| Taková malá pozornost |  |
| Petr Feldstein |
Ročník 34 - číslo 51 |
Nevím, jak vy, ale já občas kupuji tak zvané malé
pozornosti. Balíček kafe, cigarety, láhev vína, bonboniéru, květiny. Rád
se revanšuji, když pro mne někdo něco nezištně či ochotně udělá. I
proto, že takových lidí je stále méně. A že je třeba dát jim alespoň
symbolicky najevo, že si toho vážím. Aby nám, nebo alespoň mně, úplně
nevymřeli.
Mívám sice s předáváním drobných darů, které, a tím jsem si jist,
obdarovávané nekorumpuji, určité problémy. Ale už daleko menší než dříve.
Několikrát se mi totiž stalo, že jsem dotyčnou pozornost nakonec nepředal.
Buď jsem nenašel odvahu, anebo mi připadalo, že pro takový akt není vhodná
chvíle. A také se mi stalo, že mě dotyčný člověk přivedl do nepříjemné
situace a přímo depresivního stavu, když moji vděčnost zhmotnělou do některého
z výše uvedených dárků, odmítl přijmout. Časem jsem však získal určité
zkušenosti. A tak když jsem nedávno spěchal z jednoho květinářství za
svou zubařkou s čerstvě zakoupeným pugétem, nepocítil jsem vůbec žádnou
trému.
Krátce na to jsem se ovšem ocitl v opačné roli. Nikoli obdarovávajícího,
nýbrž obdarovávaného.
Jeden známý mě poprosil, zda bych ho druhý den nemohl odtáhnout s porouchaným
autem do servisu. Moc se mi to nehodilo, dokonce se mi to ani trochu nehodilo,
ale odmítnout jsem nemohl. Nazítří jsem ho tedy do servisu odtáhl a měl
jsem nakonec moc příjemný pocit, že jsem také jednou někomu pomohl já.
Asi za tři dny u nás můj přítel zazvonil. V ruce měl igelitovou tašku.
Chvíli nejistě přešlapoval. Pak z ní vyndal láhev zabalenou v průsvitném
růžovém papíře a trochu nejistě mi ji podával.
"Co blázníš, prosím tě?" zeptal jsem se v rozpacích. Uvědomil
jsem si, že být takto sám obdarováván je asi ještě o něco složitější
než obdarovávat.
"Ale to je za to auto, žes mi pomohl...taková malá pozornost, jak se říká,"
odpověděl. Bylo vidět, že už by to chtěl mít za sebou. Pak ještě dodal:
"Jo, vůz už mám, i díky tobě, spravený..."
Oba jsme byli v rozpacích.
"Ale to je nesmysl," bránil jsem se.
Stále držel láhev v natažené ruce. Chtěl jsem pokračovat a říct mu, že
něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem
v takové situaci také jednou dostal košem a jak těžce jsem to potom nesl.
Malou pozornost jsem si tedy vzal, poděkoval mu a pozval ho dál. To ale odmítl.
Tvrdil, že spěchá.
Když jsem za přítelem zavřel dveře, zjistil jsem z viněty, která pod papírem
prosvítala, že jsem se stal majitelem láhve červeného sektu. Postavil jsem
ji v předsíni na botník a šel do pokoje. Asi po půl minutě zazvonil
telefon.
Právě ve chvíli, kdy jsem chtěl zvednout sluchátko, došlo v předsíni k
obrovské detonaci. Plyn, napadlo mě jenom, zemní plyn! Narozdíl od dříve
používaného svítiplynu neotráví, ale exploduje.
Jenže předsíň, kupodivu, stála na svém místě. Byla ale plná krve, která
stékala po zdech a byla i na stropě a na koberci. Hodně jí zůstalo i na
botníku, z něhož kapala za vytrvalého drnčení telefonu a ozvěny výbuchu,
která mi ještě zněla v uších.
Láhev tam už nestála. Její zelené střepy se válely po zemi, dva nebo tři
byly zaseknuté v záchodových dveřích.
"Sovětskoje šampaňskoje...Súchoje, ili polosúchoje?" vybavila se
mi zcela absurdně kdysi okřídlená věta z rozhovoru Jana Wericha s
Miroslavem Horníčkem v jedné hře Divadla ABC.
Běžel jsem k oknu. Známý právě nasedal do svého, i mojí zásluhou, jak
říkal, čerstvě opraveného auta. A zrovna v ten okamžik se podíval nahoru.
Snad předpokládal, že v souvislosti s jeho malou pozorností bude mít moje
rozloučení s ním ještě i tento neformální epilog.
"Ještě jednou díky," zavolal vesele, než jsem ze sebe stačil
vypravit jakékoli slovo. Stejně bych ale nevěděl jaké.
Pak vsedl do auta a rozjel se. Rukou, ve které před chvílí držel onu malou
pozornost v původním stavu, mi rozverně zamával z okénka.