| Kousek cesty s Bedřiškou Kotmelovou |  |
|
Ročník 34 - číslo 49 |
Mojí o něco mladší kamarádce se narodilo první miminko. Seděla jsem u ní na návštěvě a pozorovala jsem proměnu kamarádky na maminku. Její výraz v očích změkl, rty se jí samovolně vlnily v úsměvu.
Také jsem pozorovala miminko, jak odevzdaně a důvěřivě leží nejprve v jejím náručí a nakonec i v mém. Ze slova důvěřivě vyklouzlo slovo věřit. To malé miminko o tom možná ani neví a už věří. Věří teplu náruče, za chvilku bude věřit úsměvu lidí kolem něj a bude ho oplácet. Nejprve trochu nespolehlivě a za pár týdnů se usměje na každého. Věří světu kolem sebe. Chovala jsem miminko a když jsem dospěla v úvaze až sem, tak jsem zesmutněla. Svět kolem toho tvorečka není jenom dobrý. Je plný jak krásy, tak i bolesti.
Vždycky, když zblízka pozoruji malé miminko, když se dotýkám té drobné dokonalosti, která dýchá, kouká, třepe nožičkami, tak nemůžu věřit tomu, že se takhle v průběhu několika miliónů let poskládaly buňky, které ovšem nejdřív obživly. To raději věřím, že jsme lásky plně stvořeným obrazem. Možná je to naivní a nevědecké, ale mě to přijde přece jen o stupínek pravděpodobnější. Jenže v tu chvíli se vynoří obrazy bídy a bolesti, o které zakopáváme i v naší poměrně blahobytné zemi. A často se vynoří výčitka, proč nás Bůh bolesti neustále vystavuje.
Na to hledalo a hledá odpověď spousta učených lidí. A odpovědí se nedostává. Ale jedna přítelkyně mi nedávno na moje stesky řekla. "To máš tak. Zlo tady je. S tím ty nic nenaděláš, kromě toho že se k tomu nepřidáš. A důležité je vytvářet protiváhu. Když to jde věř, že to nakonec dobře dopadne, rozdávej naději a lásku." Dá se to tak jednoduše říct, ale někdy je to náramně těžké. Jenže při pohledu na miminko vím, že za pár let přijde doba, kdy ho maminka, která ho chová v teplé náruči, pustí a bude se muset spolehnout na svou víru, naději, že na své cestě dojde dobře a na to, že bude potkávat laskavé lidi.