| Třetí noha |  |
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 49 |
Nejdřív chodí po čtyřech, pak po dvou a nakonec má tři nohy. Co je to? Pokud tuhle hádanku znáte, pak je odpověď snadná. Je to člověk, který ve stáří jako třetí nohu používá hůl.
Od starověku užívají lidé hůl jako oporu v chůzi nebo jako zbraň. Takovou univerzální pomůckou bývala především hůl poutnická, dlouhá kolem dvou metrů. Vypravuje se, že kolem roku 555 se za panování císaře Justiniana podařilo dvěma toulavým mnichům v dutých holích přinést z Číny do Evropy zárodky bource morušového. Pruský král Bedřich II. měl v holi skrytou flétnu, na niž s oblibou hrával. S rostoucí rozmařilostí šviháků přibývalo zvláštních případů holí sloužících už nejen k praktické potřebě, ale i k mnoha vedlejším účelům.
Vrcholným obdobím výrovy holí bylo 19. století, jehož konec přinesl novinku - hůl s elektrickou svítilnou. Dávno předtím se do holí umísťovaly i svíčky a olejové lampy. Co byste řekli třeba holi pytlácké, která ve své době ukrátila život mnohému zajíci či srnci? Zbraně jako dýky, kordy či pistole byly asi nejčastějším předmětem ukrývaným do holí. Bodná zbraň v holi se vysouvala stisknutím pera, jindy ji bylo třeba vyšroubovat, nejčastěji v této nenápadné pochvě vězela třením.
Výčet zařízení a přístrojů ukrývaných kdysi v holi je velmi pestrý: Teleskopická rybářská hůl měla i dutinu s vlascem, udicemi a vnadidly. Hůl deštníková nabízela kavalírům vyřešení otázky, zda si na vycházku vzít deštník nebo hůl. Ukrývala v sobě buď kompletní deštník nebo jen jeho kostru, na niž se snadno natáhl potah. Hůl pro přírodozpytce obsahovala síťku pro lov hmyzu, naproti tomu hůl geologická poskytla v případě potřeby kladívko s dlátem. Asi by se i dnes našlo použití pro hůl mající v sobě měřítko s úhelníkem, i když původně byla určena pro koňské handlíře.
Ani kuřáci nepřišli zkrátka a mohli si vybrat hůl podle toho, jakému druhu tabákového zlozvyku propadli. Některé měly špičku na doutníky, jiné byly vybaveny pomůckami k naplňování cigaret, k mání byla i hůl s dýmkou a nechyběla ani tabatěrka na šňupací tabák. Existovaly i hole fotografické, malířské či spisovatelské - vždy s patřičným vybavením. Toaletní hůl obsahovala hřebeny, mýdlo, kartáčky a holicí potřeby, vášnivý turista si mohl pořídit hůl s dalekohledem či hůl sedací. Lékařská hůl obsahovala chirurgické náčiní, lahvičky s běžnými léky a koženou manžetu, do níž se mohl pacient zakousnout, aby při bolestivém zákroku nekřičel.
Vrcholem snahy o praktičnost byl anglický patent z roku 1892 na umístění jízdního kola v holi. Součástí návodu bylo i 132 obrázků. Naši předkové zřejmě zastávali názor, že je pod důstojnost hole sloužit jedinému účelu. Za časů, kdy si žádný kavalír nedovolil vyjít na ulici bez klobouku a vycházkové hole, bývala hůl vizitkou svého nositele a často i odznakem jeho postavení. Vzpomeňme jen na maršálskou hůl či biskupskou berlu.
Koncem 19. století byla špacírka nezbytným módním doplňkem i v USA, i když, jak soudili kritikové, "byla hlavně obranou proti zlozvyku nosit ruce v kapsách". Svou bambusovou špacírkou proslul Charles Chaplin.
Prvním a také nejdůležitějším krokem při výrobě dobré hole je správný výběr dřeva. K vyřezávání se hodí dřevo z trnky, z jabloně nebo hrušně, někdy líska. Na vyhledání vhodného kusu je nejlépe se vypravit v době, kdy strom odpočívá a míza neproudí. I tak je dobré řez natřít tukem nebo lakem, aby dřevo při vysychání nepopraskalo. Vyzrávání dřeva na hůl trvá až dva roky.
Jestliže není po ruce vhodný samorost, může se rukojeť vyřezat z jiného kusu dřeva nebo z rohoviny. I ta ale zraje, obvykle asi rok. Po nahřátí ve výhni nebo vroucí vodě roh změkne a lépe se tvaruje do podoby psa, ptáka, hada ryby nebo třeba draka. Oči zvířete se dají udělat z kamínků nebo tmavé rohoviny. Rýhy a vzory se dělají rozžhaveným železem, může to být i obyčejný hřebík. Rukojeť se k noze připevní pomocí vrutu nebo dřevěného kolíku. Nakonec se celá hůl leští a lakuje. Obvykle taková práce trvá asi sto hodin.
Ve starožitnostech sice občas narazíte na nějakou pěknou hůl, ale z praktického hlediska je spíš jen důkazem toho, že naši předkové byli menších postav. Dokonce i v běžném dnešním obchodě s galanterií nebo zdravotnickými potřebami můžete objevit hůl, která draze vypadá a také drahá je. Tváří se totiž jako stříbrná nebo želvovinová, i když jde o výlisek z plastu. Jakoby se tím uzavíral kruh rodopisu hole a ta se stala znovu jen tím, čím kdysi bývala - pouhou oporou při chůzi.
Rudolf Baudis