| Řezbářka z Orlických hor |  |
| Milena Nyklová |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
Foto: Eva Veselá
Skuhrov nad
Bělou pod Orlickými horami vypadá jako kolébka, chráněná stráněmi,
lesy, kostelem a kdysi také hradem. Patřil prý Mutinovi z Drslavic, který v
představě řezbářky a malířky Jarmily Haldové vypadá na dřevěné reliéfní
desce spíš romanticky než bojovně, třímá sice meč, ale schovává ho za
zády. Takové maličké humorné drcnutí najdeme i na dalších jejích portrétech.
Z hradu dnes zbyly jen zbytky hradby, což ovšem nezabránilo ochotnickému divadelnímu spolku ze Sedloňovic, aby tu nepředvedli Dobývání Mutinova hradu. Děj je velmi jednoduchý: Mutina přijíždí na hrad se služebníky a celým fraucimórem a neodolá svůdnosti lovu v okolních lesích. Ženy se nevázaně oddávají zábavě, tančí, zpívají a holdují jídlu i pití, když je přepadnou lotři a zbojníci. Naštěstí po dramatických chvílích boje se Mutina s družinou včas vrátí a vše se v dobré obrátí. Ne náhodou Jarmila Haldová už přes čtvrt století bydlí natrvalo právě v Sedloňově, půvabné vísce nad Deštnou, a pro zdejší divadlo maluje kulisy a navrhuje kostýmy.
V době, kdy se tohle představení odehrávalo a kdy měla také výstavu svých panovníků na skuhrovském obecním úřadě, byla výtvarnice daleko odtud, skutečně až na Kamčatce. Její muž je totiž botanik a květinám se věnuje na celé zeměkouli a žena jezdí s ním, nejen proto, aby poznala květinové modely, které potom s vědeckou přesností kreslí. Ale také proto, že ji zajímá etnografie a lidové umění, které je velmi důležitou inspirací její práce a které má společné znaky - především naivitu a humor.
Chesterton ve své Autobiografii píše, že první vzpomínka na to, co viděl na vlastní oči, se týkala mladého muže, jak se zlatým klíčem přechází po mostě k hradu, kde z okna kouká mladá dáma. Víc než živí lidé mu v paměti utkvělo loutkové divadlo. Také Jarmila Haldová znala loutky a divadelní scénu od narození. Tatínek totiž pracoval u Spejbla a Hurvínka, pak v Ústředním loutkovém divadle, takže loutky byly možná pro ni nejbližší kamarádi, které mohla kreslit, vyřezávat, oblékat a oživovat.
Konečně v sedloňovském ateliéru je na jednom konci velikého stolu řezbářské zátiší, kde nám výtvarnice přímo předvedla, jak něžně i drasticky zachází se dřevem a špachtlemi, jak jí odletujou třísky a z desky se vynořuje hlava, ruce a tělo další panovnice. Na druhém konci je ovšem notebook jako pracovní nástroj Josefa Haldy a všude kolem dokola visí loutky, nejen její, ale i čtyř synů, různé betlémy, krásná plastika Panenky Marie s děťátkem, figurky, knihy, takže tu člověk musí doslova prolézat, aby mohl na konci usednout na pohovku.
Jarmila Haldová nemá výtvarné vzdělání. Je s podivem, že se svým talentem a životní průpravou nešla ani na střední uměleckou průmyslovku, ani na vysokou. Místo toho po maturitě na gymnáziu rodila jedno dítě po druhém. A je zajímavé, že ten silný mateřský pud je také zakódován v jejích dřevěných figurkách z Babičky, Prodané nevěsty nebo Dona Giovanniho, v čertech - to jsou vlastně hraví kluci, ale i v Pražském Jezulátku nebo v postavách panovnic, které patří do souboru dřevěných reliéfních desek českých panovníků.
V tomto ohledu patří k nejpovedenějším první žena Karla IV., Blanka z Valois, jedno dítě chová v náručí a druhému přikládá ruku na hlavu, jako by ho uklidňovala a ochraňovala. Má na sobě krásné šaty, odpovídající módě 14. století a kolem hlavy zpívající ptáčky. Je to stejná něha, jako když se Marie sklání v jejím dřevěném betlémě k Ježíškovi.
Než začala vyřezávat české panovníky (rozměr desky je 50x30 cm), vytvořila soubor patronů a svatých, který vznikl z podnětu katolické nadace pro nevidomé. U každého svatého musela zvýraznit jeho atributy, aby děti hmatem poznaly, o koho jde a dovedly si ho živě představit. Zjistila tak, že i pro panovníky jsou rekvizity velice důležité, prostě ho charakterizují.
U Karla IV. bychom zřejmě očekávali něco jiného než vinný hrozen a gotickou sklenku plnou vína, ale to je právě ta humorná špetka, která nám ty vysoko postavené lidi přibližuje, takže je tiskneme k srdci. Těšíme se s nimi a radujeme, protože ani Rudolf II. v podání Jarmily Haldové není smutný pomatenec, pevně v ruce sice drží korunu, o kterou ho bratr Matyáš nakonec stejně připravil, ale v očích mu šibalsky hraje. To je vlastně to nejpěknější na všech těch portrétech ze dřeva, že mají veliká živá kukadla, která se dívají na svět optimisticky, podobně jako jejich autorka.
V současné době je Jarmila Haldová jakousi dvorní řezbářkou, malířkou a ilustrátorkou celého orlického regionu. Ilustruje pověsti i pohádky Orlických hor, dělá kalendáře i betlémy. A svému muži přesně překresluje botanické výzkumy. Ale to všechno víc než slova dosvědčují její práce.