| Česká loutka |  |
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 49 |
Výstava pro malé i velké
Jak rádi si o adventních víkendech vyjdeme ven. Stačí na krátkou procházku
(to abychom doma mamince nezacláněli, když uklízí a peče). Poohlédneme-li
se však po nějaké výstavě, raději vezmeme maminku s sebou. Možná by jí
bylo líto, že si nechala ujít něco pěkného.
K rodinným výstavám, které spolehlivě uspokojí všechny generace, bezesporu patří i výstava Česká loutka, věnovaná vývoji českého loutkářství od konce 18. století do současnosti. Koná se v Císařské konírně Pražského hradu až do 23. února příštího roku. Nepoučený návštěvník možná přijde s nedůvěrou - nač obhlížet staré artefakty nebo moderní loutky výtvarníků, když visí ve vitrínách a jsou vytrženy z divadelních souvislostí. - Odchází nadšen. Určujícím hlediskem představení loutek je totiž výtvarný princip. Možnosti uměleckého výtvarného pojetí loutky jsou téměř bezbřehé - od různých technologií i použitých materiálů. V konírně projdeme čtyřmi historickými podobami českého loutkového divadla: divadlem kočovných marionetářů, rodinným a spolkovým loutkovým divadlem, okouzlí nás loutky umělců první poloviny 20. století a zcela ohromí moderní loutky z druhé poloviny 20. století.
Historické české kočovné loutkové divadlo přibližuje několik desítek marionet (tj. loutek vedených shora) z vybraných řezbářských dílen z přelomu 19. a 20. století. Tradice loutkářství v Čechách započala již v osmdesátých letech 18. století, plně se rozmohla v době národního obrození. Loutkářství se stalo živností, která přecházela z generace na generaci. Tomuto úseku vévodí vůbec nejstarší dochovaná loutka Poustevníka, ale nemohou chybět klasičtí rytíři, čerti, loupežníci, husaři, komorné, ježibaby...
Loutky z obdivuhodné produkce několika českých loutkářských firem, které společně s dekoracemi pro rodinná a spolková divadla vznikaly podle návrhů vynikajících českých umělců (např. plošné loutky Mikoláše Alše nebo předlohy Karla Svolinského), patří k nejoriginálnějším v celé Evropě. Zatímco v jiných zemích se loutkám věnoval hračkářský průmysl, u nás byly v péči těch nejlepších a nejoriginálnějších výtvarníků.
V první polovině 20. století došlo k zásadní přeměně české loutky. Její podobu ovlivňovaly moderní umělecké směry (expresionismus, secese, kubismus, funkcionalismus) a v té době vznikají i nesmrtelné dřevěné postavy - Spejbl a Hurvínek, které podle návrhu Josefa Skupy zhotovil Karel Nosek. Právě v této době se začínají loutkáři poohlížet i po jiných materiálech a inspiracích, než jen po dřevu. Začínají využívat keramiku, inspirují se plastikami přírodních národů a užitkovým uměním. Loutce se například věnovalo mnoho výtvarníků, sdružených v letech 1908-1934 v uměleckém družstvu Artěl.
Moderní poválečné loutkové divadlo je ovlivněno jednak
českou marionetářskou tradicí, jednak avantgardními výboji. Uvolněnost,
touha po originalitě a vlastní představě vtištěné do dřeva či jiného
materiálu vedou až ke vzniku objektů, oscilujících mezi loutkou a sochou.
Toto vyjádření českých výtvarníků je ohromující. Ne nadarmo patří
loutková divadla tohoto období ke špičkám našeho divadelnictví (Divadlo
Drak z Hradce Králové). Divák stojí před těmito loutkami - sochami,
maskami, předměty... v úžasu, protože není připraven na tak silný vjem,
který mu moderní česká loutka dopřeje.