| Čtení |  |
|
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
1. prosince
… ručičky na hodinách už zřejmě unavilo chodit rok co rok stejným směrem,
a tak se vydaly obráceně…
Smrákalo se. Ulice byly vánočně osvětlené, mezi pouličními svítilnami
tančily veliké sněhové vločky. Chodníky se hemžily lidmi.
V davu spěchajících kráčel i táta s Jáchymem. Vydali se do města koupit
adventní kalendář. Měli nejvyšší čas, protože zítra bude 1. prosince.
V běžných stáncích i ve velkém knihkupectví na náměstí už byly
vyprodané.
Jáchym zatahal tátu za ruku a ukázal mu do výkladní skříně malého
knihkupectví. Před vyrovnaným sloupečkem knih stál zastrčený pestrobarevný
vánoční kalendář.
"Podívej," řekl.
Táta se otočil:
"Takže jsme zachráněni."
Vešli do krámku. Jáchymovi to tam připadalo trochu staromódní a ošuntělé.
Kolem stěn stály od podlahy až ke stropu police napěchované knihami. Ani dvě
nebyly stejné.
Na prodejním pultu ležela hromada vánočních kalendářů. Byly dvojího
druhu. Na prvním zářil obrázek Ježíška se soby a saněmi. Na druhém skřítek,
jak pojídá vánoční kaši z misky.
Táta držel v každé ruce jeden.
"V tomhle jsou čokoládové figurky," řekl. "Ale ty by nám asi
náš zubař moc nedoporučoval. V tom druhém jsou panáčci z umělé
hmoty."
Jáchym si oba kalendáře dlouze prohlížel. Nevěděl, který si vybrat.
"Když jsem byl malý, kalendáře vypadaly úplně jinak," pokračoval
táta.
Jáchym se na něj podíval.
"A jak?"
"Uvnitř každého okénka byl maličký obrázek, vždycky jeden na každý
den. Ale my jsme je otevírali s ohromným napětím. Pokaždé jsme napřed hádali,
co na obrázku uvidíme. Pak jsme okénko otevřeli… a, chápeš, bylo to jako
otevřít dvířka do jiného světa."
Vtom si Jáchym něčeho všiml. Ukázal na polici plnou knih:
"Tamhle je taky jeden vánoční kalendář."
Rozběhl se k němu, přinesl ho a ukazoval ho tatínkovi. Byl na něm obrázek
Josefa a Marie, jak se sklánějí nad Ježíškem v jesličkách. V pozadí klečeli
tři mudrcové z východu. Před chlévem stáli pastýři s ovcemi a z oblohy
slétali andělé. Jeden z nich troubil na trubku.
Barvy na obrázku vybledly, jako by kalendář ležel celé léto na slunci. Ale
byl tak krásný, že to Jáchyma skoro rozesmutnilo.
"Já chci tenhle," řekl.
Táta se usmál:
"Ten asi nebude na prodej, víš. Myslím, že je hodně starý. Počítám,
že bude stejně starý jako já."
Jáchym trval na svém:
"Žádné okénko ještě nikdo neotevřel…"
"Ale je tu zřejmě jen vystavený."
Jáchym nemohl ze starého kalendáře spustit oči.
"Já chci tenhle," opakoval. "Chci jenom takový, protože žádný
podobný na světě neexistuje."
V tu chvíli vešel prodavač, muž s bílými vlasy. Se zájmem se na Jáchyma
podíval, když si všiml, že drží v ruce starý vánoční kalendář.
"Krásný," vyhrkl. "A skutečný… ano, původní. Skoro vypadá,
jako by ho někdo ručně maloval."
"Syn by ho chtěl," řekl rychle táta a ukázal na Jáchyma.
"Snažím se mu vysvětlit, že není na prodej."
Bělovlasý muž údivem povytáhl obočí:
"Vy jste ho našli… tady? Sám jsem už takový celá léta neviděl."
"Stál tamhle," vložil se do hovoru Jáchym a ukázal na polici.
Knihkupec přikývl:
"Tak to tu asi zase byl starý Jan."
Táta se na muže zkoumavě podíval:
"Jan?"
"Ano, je to takový podivín… Prodává na náměstí růže, ale kde je
bere, nikdo neví. Občas se tu zastaví a poprosí o sklenici vody. V létě a
za teplého počasí si poslední kapky vody většinou vylije na hlavu. Několikrát
stříkl pár kapek i na mě."
Táta přikýval a knihkupec pokračoval:
"Jako poděkování za vodu tu občas nechá na pultě jednu nebo dvě růže…
anebo zastrčí do police nějakou starou knížku. Jednou nechal ve výloze obrázek
dívky z nějaké země daleko na jihu. Sám odtamtud možná také pochází.
Pod portrétem bylo napsáno Elisabet."
Táta se knihkupci podíval do očí.
"A tentokrát tady nechal ten vánoční kalendář?"
"Zřejmě."
"Na kalendáři je něco napsáno," řekl Jáchym a nahlas přečetl:
"KOUZELNÝ
ADVENTNÍ KALENDÁŘ. Cena 75 ore."
Prodavač přikývl:
"Ten musí být hodně starý."
"A mohl byste mi ho za tu cenu prodat?" zeptal se Jáchym.
Bělovlasý muž se rozesmál:
"Myslím, že ho dostaneš úplně zadarmo. Vsadím se, že ti ho starý
Jan stejně chtěl takhle nepřímo věnovat."
"Mockrát děkuji," odpověděl Jáchym a už se chystal ven z
obchodu.
Táta podal prodavači ruku a za okamžik stál na chodníku i on.
Jáchym držel kalendář pevně v podpaží.
"Zítra otevřu první okénko," řekl.
Grafický předěl (hodil by se beránek)
Té noci se Jáchym několikrát probudil. Myslel na bělovlasého knihkupce
a na starého Jana s růžemi. Vstal a v koupelně se napil vody přímo z
kohoutku. Vzpomněl si na Jana, který si lil vodu na hlavu.
Nejvíc ale myslel na kouzelný vánoční kalendář, který byl stejně starý
jako tatínek, a přitom ještě nikdy nikdo neotevřel ani jediné okénko. Před
spaním několikrát zkusmo vyhledal všechna okénka od čísla 1 až do čísla
24. Okénko na Štědrý den je čtyřikrát větší než ostatní dny. Zabírá
téměř celé jesličky.
Kde ten kouzelný vánoční kalendář celých čtyřicet let byl? A co se
stane, až Jáchym otevře první okénko? Rodiče mu kalendář pověsili nad
postel.
Když se ráno v sedm hodin probudil, postavil se na posteli a první okénko začal
otevírat. Byl tak nedočkavý a nervózní, že se mu třásly prsty. Nakonec
se mu povedlo protrhnout malou dírku a pak už se okénko otevřelo.
Jáchym uviděl výjev z hračkářství. Mezi nakupujícími lidmi a hračkami
spatřil i jehňátko a malou dívenku, ale neměl čas si vše prohlédnout důkladně,
protože jak okénko otevíral, něco vypadlo na postel. Sehnul se a sebral to.
Byl to mnohokrát přeložený tenký papír. Když ho celý rozbalil a uhladil,
viděl, že je po obou stranách popsaný. Začal číst.
Beránek s rolničkou
"Elisabet," volala maminka. "Vrať se, slyšíš, Elisabet!"
Maminka kupovala dárky pro děti v příbuzenstvu a Elisabet Hansenová nemohla
odtrhnout oči od medvídků a plyšových zvířátek. Z ničeho nic vyskočil
z hromady hraček beránek. Seskočil na podlahu a rozhlédl se. Kolem krku měl
zvonek, který začal zvonit jako o závod s cinkajícími pokladnami. Stejné
plyšové zvířátko s rolničkou už Elisabet viděla na obrázku. Ale jak je
možné, že tak náhle ožilo? Tolik ji to udivilo, že se za jehnětem, které
se rozběhlo k jezdícím schodům, pustila:
"Malá, malá," volala na ně.
Jehně už stálo na schodech a sjíždělo do dolního patra. Schody ujížděly
poměrně rychle a jehně ještě o poznání rychleji skákalo vpřed. Pokud
chtěla Elisabet zvířátko dostihnout, musela běžet rychleji než jezdící
schody a beránek dohromady.
"Elisabet, vrať se," volala za ní maminka a na hlase jí bylo znát,
že se zlobí.
Ale děvče už naskočilo na schody a shora vidělo, že beránek běží přízemím,
kde se prodává prádlo a kravaty.
Jakmile měla Elisabet znovu pod nohama pevnou půdu, pokračovala týmž směrem
jako jehně. To už mezitím stihlo vyběhnout na ulici, kde mezi zářícími pásy
vánočních žároviček tančily sněhové vločky. Dívka porazila stojan s
rukavicemi a vyrazila ven.
V pouličním ruchu sotva zachytila vzdálené cinkání rolničky nahoře v
Kostelní ulici. Ale nevzdávala se. Byla pevně rozhodnutá, že musí beránka
stůj co stůj pohladit po měkkém kožíšku.
"Malá, malá…"
Jehně přeběhlo přes ulici na červenou. Zřejmě usoudilo, že červený panáček
znamená "jdi" a zelený "stůj". Elisabet blesklo hlavou,
že někde slyšela, že ovce jsou barvoslepé. Jehně se tedy na červenou
nezastavilo, a tudíž se nemohla zastavit ani ona. Musí ho chytit, i kdyby za
ním měla běžet až na konec světa.
Auta houkala a jeden motocyklista musel vjet na chodník, aby do dívky či do
jehněte nenajel. Lidé na ulicích, kteří obstarávali vánoční nákupy, se
udiveně zastavovali. Člověk každý den nevidí, jak přes rušnou městskou
ulici běží malé děvče na červenou a chce dohnat malou ovečku, která
utekla z místního obchodního domu. Kromě toho nebylo ani trochu zvykem honit
uprostřed zimy po ulici jehňátko.
V běhu Elisabet slyšela tři údery kostelního zvonu. Hned jí to přišlo
zvláštní, protože do města přece s maminkou přijely autobusem v pět
hodin. Napadlo ji, že ručičky na hodinách už zřejmě unavilo chodit rok co
rok stejným směrem, a tak se vydaly obráceně. I ručičky na hodinách třeba
nudí dělat celou věčnost totéž.
Ale to nebylo všechno. Když Elisabet s maminkou vstupovaly do obchodního
domu, byla už téměř úplná tma. Jenže teď bylo najednou světlo, a to jí
vrtalo hlavou, protože mezitím přece nenastala noc.
V tu chvíli jehně vběhlo na cestu, která vedla ven z města, a klusalo k
lesu. Pokračovalo po cestičce mezi vzrostlými borovicemi, kde muselo
zpomalit, protože pěšina byla po posledním sněžení úplně zapadaná.
Elisabet za ním. I jí se tu běželo mnohem hůř. Ale jehně mělo čtyři
nohy, jimiž pokaždé uvízlo ve sněhu, ona měla jen dvě. Tahle výhoda jí
třeba umožní, aby trochu zmenšila jeho náskok.
Maminčino volání už dávno zaniklo v lomozu ulic. Pak už nebyl slyšet ani
pouliční ruch. Ale v uších jí nepřestávalo znít:
"Koupíme toho, nebo tamtoho? Co myslíš, Elisabet? Anebo koupíme
oba?"
Je docela možné, že jehně obživlo a uteklo z obchodu proto, aby už
nemuselo poslouchat všechny ty cinkající pokladny a hovory o nákupech. Proto
se možná také Elisabet rozběhla za ním. Nakupování ji nikdy nijak zvlášť
nebavilo.
Jáchym zvedl oči od hustě popsaného papíru, který mu vypadl z prvního
okénka kouzelného kalendáře. To, co četl, bylo tak neuvěřitelné, že při
čtení zapomněl zavřít pusu.
Odjakživa měl rád tajemství.