| Přímluvné modlitby |  |
| Pavel Kopeček |
Ročník 34 - číslo 51 |
Předně bych zdůraznil, že přímluvy či lépe modlitba věřících uzavírá bohoslužbu slova. Taková to závěrečná modlitba byla v rané církvi běžná, což například dosvědčuje i "Serapionovo Euchologium", kde se tato modlitba nazývá "po vstání od homilie". Tuto starou tradici máme dochovanou v přímluvách na Velký Pátek, je to klasický příklad modlitby věřících. Pokaždé se v této modlitbě jednalo a jedná se i nadále, jak to dosvědčuje Justin, o všeobecné prosby církve. Modlí se za církev, za biskupa, klérus, za mír ve světě, za úrodu, za zemi a obec, za nemocné a chudé, za všechny utlačované, za zemřelé a za odpuštění hříchu a křesťanskou smrt.
V naši římské liturgii zůstaly modlitby věřících do středověku, vysvětlení jejich zániku je spíše v oblasti teorie, snad souvisí se soukromým charakterem mše a nebo se zavedením Kyrie eleison na začátku mše. V následných staletích se tu a tam objevovaly snahy o zavedení modlitby věřících (galikánská liturgie ve Francii) a díky liturgickému hnutí byly podniknuty pokusy o pravou modlitbu věřících dle starého vzoru.
Tyto pokusy našly na Druhém vatikánském koncilu svou odezvu v článku 53 Konstituce o liturgii, kde se říká: "Ať jsou obnoveny "přímluvy" - "společná modlitba","modlitba věřících" - po evangeliu a homilii,především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou,za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa" (viz.: 1 Tim 2, 1-2). Zde jsou naznačeny základní směrnice pro modlitby věřících. Tyto směrnice se opakují ve Všeobecném úvodu k římskému misálu z roku 1970 (články 45 - 47), kde se upřesňují některé zásady pro tvoření modlitby věřících: předcházející čtení a homilie nemají zde nalézt svou ozvěnu, přeloženou do formy modlitby. V těchto přímluvách nemá mít volnost subjektivita účastníků, ale má to být prosebná modlitba za církev a svět. Úvod k misálu (čl. 46) dává možnost připojení aktuálních proseb při zvláštních příležitostech (biřmování, sňatek, pohřeb).
Zvláštností modlitby věřících je, že její znění nebylo stanoveno žádným úředním výnosem. Církev stanovila jen všeobecná pravidla a konkrétní formulaci přímluv nechala na "místní tvorbě" a rozhodnutí biskupských konferencí a jednotlivých biskupů.
Kniha přímluv je samostatnou liturgickou knihou a tudíž její vydání a používání v liturgii by mělo být schváleno patřičnou autoritou - biskupská konference nebo místní biskup. V liturgii by se neměly používat neschválené texty a tudíž by se nemělo jednat o spontánní formulaci modlitby věřících a nejrůznější kreativitu při jejím tvoření.