| Sto červených a sedma k tomu |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 50 |
Když jsem jezdíval za
svou vyvolenou do jedné malebné vísky na Vysočině, konával se tu pravidelně
každou neděli zvláštní hvězdicový závod, jehož účastníkem jsem se
brzy stal i já. Z několika chalup, brzy po obědě, vyrážely za každého počasí
a takřka v tutéž chvíli mužské postavy a svižným krokem mířily do
jednoho centrálního návesního bodu, jímž byla hospoda.
Cílem každého jednotlivého účastníka tohoto závodu bylo umístit se v pořadí do čtvrtého místa a společným cílem všech bylo usednout ke stolu vyhrazeném pro hraní mariáše pokud možno dřív než děd Oság, který to měl nejblíže a chodíval sem přímo od koz v umolousané kožené zástěře a holínkách. Pokud se dostal do hry, ozvláštňoval ji kozlím prkem a karty zvlhčoval věčnou kapičkou u nosu. O magických účincích této hry svědčí i to, že obraz setkání s milou v mé mysli časem vybledl, ale vzpomínky na ona mariášová klání jsou stále živé.
Není hráč jako hráč
Některé karetní hry, a mariáš zvlášť, jsou zrcadlem lidského
charakteru. Podle způsobu hry i podle toho, jak kdo snáší výhry a porážky,
se dá usoudit, jak se zachová při vážnějších životních situacích.
Pozná se hazardér, který riskuje i v životě, švindlíř v kartách bývá
nespolehlivým obchodním partnerem i manželem. O Němcích se říká, že
jsou škrobi při hře, protože hluboce litují každé prohry, což naznačuje
melancholické založení, Angličané projevují sportovní povahu, když s
klidem flegmatika přijímají prohry i vítězství. Italové jsou hádaví
cholerici a o Rusech se tvrdí, že hrávají temperamentně, což odpovídá
sanqinistické letoře. Naproti tomu skutečnost, že ruský důstojník, který
nemohl zaplatit své "čestné" dluhy z karet, často řešil tuto
situaci přiložením pistole ke spánku, nesvědčí všeobecně o slovanské
povaze.
Zákony zemské i městské leckde už ve středověku zakazovaly šmahem všechny karetní hry, jindy jen hru o peníze nebo povolovaly tuto zábavu toliko lidem urozeným. Všechny překonal náš Maiestas Carolina z r. 1348, v pozdějších stoletích mnohokrát obnovovaný, který stanovil, že jakékoli úmluvy a smlouvy o dluzích, pocházejících z prohry ve hře, jsou neplatné a kdo je plnil, měl být pokutován spolu s tím, komu platil.
O tom, že se v kartách dal prohrát statek, je známo dost historek. Přidejme poněkud odlišný příběh hraběte Sporcka. Ten prý byl hráčem nejen vášnivým, ale míval při hře zpravidla i šťastnou ruku. Díky tomu nám zanechal památku, o níž by sotva kdo řekl, že souvisí s kartami. Když roku 1695 v Karlových Varech vyhrál na saském kurfiřtu Augustovi 1400 dukátů, nechal za ně postavit kapli na hoře Vysoká.
Čtvero druhů mariáše
Mariášem se v našich krajích nazývají celkem čtyři různé hry lišící
se počtem hráčů, obtížností i pravidly. Tzv. lízaný mariáš je hrou
pro dva účastníky. Snadno se hraje pod lavicí a tak je jeho provozování
nepovoleným zpestřením školního vyučování. Tři hráči si rozdávají
karty v mariáši voleném, čtyři pak spolu sehrávají mariáš křížový
neboli čtyřku. Za nejdokonalejší z mariášových her ovšem zkušení hráči
považují mariáš licitovaný, hraný ve třech nebo ve čtyřech, ve druhém
případě ovšem vždy jeden hráč pauzíruje a stává se kibicem.
"Liciťák" se liší se od voleného především tím, že dopředu není známo, který hráč hraje sám proti zbylým dvěma a jaké jsou trumfy, což záleží na tom, kdo hru vydraží čili vylicituje. V této hře se také koná převážná část turnajů a soutěží.
Soudě podle názvu, je možno hledat původ mariáše ve Francii (mariage = svatba), kam karty přinesli Arabové už ve 13. století. Sejde-li se v jedné ruce král s dámou, znamená to svatbu a pro hráče bodový přínos. Do našich zemí přinesli mariáše nejspíš cizí vojáci. Ve vojsku byla a je doposud tato hra oblíbena nejspíš proto, že obsahuje určité prvky boje a vojenské subordinace.
Hrátky s čertem
Z desetitisíců příležitostných hráčů se zákonitě časem vyčlení
stovky hráčů pravidelných, jimž nestačí utkávat se mezi sebou u jednoho
stolu, kde se už všichni znají, ale vyměňují si občas místa se stolem
vedlejším a pak zajíždějí i do sousední hospody, do sousedního kraje aby
navzájem změřili své síly. A tak vznikl mariáš hraný nejprve v klubech o
pořadí klubového žebříčku a pak i soutěžní turnaje.
Neúnavný propagátor a organizátor mariášových turnajů pan Vladimír Šubrt o mariáši tvrdí: "Jako v šachu i zde platí, že vyhrává a je lepší ten, kdo dělá méně chyb. Jinak není dost dobře obě hry srovnávat, šach je hra individuální, mariáš kolektivní, střídavě je odpovědný jeden druhému. V mariáši sice hraje svou roli náhoda a se štěstím v jednotlivých hrách kalkuluje každý hráč, ale v delším časovém měřítku štěstěna ctí zákony pravděpodobnosti a dobré listy naděluje všem přibližně stejně."
Zásluhy páně Šubrtovy mariášnická obec uznává i v tom, že zatímco v hospodských kláních rozhoduje o nejlepším hráči pouze to, jak dokáže rozmnožit svou hotovost, V. Šubrt vypracoval pomocný bodový systém umožňující na turnajích i žebříčcích přesnější odlišení úrovně jednotlivých hráčů udělováním prémiových bodů za odvahu nebo tomu, kdo dobře sehranou partií pomůže k výhře spoluhráči.
V České republice jsou v současné době dvě hlavní organizace hráčů mariáše: Český svaz mariáše a později založený Svaz českých mariášníků sdružující východní kraje. ČSM jako vrcholný orgán, je přidruženým členem ČSTV. Na pravidelném úterním tréninku mariášnického klubu Talon Praha ve vinohradské hospodě Pod smetánku mě jeho předseda pan Luděk Jančík zasvětil do některých záležitostí mariášnického hnutí. "Ročně oba svazy pořádají kolem deseti otevřených řádných ligových turnajů, na kterých se sejde až 150 hráčů. Kromě toho se dá napočítat kolem stovky turnajů pořádaných místními spolky. Na všech platí obdobná pravidla, kromě jiného zákaz kouření a konzumace tvrdého alkoholu.
Podle výsledků na těchto turnajích se sestavuje žebříček jednotlivců i čtyřčlenných družstev. Ačkoliv je mariáš považován za mužskou záležitost, na čelných místech žebříčku nejlepších hráčů se občas vyskytnou i ženy. Celkem je v obou svazech organizováno asi 600 lidí, to jsou ti, kdo platí roční příspěvek 100 Kč, v téže výši se vybírá i startovné na turnajích, v tom je ale zahrnut i oběd."
Řeč (u) karet
Že karty mluví, tvrdí kartářky, protože se tím živí. Jisté je, že
karty a mariáš zvláště, přispěly i k obohacení českého jazyka výrazy
typu přiznat barvu nebo přetrumfnout někoho nebo ho shodit. Použití spisovné
mariášové řeči mimo okruh karbaníků může mít ovšem význam posunutý,
až pochybný. Co byste si počali v dílně nebo na poli třeba s výrazy: sedm
kulí jako v Sarajevu, pic kozu do vazu, první vyhrání z kapsy vyhání, ambo
- jambo aneb od Šumavy k Tatrám, otoč si židli, malá vyhání velký, velká
dává - malá nemá z čeho, kdo se bojí kadí v síni, lup strejce pod vejce
nebo ani Žebrák ani Točník?