| Tkadleny jsou pýchou Jindřichova Hradce |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 49 |
V roce 1910
založila textilní výtvarnice Marie Teinitzerová v Jindřichově Hradci
manufakturu na výrobu gobelínů. Na světové výstavě v Paříži roku 1925
získala tato dílna, v konkurenci mnoha proslulých výrobců s o několik set
let starší tradicí, hlavní cenu za osmidílný cyklus koberců Řemesla. V
roce 1948 byly zdejší ateliéry znárodněny a po roce 1991 přešly znovu do
soukromých rukou. Tím u nás začala nová éra tradiční výroby.
Gobelíny čili tapiserie jsou nástěnné obrazové koberce. Jméno získaly podle dílny pana Gobelina, založené původně v roce 1450 jako barvírna látek. Nástěnné závěsy byly podle výtvarného návrhu kresleného na papírovém kartonu zhotovovány technikou vyšívání, vázání nebo tkaní. Dnes se tapiserie dělají i jinak, např. z plsti nebo volných vláken. Dříve než v jiných oblastech se u tohoto druhu výtvarného umění objevují antické, romantické, krajinářské, lovecké a jiné světské motivy.
Gobelíny se označují obvykle podle místa původu, známé jsou třeba tzv. arasy (podle francouzského města Arras). Techniku tapiserií uvedli do jižní Evropy Arabové už v 8. století, ale jejich výroba se ujala (nejprve ve Francii a Německu) až o několik století později. Nejstarší dochovaný gobelín evropského původu z Bayeux pochází z 11. století.
Šlo zpravidla o koberce zavěšované na stěny za účelem výzdoby místností i jejich tepelné izolace. Mívaly také funkci prestižního symbolu určité hodnosti, daly se svinout a převážet, takže i na cestách vytvářely svému majiteli pocit domova. Koncem 14. století se hlavním centrem výroby tapiserií stala Paříž. Cech tkalců se těšil přímé královské ochraně a král Slunce - Ludvík XIV. - založil v Paříži v roce 1662 královskou manufakturu Gobelins. Ta patří k vyhlášeným výrobcům nástěnných koberců dodnes.
Bohatá šlechta si objednávala celé soubory tapisérií s loveckými náměty nebo výjevy z oblíbené literatury. Populární byly i vzory typu "tisíc květů" s mnoha drobnými kvítky a motivy ptáků a zvířat. Anglická okupace v letech 1418-1436 vedla k odchodu tkalců z Paříže, nové středisko výroby gobelínů vzniklo v Arrasu. Po jeho vyplenění v roce 1477 se výroba přesunula do Tournai. Dalšími významnými středisky byly Bruggy a Brusel. Tkalci tapiserií se ale brzy vrátili i do Paříže.
Zařízení, na němž se tyto skutečné divy lidské dovednosti zhotovují, jsou stejně tradiční jako výroba sama. Říká se jim horizontální gobelínové stavy. Mezi dvěma válci je napjatá v přesných několikamilimetrových vzdálenostech bělená vlněná příze tvořící osnovu. Z jednoho válce se osnova odvíjí, na druhý se navíjí utkaná část koberce. Jednou ze dvou podnožek nadzvedne tkadlena vždy buď liché či sudé nitě, čímž vznikne "tunýlek" zvaný prošlup, kudy se provléká barevná příze útku.
Zatímco při
tkaní látek slouží k tomuto účelu člunek nebo dokonce proud vody, při
tkaní gobelínů je tato činnost vyhrazena rukám tkadlen a člunek nahrazuje
kousek kartonu ve tvaru piškotu. Příze namotané na piškotek musí být přiměřeně,
tedy tolik, aby vystačila i na větší plochu a nemusela se zbytečně
nastavovat uzlíky, ale zase ne tolik, aby ztěžovala protahování piškotku
prošlupem a mezi nitěmi osnovy. Jednotlivé řádky příze útku se k sobě přitlačují
ocelovým hřebínkem. Protože se postupuje po řádkách, piškotky se musí
často měnit.
Po ruce jsou v krabicích označených nápisy jako: proužek
červený, hlava, obličej, vlasy atp.
Zručná tkadlena utká denně kousek koberce velký asi jako dlaň. Záleží
pochopitelně na složitosti vzoru. Za nejnáročnější byl vždycky považován
onen vzor "tisíce květů", obvykle pozadí výjevů, složený z
mnoha malých kvítků , ornamentů, ale i zvířat a ptáčků. Není divu, že
čtvereční metr gobelínu tkaného na zakázku přijde asi na sto tisíc
korun.
"Restaurování starých koberců, často velmi poškozených, je ještě mnohem zdlouhavější a náročnější", říká náš průvodce pan Fidler. "Jako třeba tenhle vzácný gobelín s námětem Noemovy archy. Práce na jeho restaurování bude trvat několik let. Jednak kvůli jeho velkému poškození způsobenému nevhodným uložení koberce ve vlhku a ve srolovaném stavu, jednak kvůli nutným konzultacím s několika odborníky. Pochází z Valdštejnových sbírek. Je tedy asi čtyři sta let starý a je jedním z koberců osmidílného cyklu pocházejícího z proslulých bruselských dílen".
Ale vraťme se do současnosti jindřichohradeckých ateliérů. Pan Fidler právem zdůrazňuje světovou unikátnost své dílny: "Zaměstnáváme kolem pětadvaceti odborníků, tedy tolik, jako paní Teinitzerová v dobách největšího rozkvět jejího ateliéru, takže bychom zvládli i více zakázek, než kolik jich v současné době máme. Dokážeme zhotovit kopie starých mistrů i realizovat nové moderní návrhy. Mimořádností naší dílny je to, že tkáme koberce ručně zvláštní technikou, rubem dolů, uzlíky se u nás zatahují dospod, zatímco obvyklá technika je nechávat je nahoře. To umožňuje přesnější práci.
V zahraničních dílnách je výtvarník omezen jen asi 150 barevnými odstíny a vzory mají výrazné barevné kontrasty a přechody, my máme jen těch základních barev kolem 2500. Přízi si barvíme sami, navíc smotáním několika přízí různých barev získáme tzv. melír, který umožnuje další barevné varianty a jemné přechody z jedné barvy do druhé."
Snad jediným rozdílem od tradičního způsobu výroby gobelínů je to, že zatímco kdysi malíř kreslil návrh na karton v měřítku jedna ku jedné, dnes moderní reprografické metody umožní zvětšit předlohu do potřebné velikosti. Pro tkadleny se tím ale nic nemění, stejně musí každou chvíli vstávat od své práce a porovnávat barevný odstín zvolené příze s malířovou předlohou.
Rudolf Baudis