| Svatojanské žito |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 51 |
Přírodozpytci
se dlouho nemohli rozhodnout, kam tohoto příslušníka živé říše zařadit.
Nakonec sice skončila mezi houbami, ale dodnes ji často najdete i v atlasu
rostlin. Řeč je o paličkovici nachové (Claviceps purpurea Tulasne), řečené
námel, dříve též svatojanské žito či náměličník.
Paličkovice nachová patří mezi hospodářsky významné léčivky - její podhoubí žije paraziticky v semeníku obilí a jiných trav. Semeník se postupně změní v tmavý rohovitý útvar dlouhý asi půldruhého centimetru, jemuž se říká námel.
Námel je v podstatě trvale odpočívající stadium paličkovice, tzv. sklerocium, které v době zralosti obilí vypadává na zem, kde přetrvává zimní období. Z jara příštího nebo některého následujícího roku sklerocium ožije a vyroste z něho několik desítek tenkých stvolečků zakončených kulatými paličkovitými útvary s temně červenými plodničkami produkujícími výtrusy (askospory) jimiž se houba dále množí. Stvolečky rostou jen do té doby, než se palička dostane nad zem.
Námel je tedy jedním vývojovým stadiem houby, nejčastějším na žitě, ale i na ječmenu, pšenici a na jiných druzích trav. Výtrusy této houby se větrem či přičiněním hmyzu dostanou na blizny žita a stravují jeho pletivo. Nakažený semeník se mění v námel. Ten svým zvláštním houbovým pachem vábí hmyz, který nákazu roznáší dále. A právě ona fáze zvaná námel obsahuje některé prudce jedovaté látky se širokým uplatněním v lékařství, proto se pěstuje i uměle. Z námelových alkaloidů se připravují zejména léky zastavující vnitřní krvácení používané jak v medicíně tak ve zvěrolékařství.
Jejich účinky znali sice už staří Číňané, stejně jako starověcí lékaři Hippokrates a Galenos, méně se už bohužel vědělo o tom, proč se z léku nejednou stal nebezpečný jed. Když je totiž v obilné mouce asi 5% námelu, což se stává, lidé poživší chléb z takové mouky onemocní a často i umírají. Velké námelové epidemie postihly Evropu mnohokrát. V roce 994 na otravu zemřelo jen ve Francii 40 000 lidí, podobný pandemický rozsah otravy zaznamenalo Německo několikrát v 18. a 19. století.
I když už roku 1846 náš botanik Jan Svatopluk Presl napsal, že námel je "obzvláště nezdařené zrno jedovaté, které se může stát potravou nezdravou a nebezpečnou, ve větším množství s obilím semletou", ještě v roce 1948 proběhl ve Francii soudní proces s jedním venkovským pekařem obviněným z toho, že přiotrávil celou vesnici chlebem znečistěným námelem. Lidé si podivnou nemoc, projevující se poruchami zraku a sluchu, křečemi, ochrnutím a vředy, dlouho nedovedli vysvětlit. Protože pociťovali v těle palčivou bolest, říkalo se jí oheň sv. Antonína a modlitby k tomuto světci měly napomoci při léčení.
Když se námel dostal do lékopisů, jeho spotřeba rychle stoupala a nestačilo jen vybírat ho ze sklizeného zrní. Už asi sto let se proto pěstuje uměle. Vybrané porosty se ručně a dokonce i letecky infikovaly látkou s výtrusy paličkovice nachové a byly zkonstruovány i důmyslné stroje s očkovacími válci vnášejícími nákazu do kvetoucího obilí. Z jednoho hektaru žita se dalo sklidit asi 200 kg námelu. Sám jsem se v deseti letech takové sklizně zúčastnil. Procházelo se lánem a přímo z klasů se vybírala zrna námelu do brašny přehozené přes rameno.
Kolektiv našich výzkumníků, vedený RNDr. Janem Kybalem ovšem v osmdesátých letech minulého století přišel na světově zcela nový způsob získávání námelových alkaloidů přímo z podhoubí pěstovaného na živné půdě, což je dosud považováno za jeden z nejvhodnějších způsobů umělého získávání námelové suroviny pro lékárenství.