| Fejetony současníků |  |
| Věra Menclová |
Ročník 34 - číslo 50 |
V Čechách se už nejméně 50 let nerozlišuje příliš
mezi prodejností zboží a prodejností duše. V tomto ohledu bychom mohli dávat
tržní lekce ledajaké zemi na světě." V jiném sloupku Hanák hořce
konstatuje, že"…plebejství v nás zakořeněné se vždycky snadno naježí,
čteme-li o výjimkách pro ty druhé." a do třetice další nadčasová
pravda: "Svět neřekne nic špatného tomu, zachováme-li my novináři
minimální míru důstojnosti a nebudeme pátrat v propocených prostěradlech
našich politiků. Možná nás dokonce ocení, protože slušní lidé se
vyskytují všude, dokonce i mezi novináři."
(Jiří Hanák, 1993)
Ačkoli Jiří Hanák vkročil mezi šedesátníky, mohli jste se s ním setkávat
jako čtenáři jen v letech šedesátých a dnes - po listopadu 1989. Mezi tím
prošel nejrůznějšími zaměstnáními, vykonávat profesi novinářskou nesměl.
Ale úplně vyprahlé časopisy co do fejetonu v těch nepříjemných časech
nebyly. Vzpomeňte třeba na Mladý svět, kde jsme četli Crhovy dopisy mamince
nebo Křesťanova čapkovská objevování obyčejného dne. K těm, na jehož
slova jste se v oné době těšili právě v rozhlase, patřil František
Nepil.
František Nepil patřil v minulých desetiletích neodmyslitelně k dobrému a ještě lepšímu rozhlasovému jitru, k dobrým a ještě lepším nedělím. Byl rozený vypravěč. Přiznám se Vám, že jsem si dlouho nemohla zvyknout na ten nečekaně vysoký a zvláštně zabarvený tón hlasu. Postupem času jsem nejen zvykla. Teď, když Nepilovy fejetony čtu ( třeba Střevíce z lýčí z roku 1982 nebo Srpen s bejbinkou ze 60. let), mně vlastně ten hlas chybí. Možná, že chybí i dětem, kterým byly určeny Nepilovy pohádky, třeba o Štuclince a Zachumlánkovi nebo Makovém mužíčkovi.
Do mnoha večerníčků a knížek pro děti, stejně jako do povídek a rozhlasových her vložil Nepil svoje pozitivní životní naladění, smysl pro trvalé hodnoty života. Dodnes je cítíme třeba v jeho Tělovědě pro dorostence z roku 1991. V roce l984 Nepil některé svoje fejetony dobrého jitra vydal knižně ve svazku Jak se dělá chalupa. Postihl tu nejen český chalupářský fenomén 80.let - totiž útěk do soukromí -, ale také touhu člověka vytvářet něco trvalého a užitečného rukama.
Malujeme
"To je pohodlí, to je radost malovat na venkově. Co by takový Pražák
za to dal, kdyby měl ve dnech malování dvorek zahrádku a kůlnu a dřevník!
na venku člověk vezme kredenc a šup s ní ke králíkárně! Vezme gauč a šup
sním pod kurník! - V Praze ne, v Praze má člověk na vynesení toho betléma
tři čtvereční metry na chodbě. Tam musí z různých almar, polstrseslí,
matrací, prken,kufrů, vitrín, věšáků, krabic, polštářů a fuchsií
sestavit kompaktní stavbu, kolem níž se mohou prodrat i obyvatelé domů obdaření
velmi nadměrnou zadnicí. A musí se protáhnout tak, aby na ně nepadla klec s
kanárem, až zakopnou o vyčuhující portviš či plácačku na koberec.
Lidé z venkova si nemusí lámat hlavu, co dát v takové
pyramidě dospod a co navrch, aby držela balanc, pro ně není malování stejným
zážitkem jako vpád cizáckých žoldnéřů do dívčího penzionátu.
Člověk ve městě však trpí při malování nejen nedostatkem životního
prostoru, ale i nepředstavitelným hladem. Kde má najít, chudák, v té změti
barikád a babylonských věží hrnek na uvaření polívky, cukřenku, lžíci,
nůž nebo bochník chleba? Kde sůl anebo aspoň půlku rohlíku, co se válela
na kamnech od minulé neděle? Jistěže by si to mohl jít koupit, to ano, ale
kde má zazděnou peněženku? I tu by ostatně oželel, sousedka by mu určitě
půjčila pár korun, ale nemůže jít přece k sousedce, když se nemůže
dostat pro kalhoty a když neví, kde jsou vlastně košile, že ano. Myslím,
že všechna ta fakta by měl zvážit Mezinárodní Červený kříž a vyslat
k obyvatelům ve městech, kteří si sami malují, podobné kamióny či
helikoptéry s potravinami a šatstvem, jaké posílá do oblastí postižených
zemětřesením nebo katastrofální povodní."
Každý časopis, každé noviny, které na sebe trochu dbají, mají svého stálého fejetonistu nebo sloupkaře, ale raději dva. Tato tradice přetrvala, a tak dnes také leckteré noviny otevíráme nejdříve na straně fejetonu. Literární noviny uplynulých let byly nemyslitelné bez fejetonu Ludvíka Vaculíka, který zůstal věren tradici svých jarně politických fejetonů a které čteme ve vydání nazvaném Nad jezerem těžko hrát. I tady zůstává svébytným signatářem doby, někdy provokativním, vždycky zaujatým. Co o něm bylo řečeno v minulých pořadech, platí beze zbytku pro i pro fejetony polistopadové.
V Mladé frontě dnes si už léta počteme na fejetonu Ladisdlava Vereckého nebo Martina Komárka. Ne tak dávno k nim přibyl neustále rozhněvaný dramatik Karel Steigerwald, jehož poslední slovo jsme dříve čítávali v Lidových novinách. Také Jiří Hanák a Jaroslav Veis měnili několikrát svoji tribunu. Bude to zřejmě tím, že oni své názory nemění, zato se mění charakter novin. A tak fejetonisté hledají, kde by zakotvili trvaleji a pomáhali své noviny odlišit od těch druhých a zároveň jim zvedali počet čtenářů. I takovou moc má dobrý fejetonista.
Pravidlo o dobrém fejetonistovi platívalo stále. Dokazuje to třeba Mladý svět, jemuž drahně let obstarával fejeton Rudolf Křesťan a Richard Crha. Pomáhali z týdeníku vytvářet tribunu pro mladé a spolu s časopisem Melodie působit v rámci normalizačních mantinelů alespoň trochu k oživení jinak vyprahlé oficiální novinářské půdy. Samozřejmě, že na rozdíl od fejetonů uveřejňovaných v samizdatu psali o věcech přijatelných, nezávadných a obecně lidských. I tak působili svým čtenářům potěchu úsměvností a pochopením pro lidské poklesky.
Křesťanovy fejetony jste rovněž mohli číst knižně. První svazek vyšel už před třiceti lety pod názvem Myš v 11. patře, v 80. letech následoval soubor Slepičí krok, v 90.letech pak vyšly cestovní fejetony Kočky v patách, následovala sbírka Co láká poškoláka, ze které je následující ukázka.
Krystalický host
"Pan Osolsobě se vůbec nejmenoval Osolsobě, to jen já jsem mu tak v
duchu říkal, protože jsem měl pocit, že by se tak jmenovat měl.
Moji rodiče ho občas zvávali na nedělní oběd. Byl starý
mládenec a naše rodina mu byla zavázána za příležitostnou řemeslnickou
pomoc. Já mu navíc byl zavázán za vzrůšo, které u nedělního stolu nastávalo
zásluhou jeho přítomnosti.
Hned po nalití polévky sahal po slánce, teprve pak po lžíci. Solil tekutinu
ještě dříve, než ji ochutnal. Tento jeho postup notně vytáčel maminku,
která byla té zásady, že člověk si může jídlo dochucovat, ovšem
popuzovali ji, když pan Osolsobě si zásadně polévku předchucoval.
Za jeho pobytu u stolu nedávala na sobě jako hostitelka nic znát, ulevovala si až po jeho odchodu. Někdy hned, jindy až posléze na nedělní odpolední procházce k lesu, kde vyzývavě ukazovala prstem na slanisko, které tam myslivci nachystali jako liz pro zvěř, a nechávala se slyšet: "To by si pošmáknul!"
Aby se vešla do hostovy chutě, nenalévala mu polévku na jídelním stole, nýbrž už v kuchyni, kde do příslušného talíře vrhala dávky soli, které postupně zvyšovala. Slanomilný návštěvník se však nedal vyvést z konceptu a důsledně zachovával i nadále svůj předsolovací rituál. Maminka o něm prohlašovala, že to snad ani není člověk, nýbrž slaneček. Po určité době jí došla trpělivost a rozhodla se, že ho konečně dostane na lopatky tím, že mu do talíře vrhne celou hrst krystalků NaCl. O jedné neděli tak opravdu učinila.
Samozřejmě, že předem opět sáhl po slánce a polévku si dosypal. Sůl se v ní postupně rozpouštěla, z čehož jsem usoudil, že maminka nepřipravila roztok úplně nasycený, tedy takový, který by obsahoval největší možné množství rozpuštěné soli. Byla tam rezerva, kterou pan Osolsobě ještě před ochutnáním doplnil. Pak teprve sáhl po lžíci. Celá naše rodina napjatě očekávala jeho reakci. Nabral první dávku, zkřivil obličej a k maminčině radosti dokonce část polévky vyprskl.
Ovšem, maminčin pocit vítězství trval jen velmi, velmi krátce. Pouze do chvíle, než pan Osolsobě vysvětlil svůj chvilkový výpadek ze slušného stolování: "To jsem celej já, ženu se do polívky ještě když je vařící!"
Jak Rudolf Křesťan, tak František Nepil měli šťastnou ruku, když spolupracovali na vydání svých knížek s fejetonistou výtvarným - moudrým a vtipným skeptikem Vladimírem Renčínem. Povýšili tím každodennost fejetonu na nadčasový zážitek.
A nakonec jsem vybrala text autora, který ani spisovatelem ani novinářem není. Vy jej znáte jako režiséra nezapomenutelného Rozmarného léta, nenapodobitelných Ostře sledovaných vlaků a další hrabaliány Postřižiny, abych jmenovala jen ty nejproslulejší filmy. Myslím, že kdyby Jiří Menzel už nikdy nehnul prstem, udělal toho pro kulturu dost za celou generaci.
Ale on prstíčky hýbe, mj. i jako autor sloupků, které psal pro časopis Story a vydal knižně v roce 1996 pod názvem Tak nevím. Ty sloupky mne natolik oslovily, že jsem se rozhodla alespoň nepatrnou ukázkou ukončit celý cyklus. Menzel jím ukončil knížku a mně se zdá, že vyslovil pocity valné většiny z nás - třeba právě nad psaním odpovědí pro akademií třetího věku.
"Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spousta nedopsaných vyjádření k těm čtenářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu, která mne už od domácích školních úloh provází celý život. Větu, která zní: Až zítra. Nade mnou jsou v regálech knihovny vzorně vyřízené svazky knih Karla Čapka. Jsou tam i knihy jeho sloupků. Žasnu nad tím, kolik toho dokázal ukázněně napsat, a to tak, že se to dá číst i dneska.
Čapkovy sloupky a knížky vůbec jsem hltal už jako kluk. Přibližovaly mi iluzorní dobu bájné první republiky. Jako čtrnáctiletý dorostenec jsem se dokonce chtěl stát novinářem a snad i spisovatelem, netuše, s jakou řeholí je tato činnost spojena. K té řeholi jsem se teď, na stará kolena, uvázal. Nedělá mi potíž těch pár řádek napsat, jen mne vždy ochromuje vědomí, že je taky budu muset po sobě číst, a co horšího, bude je číst možná i někdo jiný.
Můj tatínek mne učil, že se má prostě začít. Jedno jak, ale začít. Že nejhorší je ten strach z prázdného listu. Plná stránka se už snadněji škrtá, opravuje a přepisuje, člověk se otrká a trochu ztratí stud z napsaného.
Později jsem poznal, že začátek je těžký u čehokoli. První natáčecí den, první zkouška v divadle, patrně i první tah štětcem - ke každému začátku je třeba odvahy a taky kousek hroší kůže. Časem se potom člověk ve své profesi otrká a získá návyk, bez kterého by se dělalo těžko. Mne se ale ten ostych ze psaní drží pořád. Jenom strach z maléru, který by nastal, kdybych něco nedodělal, mne nutí k té mučivé činnosti a proto taky teď se zaťatými zuby dokončuji tento sloupek.
Tak nevím…
Spočítal jsem řádky, jestli je jich dost, a jdu se vykoupat. Čao!"