenění své práce, tak si myslím, že je pro ženu strašně těžké unést to. Pak mají potřebu brzo se z rodiny vyvázat. Nemají pocit ocenění a při tom velice často stačí jenom vyslechnout. Když se díváš zpátky, tak zjišťuješ, že jsou stejně nejdůležitější vztahy. Ne snad co člověk vyrobil a co za ním zůstalo, ale jak spolu ti lidé byli. Ono to hrozně rychle utíká. Ta dětská ručička je jenom krátkou dobu malá.
Připadá vám výchova dětí teď těžší?
Petr: Před tím byla nesvoboda, ale v té vnější nesvobodě se ta vnitřní
svoboda snáze určovala. Ve chvíli, kdy dneska je život bez totalitních
omezení, je těžší naučit děti dobře užívat své svobody. Je snazší
se vymezovat proti zlu a nesvobodě, než moudře užívat svobody.
Teď bych se zeptala každého zvlášť, co pro vás bylo
nejtěžší?
Eva: Pokud mluvíš o velké rodině, tak pro mě bylo někdy hodně těžké,
že jsem měla málo času být sama sebou. A občas přišel pocit zmarnění -
nadání, studií...
Petr: Protože Eva se vždycky hodně starala o rodinu, tak já
jsem se vždycky snažil, aby si nemusela připouštět starosti o peníze. A to
se dlouhou dobu dařilo, ne v nějakém přepychu, ale rozumně jsem rodinu uživil.
Ale teď jsme prošli dvěma těžkými léty, kdy se mi to nedaří a vidím,
že Evě přibývají k těm ostatním vlastně hezkým starostem i ty existenční
a to na mne doléhá. Když vidím, že ji nemohu z těch existenčních starostí
vysvobodit, tak to je moc těžké.
Tím spíš, že moje existenční potíže začaly ve chvíli, kdy jsem zabránil
velkému podvodu. A pak už se mnou zametali ráz na ráz a bylo jim úplně
jedno, kolik dětí mám na krku. Tak se ke mně nechovali ani komunisti po vyšetřování
v Bartolomějské.
A co pro vás bylo nejhezčí?
Eva: Toho krásného bylo hodně, hrozně silný zážitek bylo vždycky narození
dítěte. A vůbec celé to dobrodružství s nimi. Pořád jsou pro mne hádankou.
Petr: Nejraději jsem četl večer co večer dětem pohádky
na dobrou noc nebo jim hrál divadlo. Vydrželo mi to dodnes.