| Slepá víra není k smíchu |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 51 |
Pražská galerie Rudolfinum se po delším období příprav odhodlala k provokujícímu projektu. Představit české výtvarné umění padesátých let vyžaduje odvahu, zevrubné historické znalosti, promyšlenou koncepci a čitelný záměr autorů. Kurátorka výstavy Československý realismus 1948-1958 Tereza Petišková a autor idey Petr Nedoma těmto nárokům vcelku dostáli, přestože celkový dojem si musí každý návštěvník přebrat sám.
Idea výstavy je prezentována jako dokument o temném období naší historie, jako cesta k vytvoření si vlastního názoru (na uměleckou úroveň děl tehdejší doby či na způsob jejich dnešního vnímání). Zdá se, že dojem, s nímž návštěvník odejde z výstavních prostor Rudolfina, závisí na generační příslušnosti. Mladí lidé, nezatížení zkušeností rudých šátků, lampionových průvodů, či ještě dále staveb mládeže a dusné atmosféry politických procesů, mohou výstavu vnímat jako vcelku odlehčenou záležitost ve stylu "kam až se dalo zajít".
Starší generace - a troufám si tvrdit, že se to týká už čtyřicátníků - výstavu až za takový špás považovat nebude. Vliv stalinského socialistického realismu na československé umění je totiž úzce spjat se stalinským vlivem na československý společensko-politický vývoj vůbec, a tam už přestává všechna legrace.
Pod pojmem československý socialistický realismus se myslí oficiální, státem podporovaná kultura v padesátých letech. Na rozdíl od sovětského - stalinského - realismu, který měl ideologickou oporu v pracích A. A. Ždanova a plynule navazoval na realistickou tradici ruského umění, byla česká realistická tradice "nahlodána" moderními uměleckými směry. A jistá "ideologická nedůslednost" české výtvarné tvorby padesátých let je patrná i z vystavovaných obrazů.
Těch autorů, kteří slepě věřili a podíleli se na vytváření děl nižší umělecké úrovně (chcete-li pokleslého braku) - za všechny Čermáková, Čumpelík (jeho Stalinové na nebesích se ovšem opírají o autorovu zkušenost s malbou oltářních obrazů); renomovaných umělců, kteří si sice s dobovou ideologickou poptávkou zadali, ale jejich rukopis byl tak nezaměnitelný, že vyrobit brak prostě nedokázali (Rabas, Švabinský); konečně to jsou díla, která lze spíše označit přídomkem "realistická" než "socialisticky realistická" a jejich umělecká hodnota je dodnes nezpochybnitelná.
Divák tak prochází jednotlivými sály galerie, v prvním je ohromován monumentálními díly socialismu (stavby přehrad ze všech úhlů různých autorů), v druhém se pousměje (či odplivne - to podle nátury) nad Ustavujícím sjezdem KSČ či Díkůvzdáním čs. lidu generalissimu J. V. Stalinovi), ale - v jednom také užasne: nad "prostě" realistickými, poetickými a dojímavými obrazy české krajiny, které mají s atributem "socialistický" společnou jen dobu svého vzniku. Díla Beneše, Foltýna, Slavíčka, Součka, Sedláčka, Filly... patří k umělecky nejhodnotnějším exponátům výstavy. Paradoxně právě ony nejvíce zatřesou duší diváka, který bude citlivě vnímat kontrast mezi ideologií a uměním.
V přízemních sálech jsou umístěny dary prezidentu Gottwaldovi. Některé odpudivé, jiné k pousmání, na některých je patrné upřímné zaujetí, s nímž byly vytvořeny, z dalších cítíme jen povinný hold státníkovi. I ony však vypovídají o době svého vzniku.
Výstava v pražském Rudolfinu potrvá do 9. února příštího roku. Je doplněna řadou doprovodných akcí, jako jsou putování a exkurze (pražský Vítkov, hotel Internacionál v Dejvicích, výlet Rudý západ, který začíná na nádraží Praha-Smíchov a pokračuje do Stochova, Ostrova nad Ohří a Horního Slavkova), filmový festival děl socialistické kinematografie či hudební večery s Českou filharmonií, která uvede tři koncerty, jež spojuje název Souhlas a protest v sovětské hudbě.
1. František Bílek:
Stavba Slapské přehrady, 1958
2. Jan Čumpelík:
Na úsvitu únorového dne, 1950