| Živá zkamenělina |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 50 |
Z nálezů
zkamenělin se donedávna soudilo, že období, kdy lalokoploutvé ryby žily na
naší planetě skončilo zhruba před 70 miliony let. Tento vědecký názor
platil ovšem jen do 22. prosince 1938.
Lalokoploutvé ryby žily v mělkých sladkovodních vodách. V období sucha dokázaly přelézt z vysychajících míst do vedlejších tůní, kde ještě nějaká voda zbyla a kde byl díky tomu dostatek snadno přístupné potravy v podobě malátných a dusících se rybek. Později některé tyto ryby mající tu zvláštnost, že svalstvo ploutví není ukryté uvnitř těla, ale je součástí ploutví, rozvinuly své schopnosti dále, z masitých ploutví s staly končetiny a z ryb obojživelníci, z nich zase savci, takže jsou vlastně i našimi předky.
Co se stalo před vánocemi roku 1938? Rybáři tehdy u afrického pobřeží vytáhli ze sítě vlečené v hloubce 67,5 m neobvyklou rybu. Pro domorodé rybáře nebyla až tak zvláštní, věděli, že se občas ve větších hloubkách zaplete do sítě, že má chutné tučné maso a znali ji po jménem kombassa. Není divu, že společně s ostatními úlovky skončila na rybím trhu v přístavu East London na jihovýchodním pobřeží Afriky.
Tou dobou tu panovalo velké vedro a tak rybáři spěchali, aby ryby rychle předali obchodníkům. Jedním z nich byl i kapitán Goosen, který se v hromadách ryb pravidelně přehraboval z pověření místního mořského muzea. Rybáři jím nebyli příliš nadšeni, protože vždycky dlouho vybíral a moc neplatil. Pokaždé vybral pár zajímavých živočichů, kteří mu připadali méně obvyklí a předal je kurátorce muzea slečně Marjorii Courtenay-Latimerové. Kombassa mu připadala natolik zvláštní, že na ni kurátorku upozornil telefonicky.
Slečna Latimerová se spolehla na názor zkušeného rybáře a vzala si na cestu do přístavu taxíka. Její intuice ji nezklamala a o chvíli později se stala první Evropankou, která kdy viděla zvláštní modravou rybu, dlouhou asi půldruhého metru. Od známých ryb se lišila velkými tvrdými šupinami, kostěným krunýřem na hlavě a masitými ploutvemi. Její znalosti ichthyologie nebyly sice takové, aby docenila význam objevu, nicméně cítila, že stojí za pozornost.
První starostí slečny Marjorie proto bylo uchovat rybu, jejíž krásná ocelově modrá barva se vlivem mrtvolných změn začala měnit na matně hnědou. Vypůjčila si tedy dvoukolák a vydala se s ní do místní márnice v naději, že ji bude možné uložit do některého z volných chladicích boxů. Tam ji s rybou vyhodili a neuspěla ani na dalších místech. Obrátila se na místního preparátora zvířat, ale ten neměl dost formalinu, aby se do něj naložila celá ryba a tak vypreparoval jen staženou kůži a lebku. Později nejspíš trpce litoval, že nenakoupil pár desítek lahví whisky, která by ochránila před rozkladem celý úlovek.
Slečna Latimerová napsala o své neobvyklé kořisti nejlepšímu africkému odborníkovi profesoru J. L. B. Smithovi a ten podle jejích kreseb podivnou rybu určil jako druh coelocanthus, který se objevil asi před 300 miliony let a vyhynul dříve než dinosauři, tedy asi před 70 miliony let. Samozřejmě svůj objev předložil odborné veřejnosti, která se mu vysmála a mnozí kolegové ho dokonce obvinili, že naletěl mladé podvodnici. Profesor Smith znal slečnu Latimerovou z dřívější doby a neměl důvod jí nevěřit. Nazval proto záhadnou rybu Latimeria a věnoval několik dalších let tomu, aby získal její další exempláře. Po celém východním pobřeží černého kontinentu dal vylepit letáčky s vyobrazením latimerie a se zprávou, že kdo dodá úplný exemplář hledané ryby, dostane sto liber. Za tu sumu se tehdy dalo slušně žít po celý rok.
Jak už to tak bývá, když se něco zvlášť usilovně shání, obvykle to není k mání. A tak to bylo i s latimérií. Přihlásilo se sice pár rybářů s různě velkými kusy rybích těl nalezených údajně v žaludcích žraloků, které se ovšem nedaly přesně určit, takže mohly, ale nemusely patřit latimeriím.
Teprve na Štědrý den roku 1952, tedy po plných čtrnácti letech, se profesor Smith dočkal kýžené zprávy z Komorských ostrovů nedaleko Madagaskaru. Druhá latimérie byla vládním letadlem s velkou slávou dopravena do Kapského města a největší biologický objev dvacátého století byl konečně uznán veškerou vědeckou veřejností.
Od té doby se počet úlovků této pozoruhodné žijící zkameněliny, na jejíž lov se už nechodí s geologickým kladívkem, ale s udicí, sice počítá na stovky, ale stále zůstává marnou touhou většiny světových muzeí.
Na výzkumu latimeriií má svůj nevelký, ale nezanedbatelný
podíl i paní Rivert, původem z Moravy. Nedávno totiž chytili rybáři u
madagaskarského města Toliara kapitální úlovek - samici latimerie vážící
90 kg. Jako obvykle, nabídli svou kořist do místního hotelu, jehož
majitelkou je paní Rivert. Její zásluhou rarita neskončila jako kulinářská
specialita na jídelním stole, ale stala se poutákem místního muzea.
Rudolf Baudis