| Návštěva u velitele |  |
| Petr Feldstein |
Ročník 34 - číslo 49 |
Byl jsem jednou v pražské protialkoholní léčebně. U
Apolináře. Ne jako pacient, ale jednoho pacienta, svého přítele, jsem tam
navštívil
Na první pohled mi udělal radost. Vypadal mnohem lépe, než když jsem ho viděl
naposledy. Zatímco tehdy mizerně artikuloval a mluvil z cesty, hovořil teď
velmi zřetelně a k věci. Zatímco tenkrát byl opuchlý, zarostlý a špinavý,
byl teď sice pobledlý, ale hladce oholený a čistý.
Seděl na židli v místnosti, kterou sdílel ještě s několika dalšími
pacienty, a jíž se stal, jak mi hrdě oznámil, před několika dny velitelem.
Vyprávěl mi, že je rád, že je tady. A že se k tomu měl odhodlat už dřív.
Ale že, koneckonců, ani teď není pozdě a že ani v jeho, a tedy ani mém věku,
člověk přece ještě nemusí mít život za sebou. Díval se přitom na
krabici pomerančového džusu, který jsem mu, abych nepřišel s prázdnou, přinesl.
Poslouchal jsem jeho zážitky z mikrosvěta, ve kterém se octnul a
rekapituloval jsem si přitom svůj vlastní vztah k démonu alkoholu. Jako dítě
i jako dospívající jsem považoval pití za jedno z největších možných
zel. Opilých lidí jsem se bál. Když jednou přišel můj táta pozdě večer
domů a byl zjevně pod parou, chtěl jsem utéct. Nakonec jsem neutekl, ale s
otcem jsem pak několik dní nemluvil.
"Nechci to zakřiknout," pokračoval přítel ve svém vyprávění,
"ale zdá se mi, že jsem si tady vydobyl docela dobrou pozici. Za těch šest
neděl, co jsem tady, mám vlastně jenom jeden záporný čtvrtbod. Přišel
jsem totiž jednou o minutu později na rozcvičku, i když jsem za to vlastně
vůbec nemohl. Ale ono to stejně nehraje zase tak velkou roli. Velitelem mě
nakonec neudělali náhodou."
Nevěda, co na to říci, plácnul jsem:
"A co televize? Můžete se třeba večer dívat na televizi?"
"Můžeme," řekl hrdě. Ale pak dodal: "Ovšem jenom na zprávy.
To je ovšem to poslední, co mi tu chybí."
"No," řekl jsem za chvíli, "polovinu máš už za sebou, Teď už
ti to určitě uteče..."
"Ale jo, utíká to. Ze začátku se každá hodina vlekla, ale teď -
jenom se otočím, a den je pryč..." odpověděl.
Když jsem já poprvé vypil celé pivo, bylo mi skoro dvacet. A měl jsem z
toho depresi. Být věřící, šel bych se tenkrát vyzpovídat. Pak se ve mně
zásadně odmítavý vztah k alkoholu zlomil, opustil mě, a přiznávám, že
byly časy, kdy jsem si někdy taky dal do nosu. I s ním, nynějším velitelem
světnice. Nepil tehdy přece o nic víc než já. Prostě trochu. Občas. Příležitostně.
Co chybělo, abychom tu teď seděli v obráceném gardu?
Až teď jsem si uvědomil, že má v té hnědé erární teplákové soupravě
nejistý, roztěkaný pohled. A že mě tím vlastně od začátku znervózňuje.
"A co jinak, co tady jinak děláte?" zeptal jsem se.
"No, víš, to je různý. Máme třeba semináře. Často sem chodí známí
lidé, kteří se tu léčili. Byl tu třeba ten herec..." a řekl mi, který
herec, "...a taky ten fotbalista..." a řekl, který fotbalista.
A pak dodal: "Ani bys možná nevěřil, jaká tady někdy bývá sranda.
Opravdu, myslím to vážně..."
"Ale jo, věřil," odpověděl jsem a přemýšlel, jak co nerychleji
stočit náš rozhovor k závěru.
"No, já budu muset jít," řekl najednou, jako kdyby vycítil, co se
mi honí hlavou, "mám totiž dneska službu v kuchyni. Škrábání
brambor mi vždycky vadilo, ale tady mi to vůbec nepřijde."
Za chvíli už jsem scházel po kostrbaté dlažbě dolů, k ulici Na Slupi.
Styděl jsem se za to, že jsem chtěl tak rychle odejít. Ale pak jsem si musel
přiznat něco ještě mnohem horšího. Šlo nepochybně o rouhání, nebo našeptávání
ďábla...
Co teď, pomyslel jsem si zoufale. Odcházím z oběšencova domu a nedokážu
myslet na nic jiného než na provaz. Dostal jsem totiž takovou chuť na panáka,
jako snad ještě nikdy.