| Luděk
Sobota: Rozplakaly mne Slunečnice |
|
| Milan Šimáček |
Ročník 34 - číslo 48 |
Foto: Miroslav Martinovský
Vystudoval divadelní fakultu pražské AMU (absolvoval u prof. Miloše Nedbala) a od studentských začátků se věnuje autorské komediální tvorbě založené na improvizaci. Měl výrazné angažmá v (tehdy ještě liberecké) Ypsilonce, přesto přestoupil do Semaforu k Miloslavu Šimkovi. Dnes je principálem vlastního Směšného divadla Luďka Soboty, které od tohoto měsíce pravidelně působí v Klubu Trojická 10 na Praze 2 s autorovou nejnovější komedií ŠLAMASTYKY. Luděk Sobota teď dopisuje druhý díl a chystá její televizní verzi.
X
V trojici Šimek - Sobota - Nárožný jste byl jediný vystudovaný herec,
vzpomínáte na školu rád?
Z divadelní fakulty mám otřesný zážitek z ročníkové inscenace bolševické
hry "Irkutská historie" od Arbuzova. Když jsem měl svojí dívce
Valje říkat na lavičce odporně nepřirozené věty, tak jsem se tak strašně
styděl, že jsem se jí ani nemohl podívat do očí a koukal do země.
"Luděčku, hříbečky!" volala na mě při předváděčce
profesorka Libuše Havelková. Jakože hledám pod nohama hříbky, místo abych
se věnoval soudružsky uvědomělé milence!
Ale já jsem se nedonutil změnit výraz, takže se mě po představení vyčítavě
ptala: "Luďku, co mám s vámi dělat? Vy jste nezvládnutelný! Vás by
mohl učit jedině Horníček nebo Werich!" Já jí na to přímo odpověděl:
"No a proč mě neučí? Proč mě učíte vy??"
X To nebylo na DAMU nic přínosného?
Jasně, že bylo! Se spolužákem Ádou Kohuthem, který žije od roku 1989 v Německu,
jsme si připravili "Šibeniční etudu". Byla to improvizovaná
dramatická skladba, rozvíjející motiv, jak se dva zklamaní životem chtějí
oběsit… a měla neuvěřitelný úspěch, dlouho se na ni vzpomínalo.
X Co bylo pak?
Chtěl jsem dělat divadlo s Ádou, ale souběžně kolem něj kroužil námluvní
tance také Otomar Krejča. Ale on ani jednomu z nás zřejmě nevěřil, tak šel
za jistotou do Ostravy. A já do Ústí nad Labem jako metodik tamějšího domu
kultury.
X Vás seriózní angažmá ve velkém
divadle nelákalo?
Ne, protože nemám rád patos, který je většinou s dramatickým herectvím
spojený. Když jdu jedenkrát za 10 let do Národního divadla, nejvíc se mi líbí
interiér. Mojí krevní skupinou jsou malé scény, autorské herectví a
neherectví.
X Ale metodik přece nehraje?
Jenže já jsem byl také externím členem legendárního Kladivadla a společné
vystupování mne přes spolužačku Janu Synkovou (manželku ředitele Jana
Schmida) přivedlo do Ypsilonky. To bylo po tvůrčí stránce určitě nejlepší
období mého života. Stal jsem se spoluautorem "Pánské jízdy" a
komedie "Anča a dva klauni" a té době na nás jezdili pravidelně
lidi z Prahy. Nejenom diváci a kritici, ale i kolegové Smoljak a Svěrák, kteří
mne pak obsadili do titulní role filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje!"
Rád vzpomínám na předčasně zemřelého všeumělce a gurmána Karla Nováka,
s nímž jsme brzy byli (v severních Čechách určitě!) hvězdy.
X
Pamětníci si jistě vzpomenou na vaši postavu učitele v Grabbeho hře Žert,
satira, ironie a hlubší význam…
…možná i na dvojici s Jitkou Novákovou v Andrejevově "Láska k bližnímu".
V Longenově "C. K. polní maršálek" mě zase poprvé viděl
Miloslav Šimek, takže když mne spisovatel Karel Hvížďala vzal s sebou po
"Návštěvním dnu" za ním do šatny, Šimek se mě rovnou zeptal v
tomto pořadí: "Hrajete tenis? Píšete?
A nechtěl byste hrát se mnou místo Jirky Grossmanna?" Odpověděl jsem třikrát
kladně a lano bylo hozeno!
X Jak jste se Šimkem psali?
Většinou jsem vymyslel námět a Slávek dodal pointu, konec. Na dialozích a
jednotlivých fórech jsme pracovali společně. Tímto způsobem jsme napsali
nejen několik divadelních komedií, ale i např. Návštěvní den č. 6 a 7.
X Vaši kariéru katapultovaly filmové
role - které máte nejraději?
Již zmíněného "Jáchyma" (režie Oldřich Lipský), hudebního
skladatele ve snímku "Jen ho nechte, ať se bojí" - tam si režisér
Ladislav Rychman vyloženě přál, abych improvizoval, takže se mi tady
pracovalo vůbec nejlépe, syna Reného v komedii "Zítra to roztočíme,
drahoušku…!" - Petr Schulhoff mi také nechával volnou ruku
a dvojroli v mém autorském filmu z nedávné doby "Nebát se a nakrást"
v režie Františka Filipa.
X Co je" Směšné divadlo Luďka
Soboty" a co jsou "Šlamastyky"?
Manažerem a organizační duší divadla je moje manželka Adriena, já píšu
scénáře a režíruji. V Klubu Trojická hrajeme převážně o nedělích,
ale můžete nás vidět i na zájezdech po celé bývalé rakousko-uherské
monarchii.
Na Mikuláše hrajeme krajanům ve Vídni, což je pro nás opravdu čest, na začátek
příštího roku dolaďujeme šňůru po Slovensku. Šlamastyky jsou sérií
aktovek a etud, v nichž divákům ukazujeme, jak se zachovat (či spíše
nezachovat) při životních nesnázích, tedy tzv. šlamastykách. Jsme jako
pojízdná psychologická poradna, která komediální hereckou terapií činí
z těžko řešitelných situací situace pro zasmání.
X A kdo v nich vystupuje?
Moje žena Adriena, mim Jaroslav Čejka, v roli psychiatra televizní moderátor
Petr Jančařík, mladá herečka Bára Moutelíková a v rolích hlavních
"hromosvodů" já sám. Novou posilou souboru je pak z filmu Černí
baroni představitel "kulaka Vaty" či z Tankového praporu "rotný
Soudek" - Milan Šimáček.
X
Když jsme u těch pohyblivých obrázků, které herce máte rád?
Vlastu Buriana, z amerických třeba Dustina Hoffmana nebo Gera Hackmana, ale
jinak chodícím slovníkem na jména herců je u nás Adriena.
X Co divadlo?
Mým životním zážitkem bylo před lety vystoupení ruského herce, mima a
klauna arménského původu Leonida Jengibarova. Na vlastní oči jsem viděl
jevištního génia!
X A výtvarné umění?
Už na škole mě přitahovaly úžasné přednášky dr. Fischera z psychologie
a dějin umění. Když jsem byl jako mladý herec v Londýně a uviděl v tamější
National Gallery originál Van Goghova obrazu "Slunečnice". To byl
pro mě tak silný zážitek, že jsem si musel sednout na lavici a tekly mi z očí
slzy.
X A hudba?
Miluji tich - asi proto, že jsem introvert. Jinak mám rád melodické věci, mé
srdce si v Ypsilonce získala Verdiho La Traviata, stejně jako ve filmu Amadeus
hudba Mozartova.
X Co čtete?
V každém období je to různé: v šestnácti letech jsem začal Jaroslavem Haškem.
Teď jsou mými oblíbenými autory Michail Zoščenko, James Thurber,
Dostojevskij, Tolstoj, Franz Kafka, Jakub Deml. Hodně čtu i poezii: Sovu,
Nerudu, Máchu, Wolkera, Holana či Halase.
X Co jste četl naposledy?
Ezoterickou knihu "Osud jako šance", která obsahuje úvahy, jež přesně
rezonují s mým náhledem na život. Že štěstí spočívá v smíření se.
X Věříte v Boha?
V tomto nemám jasno. Četl jsem hodně o buddhismu, který mě přitahuje. Ale
nedokážu si vybrat konkrétní náboženství jako jediné. Můj švagr je
Francouz, profesor němčiny na lyceu, sestra si ho vzala v r. 1967 a on se
velmi rychle naučil dokonale a bez přízvuku česky. Tak on je ortodoxní
katolík a já s ním logicky vedu diskuse o Bohu. Ale jeho pojetí mě vůbec
nepřitahuje. Dotýká se mě, že neuznává jiný směr než křesťanství.
Buddhismus, hinduismus, islám ho iritují, jako by jejich vyznavači byli
pohany. Švagr je tedy velmi inteligentní, ale netolerantní, a tento konkrétní
příklad mne odpuzuje.
X
A kdo vás ke křesťanství přitahuje?
Na divadelní fakultě mi byl spolužákem a velkým přítelem Jirka Paďour,
dnes biskup českobudějovické diecéze. A z duchovních mám kromě Jirky rád
ještě Tomáše Halíka.
----
X Sledujete politiku? Tipnete si jméno příštího
prezidenta?
Sleduji, to je občanská povinnost každého! Je škoda, že nebude přímá
volba prezidenta. Netipuji hlavní favority Klause ani Zemana. Mně by vyhovoval
pan Otakar Motejl, protože mi připomíná profesora Miloše Nedbala..
X A jak jde dohromady Luděk Sobota a
sport?
Ještě v Liberci jsem hrával závodně fotbal za tzv. neregistrované. Pak
jsem přešel plynule na tenis, ostatně - teď máme kurty hned naproti domu. A
mladší syn Láďa je úspěšný i v tenisových soutěžích juniorů.
X Vaše odpovědi na moje "dotazníkové"
otázky jsou rozumné a chytré. Proč tedy hrajete celý život přitroublého
nešiku, který zápasí se složením věty?
Já tohoto koktu beru jako svůj životní úkol. Chci rozesmávat lidi a to mi,
myslím, bylo dáno či předurčeno shora. Je to darovaný talent a je mojí
povinností ho rozvíjet.