| Člověka mám rád |  |
| Bedřiška Kotmelová, Josef Kořenek |
Ročník 34 - číslo 50 |
Po noční
Nemohu nabídnout
všechno
kus samoty
čas pochopení
chvilku pohnutí
unavený ze služby
rozdávám naděje
bez květin
bez dárků
bez kůrky něhy
jen tichý pláč
v srdci
a bolest těch
co odešli
opatruji
k novému pozdvihování života.
S panem doktorem Kořenkem jsme se seznámili, když jsem dělala korekturu jeho knihy "Lékařská etika". Mimo jiné bylo z textu celé knihy jasné, že je pan doktor věřící člověk, i když objektivní pohled velice přesně dodržoval. Vlastně mě zaujalo, jak předmět lékařské etiky, myslím že v minulosti často zanedbávaný, má jakousi vnitřní vazbu i na křesťanský přístup k životu. Pan doktor má tři atestace, absolvoval externí aspiranturu v oboru vnitřních nemocí v pražském IKEMu, vystudoval obor křesťanské výchovy na CM teologické fakultě UP v Olomouci. Na lékařské fakultě v Olomouci přednáší formou nepovinného (přesto zcela zaplněného) semináře klinickou etiku. Pan doktor Kořenek je katolík a měl s tím nemalé problémy za minulého režimu.
"Když jsem měl zájem o studium lékařství, tak jsem musel po čtyřech letech dělnické práce ve Zlíně ještě na jeden rok do dolů. Pak jsem vyplnil přihlášku ke studiu medicíny. Šel jsem za ředitelem dolu a požádal ho o doporučení. Ten mi ho slíbil, když viděl, že skutečně stojím o medicínu. Když jsem za ním přišel na druhý den, tak mi řekl: hochu, všechno je to špatně.
Předseda ZO KSČ důlního závodu mu řekl, že kraj, ze kterého pocházím, je velmi nábožensky založený a že mi nemůže podepsat přihlášku na vysokou školu. A já na to: Ale vy jste mi to včera slíbil. No to máš pravdu, řekl bez váhání a podepsal. Pak jsme šli za předsedou ROH. Ani on nechtěl podepsat a ředitel, kovaný komunista, řekl: Podepiš to na mou zodpovědnost.
Ta odvaha, se kterou se za mě postavil, pak pomohla mnoha mým pacientům, když jsem někdy váhal, jestli mám pro ně udělat něco podstatně navíc a co nejrozhodněji se zastat jejich oprávněných potřeb, protože jsem měl příklad v odvážném gestu ředitele dolu."
Navštívit doktora Kořenka znamená spočinout v náručí jeho rodiny, výborného oběda a přátelského povídání. A já jsem se snažila z pana doktora vydolovat rozhovor. Položila jsem mu "zásadní" otázku - on se usmál a řekl: "Ale to není moc zajímavé, pojďme mluvit o něčem jiném." Tak jsme se trochu přetahovali a nakonec si vyprávěli o tom, jak se žije a studuje na vsi a jak je někdy těžké dělat rozhodnutí. I o tom, jak pracuje věřící lékař.
"Jak se prolíná můj profesní život s vírou? Víte, pacienti nestojí o nějaké hlásání víry. Lidé od nás chtějí dobré vědomosti a odborný přístup. Víra je pro mě pramenem, sílou a zdrojem. Znám řadu výborných lékařů, jsou nevěřící, jsou velice humánní a mohli by nám věřícím hodně dát. Jsou to přirozeně dobří lidé."
Lékařskou etiku pan doktor studuje ve svém volném čase. Na zahraniční stáže a jiné intenzivní kontakty se zahraničím nemá čas. Ve všední dny provozuje dvě ordinace v přilehlých obcích, když má jednou týdně přednášky, tak ho zastupuje kolegyně.
"Možná, že o moje semináře je tak velký zájem, protože jim předmět podávám jako praktik. Teorii mám nastudovanou z odborné literatury. Každodenní lékařská praxe je pro mě nejen pestrým kaleidoskopem etických problémů ale i jejich autentickým prožíváním, které je základnou a východiskem k postojům v mé knize."
K odborným otázkám se pan doktor Kořenek nechtěl moc vyjadřovat, většinou mě odkazoval na svou knihu, ale mluvili jsme o eutanázii, protože to je téma, které se dotýká i jeho praxe a v dnešní době často diskutované.
"K eutanázii mám stanovisko velice jasné a to z toho důvodu, že by se dala zneužít. Přes všechno, jak vnímám to hrozné utrpení i mé vnitřní stanovisko je jednoznačné - ne. A mám radost, že toto mohu předávat i studentům. Z toho bych neustupoval. Také jsme zažili, že věci vypadaly beznadějně a nakonec se pacient vzpamatoval. A také studenti v jedné anketě napsali důležitou otázku, proč by eutanázii měl dělat lékař? A je to pravda."
Co mě jako městského člověka hodně zarazilo, bylo jeho tvrzení, že muži umírají mnohem dříve, protože jsou doslova sedření. Někteří to pak řeší přemírou alkoholu.
"Já vám to řeknu na rovinu, mě trošku štve, když lidé jenom nadávají na zdravotnictví. Mnohé z nich bych chtěl vidět, jestli by to šli dělat za ty peníze co ve zdravotnictví jsou a na druhé straně s tou zodpovědností. Pak také přijde pacient a už jen nadává, ale už ani slůvko o tom, že si to třeba způsobil sám svou špatnou životosprávou. Často jakoby pacient vyžadoval, aby se s ním jednalo jako s osobou, která nemá svou zodpovědnost."
Povídali jsme si Kořenkovými (postupně se k nám přidala manželka pana doktora, která je mu velkou oporou i jeho dcera, dnes už sama lékařka) přes dvě hodiny. Odjíždět se nám moc nechtělo, ale čekala nás dlouhá cesta domů, protože Kořenkovi bydlí za Zlínem směrem na slovenské hranice.
"Víte ti pacienti občas podvádějí a zklamávají. Mě už za totality pomáhala, dnes to předávám svým studentům, a není v tom nic náboženského, věta básníka Josefa Kainara: Člověka hořce mám rád. A v tom je všecko. Přes to všechno, přes všechna zklamání se snažím dávat svým pacientům to nejlepší."