| Před válkou jsem měl hračky |  |
| Bedřiška Kotmelová |
Ročník 34 - číslo 49 |
Foto: archiv Berkatu
Někdy je tak těžké dotknout se bolavé rány. Někdy je těžké postavit se bolesti kolem nás. A přece je důležité sebrat síly a pomáhat. Čečensko, uprchlické tábory v Ingušsku a zoufalá pověst Čečenců takovou bolavou ranou jsou - nejen Ruska, i Evropy.
U nás je díky Petře Procházkové vztah k Čečně přece jen o něco příznivější. A právě ona stála u zrodu občanského sdružení "Berkat" - v překladu "štěstí" či "milosrdenství", které v Čečensku pomáhá. Když jsem mluvila s Hanou Prouskovou, jednou ze členek Berkatu, k činnosti tohoto sdružení řekla: "Berkat chce pomáhat tam, kam pomoc humanitárních organizací z různých důvodů nedosahuje. Jsme malé sdružení, naše pomoc je jednoduchá, ale účelná. Jednoduchá v tom smyslu, že je jasně vymezená. Jinak dostat pomoc na místo určení rozhodně jednoduché není."
V současné době běží dva projekty. První - Lidé v
ruinách ("podvalščiki"). Přímo v Grozném se o něj stará místní
koordinátorka projektu Rosa Musajeva. Báře Černé, člence Berkatu, která
byla letos v červenci v Čečensku a v táborech v Ingušsku, vyprávěla:
"Jsem z Grozného, žiju v tomto městě od svých šesti let. Vdala jsem
se tu, porodila jsem tu tři děti a také tu chci umřít. Žijeme v domě, je
sice částečně zničený, půlka střechy spadla, ale žít se v něm dá.
Za války jsme byli tady v Grozném, ale když se začalo bombardování stupňovat,
odjeli jsme do Nazraně, do sousedního Ingušska. …. Jakmile ale bombardování
skončilo a otevřeli silnici, to bylo 31. 3. 2000, vrátili jsme se zpátky…
Nebyla práce, já jsem byla zvyklá celý život pracovat. Pak ke mně přijela Petra Procházková, která tu žila, a poprosila mě, jestli bych nesestavila seznam invalidů z naší čtvrti. Byla jsem v té době vedoucí okrsku. Znala jsem všechny, kteří se vrátili nebo město během války neopustili. Když k nám Petra se svým ochráncem Ruslanem přišla znovu, překvapil ji seznam a hlavně počet invalidů. Nabídla mi, jestli bych pro ni nechtěla pracovat. Souhlasila jsem a 15. prosince 2000 jsem začala. S Petrou a Ruslanem jsme pracovali na programu péče o lidi žijící ve sklepích a v ruinách. Vytvořili jsme kartotéku nejhorších případů a začali je systematicky objíždět a pomáhat jim tím nejnutnějším. Tento projekt, na kterém teď spolupracuji s Člověkem v tísni a také s českým Berkatem, je její nápad. Škoda, že Petra musela odjet…
Jinak postižené hledáme různými způsoby - co nám řeknou lidé, když sami někam přijedeme, nebo hledáme někoho a narazíme na další zoufalé případy, kde je naše pomoc potřeba. Staráme se také o staré lidi, kteří nemohou vycházet ven, natož aby byli schopni si jít vyřídit dokumenty, na které by mohli dostávat humanitární pomoc. Jsou naprosto bez prostředků. Taky jsme třeba objevili sklep, kde žilo v té době 45 lidí. Báli se vylézt ven a žít na světle, báli se otevřeného prostoru, báli se bombardování.
Lidi vybíráme podle vlastního uvážení, ale bohužel je
ještě mnoho těch, kterým zatím nepomáháme a kteří také žijí v hrozných
podmínkách. Hodně také pomáháme lidem ruské národnosti, kteří tu žijí
od narození. Mají to stejně těžké, ne-li těžší než Čečenci, protože
jejich příbuzenské vazby tady v Čečensku jsou téměř nulové. Nemají kam
odjet….
A obecně lidé nemají prostředky na to, aby odjeli a začali žít jinde. Když
člověk nemá nějakou finanční rezervu, komu je kde potřebný? Všichni se
bojí…
A jak se cítím sama? Je to náročné a bolestné. Každý den vidím tolik bídy. Někdy mám pocit, jako by všichni lidé, kterým pomáháme, byli z mé vlastní rodiny. O to je ta bolest větší."
Berkat poskytuje vybraným rodinám nebo lidem konkrétní pomoc na dobu 3 měsíců. Jedná se vždy o jasné, konkrétní potřeby toho, kdo pomoc dostává. Jiné jsou v případě starého člověka, jiné v případě rodiny s malými dětmi. I výše pomoci se odvíjí od potřebnosti a možností Berkatu.
Rodina Dadaševých
Rodina má smutnou historii. Ještě před válkou odešla matka rodiny s třemi
nejstaršími syny neznámo kam. Otec Said prožil s třemi dětmi celou válku
v Grozném, byl raněn. Nejmladšího Šamila vychovával od jeho 6 měsíců -
dnes mu je už 6 let. Před třemi měsíci otec zemřel a děti byly chvíli
samy. Pak se vrátila matka s nejstaršími syny. Matka nemá dokumenty, takže
nedostává žádnou humanitární pomoc. Je jí vyplácen pouze malý finanční
obnos na děti.
Ruslan Dadašev, 12 let:
" Živím celou rodinu. Sbírám cihly z rozpadlých domů, čistím je a
prodávám. Dříve jsem to
dělal společně s tátou, než umřel. Za jednu cihlu dostanu od člověka,
který je ode mě kupuje, jeden rubl, za týden jich seberu tisíc, každý den
po 200 cihlách.Dopoledne sto, do večera další stovku. Pak jdu na trh a
nakoupím jídlo. Většinou brambory, chleba, zelí …a pak něco dětem, třeba
čokoládu. Dneska mám volno. A co bych si přál koupit? Pro brášku hračku
- auto, pro sestřičku panenku a nádobíčko a pro sebe?Asi míč, na
fotbal…
Další projekt, díky kterému jsou zrovna teď členové Berkatu zavaleni prací, je putovní koncert čečenských dětí z utečeneckých táborů v Ingušsku - "Před válkou jsem měl hračky" .
Úmysl uspořádat putovní koncert čečenských dětí vznikla v listopadu 2001 při setkání Petry Procházkové, Břetislava Rychlíka, Jany Hradilkové (o.s. Berkat) a manželů Opatřilových (Svaz pěstounských rodin). V lednu 2002 začaly intenzivní přípravné práce. Koncert měl proběhnout začátkem září 2002. Do toho přišly povodně. Pro vedoucí celého projektu Janu Hradílkovou bylo velice těžké se rozhodnout, jestli se má celá akce, která byla již skoro dotažená do konce, odložit. Ale nakonec se k tomu rozhodla ze dvou důvodů, lidé pochopitelně měli jiné starosti a priority a asi nebylo dobré děti brát z jednoho zmaru do druhého. Teď už je situace přece jen příznivější.
Děti z čečenského uprchlického tábora Sputnik (na čečensko-ingušské hranici) k nám přijedou začátkem ledna 2003. Již druhým rokem se věnují tanci pod vedením tanečního učitele Vachy, vedoucího dětského souboru Maršo. Vácha, žil v Grozném, kde učil děti tančit ve škole, ve které pracoval. Jeho původní taneční soubor se už tehdy jmenoval Maršo, což znamená v čečenštině svoboda. Po vypuknutí druhé války se Vácha se svojí pětičlennou rodinou dostal do tábora Sputnik, kde přemýšlel, jak ve své práci pokračovat. V zimě r. 2000 Vachovi nabídla, v té době fungující organizace ARD, že mu pomůže.V rámci psychosociální pomoci mu poskytla i malou výplatu ( 25 USD za měsíc ), aby mohl vytvořit v táboře prostor, kde mohl děti dál učit.
Vácha začal každý den cvičit. Nejdříve v táboře mezi stany, potom mu UNICEF dal k dispozici celý stan, ve kterém cvičí dodnes. Počet dětí se postupně zvětšoval, až v zimě roku 2000 vytvořil soubor, který pojmenoval podle svého původního souboru v Grozném - Maršo. Dnes má Maršo kolem 24 tanečníků od 6 až do 18 -19 let, celkem k Vachovi chodí kolem 70 dětí. Vacha se z těch nejstarších snaží vychovat další samostatné učitele. Tanec má v Čečensku velikou tradici a tak se i v prostředí utečeneckých táborů daří udržovat jiskřičky naděje. A tanec je i obrovskou terapií pro děti, které mnohdy nic než prostředí války a lágru nepoznaly. Zároveň se tím vytváří program pro děti, které by jinak bezcílně bloumaly táborem. Kluci a holky trénují odděleně, protože mají odlišný styl tance a také se před sebou stydí. V České republice budou děti vystupovat v lednu v Praze, Brně, Zlíně a Ostravě.
První listopadový týden jsem byla na schůzce členek Berkatu. Scházejí se velice neformálně u výborné polévky a štrúdlu, které připravuje jedna z členek. Jejich práce je plná nejen nadšení a osobního vztahu k celému projektu, ale myslím, že i velice profesionálního přístupu. Možná se i ony samy nad tím pousmějí, ale profesionalita práce se neměří oficiálností (někdy až nabubřelostí), ale výsledky. Všechny prostředky, které získají, jdou buď přímo do Grozného a nebo na podporu tanečního souboru a jeho putovního koncertu v naší republice. Veškeré náklady spojené s činností sdružení si členky hradí samy. S dětmi ze souboru si také osobně dopisují a před jejich příjezdem jim posílají dopisy, kde je seznamují s tím, jak se u nás žije. Svou práci představí sdružení Berkat 10. prosince v prostorách Senátu.
Situace kolem Čečny po obsazení moskevského divadelního
centra Krystal teroristy dost zoufalá a nepřehledná. Celá akce a zásah
kolem osvobození vzbuzuje spoustu otazníků. Rozhořčení oficiálních míst
ruské diplomacie nad tím, že si Česká televize troufla odvysílat dokument,
který natočila Petra Procházková v Čečensku a který ukazuje tamní válku
i z jiných než "teroristických" úhlů, také nevnáší do celé věci
příliš jasno. Biskup Malý po své návštěvě Čečenska letos upozorňoval
naopak na to, že ze strany ruských ozbrojených sil dochází k čistkám a zároveň
na to, jak moc touží obyčejní obyvatelé Čečenska po míru a klidném životu.
Můžeme tedy jenom přát sdružení Berkat, aby se tentokrát koncert uskutečnil
a aby napomohl tomu vidět Čečence nejen jako teroristy, ale i jako těžce
zkoušený národ.
Kontakt : 0bčanské sdružení Berkat, Novovysočanská
554/22 190 00 Prague 9 - Vysočany
www.berkat.cz, info@berkat.cz
kontaktní osoba
Jana Hradilková Nová 184, Zbuzany 252 25,
Telephone No.: 00420 - 2 -5796 1047, 00420 - 2 - 5796 1401.
Mobile: 0608 - 829 535
E-mail: ashoka@ecn.cz
Konto na Putovní koncert : Č.ú.-51-0614340237/0100, v.s.222