| Cech svatého Huberta |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 52 - 53 |
Lidové písně naznačují, že před myslivcem neobstojí žádná sukně. Myslivec býval vítanou partií pro venkovské nevěsty. Stačil i adjunkt, protože sliboval zajištěnou existenci. Podobu myslivce na sebe v pohádkách a pověstech brali čerti, aby nevinná děvčata nebo prostomyslné sedláčky obloudili a odnesli do pekla. Jací jsou myslivci doopravdy?
Jistě jsou mezi myslivci i lidé nedobří, stejně jako třeba mezi filatelisty. Zvlášť nápadným soustem pro novináře bývá případ nešťastného výstřelu, kdy dojde ke zranění člověka. Myslivci, s nimiž jsem na vedení Českomoravské myslivecké jednoty mluvil, se oprávněně brání: "Jednak o tom, kdo může užívat a nosit zbraň rozhoduje policie, za druhé s ohledem na počet myslivců asi 100 000 v 84 okresních mysliveckých spolcích, je riziko úrazu způsobeného myslivcem podstatně menší než při přechodu kterékoli silnice. Řidiče ovšem nikdo nenapadá, ačkoli mají v rukou stejně nebezpečnou zbraň, jako je lovecká puška."
Velkou péči věnují myslivci výchově budoucí generace. Děti se v kroužcích mladých přátel myslivosti učí tomu, co budou potřebovat při náročných zkouškách, bez kterých lovecký lístek nemohou získat. Myslivec se ovšem musí učit celý život a právo chodit do lesa s puškou si musí tvrdě odpracovat. Myslivci dokonce svou prací nahrazují i škody způsobené zvěří majitelům na polních kulturách.
V poslední době se hojně diskutuje o sporu mezi lesními i polními hospodáři na jedné straně a myslivci na straně druhé o to, zda zvěře škodící okusováním porostů není moc nebo naopak málo. Na to dává odpověď tzv. klasifikace honiteb. Podle klimatických a přírodních podmínek jsou honitby zařazeny do čtyř jakostních tříd, podle nichž jsou stanoveny počty zvěře a očekávaný přirozený přírůstek (bez migrace) a z toho i počet kusů, které je možné nebo žádoucí odlovit. U zajíců se tyto počty stanovují na stohektarové území, u srnčí je honební plocha desetkrát větší. Podrobné podmínky pro určité honitby mají k dispozici okresní (krajské) úřady. Sčítání zvěře se provádí brzy na jaře.
Vítaným zdrojem příjmů pro myslivecká sdružení je poplatkový lov, kdy si cizí lovec přijede odstřelit svůj hodnotný trofejní kus za nemalý poplatek. Šestidenní lovecký pobyt stojí v takovém případě zámořského lovce kolem 200 000 korun. Co skolený kus, to příspěvek do myslivecké pokladny. Ceny se už vyrovnaly, takže nejeden náš sváteční lovec vyjíždí na safari do zemí exotických.
Vážným problémem v mysliveckém hospodaření jsou pytláci. V touze po rychlém a snadném zisku prodávají svou kořist do restaurací, nedodržují žádné myslivecké zásady, loví často i zakázaným způsobem a nešetří ani plné, tedy březí laně. Ještě větší škody zvláště v zimním období způsobují neukáznění turisté nerespektující cesty a lyžařské tratě. V zimě je zvěř oslabená a nemá dost sil na hledání nových úkrytů. Pokud nemá klid, často uhyne vyčerpáním.
Řád svatého Huberta
Patronem mysliveckého cechu je u nás sv. Hubert. Býval prý vášnivým
lovcem, ale když se mu na honu zjevil jelen s křížem mezi parohy, dal se na
duchovní dráhu a stal se biskupem v Lutychu. Svátek sv. Huberta se připomíná
3. listopadu pořádáním mysliveckých mší, loveckých koncertů nebo jízdou
sv. Huberta.
"Zvěř musí být člověku partnerem, o kterého se stará, chová ji, pečuje o ni a nakonec ji přesně stanoveným způsobem humánně loví." To jsou slova RNDr. Josefa Štycha, velmistra Řádu sv. Huberta, myslivecké organizace založené hrabětem Sporckem před více než 300 lety. Jejím původním smyslem bylo nahradit tehdy obvyklý hromadný způsob lovu naháněním a následným ubíjením tzv. lovem parforsním, kdy se loví jednotlivé kusy mající přitom šanci uniknout.
Myslivecká dřina
Při prvním kosení pícnin, které poskytují úkryt slepičkám bažantů a
koroptví, přichází nazmar mnoho hnízd s vejci. Myslivecký hospodář proto
několik dnů před kosením rozmisťuje optická plašidla, aby se zvěř
nebezpečnému místu vyhnula. Již sedící samice se však musí vyhledat,
vejce odebrat a šetrně je přenést do nejbližší bažantnice.
I vysoká zvěř často ukládá svá mláďata do pícnin. Takovou zvěř je třeba včas z dosahu smrtelně nebezpečných sekaček vyhnat. Kosení by mělo začínat vždy uprostřed lánů, aby zvěř měla možnost utéct. Zapomenuté zajíčky a kolouchy myslivci přenášejí na okraj lesa bez dotyku holou rukou.
Myslivci za nemalých osobních nákladů vysazují a ošetřují remízky, obdělávají myslivecká políčka, budují krmelce. Shromážděným krmivem přikrmují zvěř zejména v zimě, tlumí nemoci zvěře vakcinací, chrání zvěř před jejími škůdci, odchovávají zvěř v líhních a v době lovu loví jen ty druhy, které nejsou chráněny.
K mysliveckým zvyklostem patří i to, že ulovené zvěři je vzdávána pocta. Třeba tím, že se nad uloveným kusem chvíli postojí, čemuž se říká "stráž u zhaslého kusu", po skončení leče se lovci setkávají u výlože čili výřadu. Před slavnostní fanfárou "Lovu zdar", která zakončuje lov, všichni účastníci smekají, úspěšným lovcům se předají úlomky (ulomené letorosty obvykle jehličnatých stromů, dlouhé asi 10 cm) a na závěr zazní slavnostní trubačské Halali a Konec honu.
Pověry a tradice
Nepřesná muška na lovu může mít důvod i v tom, že myslivec přestal věřit
na staré zásady. Podle nich bylo ručnici třeba očarovat, aby ji "nikdo
jiný pokaziti nemohl a výstřel se neminul cíle". Totéž zaručila i
trocha sušeného vejce od černé slepice ve střelném prachu.
Prastarou mysliveckou pověrou je přísný zákaz lovu albínů. Kdo zabije bílé zvíře, ten prý do roka zemře. Stalo se to osudným např. pověstnému pytláku Tapperovi z Jizerských hor. Ten prý střílel neomylně, protože odléval své kulky z olověných výplní kostelních oken, ale krátce poté, co střelil na bílého zajíce, zemřel ve vězení. Podobný osud potkal i následníka rakouskouherského trůnu Ferdinanda d´Este. Než uplynul rok od chvíle, kdy zastřelil bílou kamzici, sám se stal obětí sarajevského atentátu.
Na Štědrý den chodí myslivci do lesa beze zbraně. Jen krmí, protože tento den je považován za den usmíření se zvěří.