| Don Camillo: Soupeření |  |
|
Ročník 34 - číslo 50 |
Městečko měl poctít návštěvou velikán z města a mělo
se sejít obecenstvo ze všech okolních koutů. Peppone proto rozhodl, že se
sláva bude odbývat na velkém náměstí. Zvýšenou tribunu rudě potáhl a
sehnal jeden z těch autobusů, co má nahoře čtyři tlampače a uvnitř všechen
ten elektrický mechanismus na zesilování zvuku.
A tak to nedělní odpoledne bylo celé náměstí nacpáno lidmi a stejně tak
i nádvoří před kostelem, jež s ním přímo sousedilo. Otec Camillo zavřel
všecky dveře a stáhl se do sakristie, aby nemusel vidět a slyšet nic, co by
mu šlo na nervy. Právě podřimoval, když jím zalomcoval otřes řevem jako
při Posledním soudu: "SOUDRUZI...!"
Jako by se zdi rozpadaly v prach.
Otec Camillo se odebral k hlavnímu oltáři, aby se tu zbavil svého rozhořčení.
"To museli pověsit jeden z těch zatracených tlampačů zrovna proti
kostelu," volal. "Nic jiného to není než rušení domácího práva."
"Co s tím chceš dělat, otče Camillo? To je ten pokrok," odpověděl
Kristus.
Po jakýchsi všeobecných větách přešel hlas k věci a ježto mluvčí byl
krajní levičák, nedělal žádné cavyky. "Musíme vytrvat v mezích zákona
a taky vytrváme! Dokonce i za tu cenu, že budeme nuceni chopit se našich
zbraní a užít i palebných čet proti všem nepřátelům lidu...!"
Otec Camillo podupával jako vzpurný oř. "Pane! Jen si to
poslechni!"
"Já ho slyším, otče Camillo. Já ho slyším až moc dobře!"
"Pane, proč na celý ten kravál nesešleš hromobití?"
"Otče Camillo, zůstaňme v mezích zákony. Kdybys každému, kdo žije v
bludu, vštěpoval do hlavy pravdu metodou odstřelu, k čemu by bylo mé ukřižování?"
Otec Camillo pokrčil rameny. "Máš pravdu, to se rozumí. Nemůžeme dělat
nic jiného než počkat, až nás přijdou taky ukřižovat."
Kristus se zasmál. "Kdybys dřív přemýšlel a teprve potom promluvil, místo
abys nejdříve promluvil a pak uvažoval o tom, cos řekl, nemusel bys litovat
hloupostí, které jsi vyřkl."
Otec Camillo svěsil hlavu.
"...jako jsou tu ti, co se skrývají ve stínu krucifixu a pokoušejí se
jedem svých obojakých řečí šířit rozkol mezi masami dělnictva..."
Hlas z tlampače, nesený větrem, plnil kostel a pestrá sklíčka v gotických
oknech drnčela. Otec Camillo uchopil těžký bronzový svícen a mávaje jím
jako kyjem ubíral se ke kostelním dveřím.
"Otče Camillo, stůj! Nevyjdeš z kostela, dokud to všecko neskončí!"
"Á, no dobře," odpověděl otec Camillo, vraceje svícen na jeho místo
na oltáři. "Poslechnu." Procházel se kostelem sem a tam a posléze
stanul před Kristem. "Ale tady si můžu dělat co chci?"
"Samozřejmě, otče Camillo. Tady jsi ve vlastním domě a máš svobodu
konat právě to, co si přeješ. Kromě lezení do oken a střílení do lidí
tam dole."
O tři minuty později, vesele přeskakuje schody, vrazil otec Camillo do
zvonice a spustil pekelné vyzvánění, jaké dosud městečko nikdy neslyšelo.
Řečník musel svou řeč přerušit a obrátil se na místní veličiny, jež
stály na tribuně vedle něho. "Musíme mu to zarazit!" křičel
velikán otráveně.
Peppone vážně přikývl na souhlas. "To tedy musíme," odpověděl,
"a k tomu máme jen dvě možnosti. Buď odpálit nálož pod kostelní věží
nebo ji bombardovat těžkou artilerií."
Řečník ho vyzval, aby nekecal. Je docela snadné vtrhnout do dveří ve věži
a vyběhnout po schodech nahoru.
"No," poznamenal Peppone chladně, "tam se dostanete po schůdkách
z patra do patra. Podívejte se, soudruhu, vidíte, jak se rýsují zrovna ve
velkém okně zvonice? To jsou schůdky, které zvoník odstranil, když tam
vylezl. Když zavře otvor v nejhořejším patře, je odříznut od světa."
"Mohli bysme zkusit střílet do oken ve věži!" navrhoval Smilzo.
"To určitě," přikývl Peppone, "ale museli bychom ho složit
první ranou, jinak na nás začne pálit a to by byl malér."
Zvony na chvilku utichly a řečník navázal v proslovu; vše pokračovalo dobře,
dokud si dával pozor a neřekl něco, s čím otec Camillo nesouhlasil. Jinak
otec Camillo ihned začal protestovat svými zvony. Že byl proslov nakonec už
jen povznešený a vlastenecký, hrozivé zvony vzaly na zřetel.
Toho večera se Peppone setkal s otcem Camillem. "Dejte si pozor, otče
Camillo. Tohle dopalování pro vás špatně skončí."
"Nejde o žádné dopalování," odpověděl otec Camillo klidně.
"Vy troubíte na vaše trumpety a my vyzváníme svými zvony. To je,
soudruhu, demokracie. Jinak řečeno, kdyby se směla ozývat jen jedna strana,
tak je to diktatura."