Moderní města se chlubí aquaparky s bazény, vířivkami a tobogány. V podstatě ale stále ještě máme co dohánět, aby neplatilo, že "už staří Římané"… Ti totiž mívali v jediném stavebním komplexu nejen teplé a studené lázně, bazény, tělocvičny, umělecká a přírodovědná muzea, ale i parky a knihovny. Římští občané se sem chodili rekreovat i otužovat, stejně jako rokovat s přáteli.

Lázně bývaly už tehdy předmětem podnikání, ale ne vždy si jejich majitelé mohli stanovit libovolnou cenu. Podle Diokleciánova nařízení o cenách stálo koupání jeden sestercius. Agrippa zase nařídil, aby kdokoliv, včetně těch nejchudších, měl do lázní vstup zdarma. Koupele tak byly pro všechny svobodné Římany příležitostí uplatnit zásadu "ve zdravém těle zdravý duch", vycházející z řeckého principu kalokagatie.

V prvních stoletích našeho letopočtu byly veřejné koupele a tělocvičny zpřístupněny i ženám, které ovšem necvičily nahé jako muži, ale mívaly tělocvičný úbor. V obytných domech nahrazoval vanu obvykle sud zapuštěný do země umístěný v blízkosti kuchyně, aby byla po ruce teplá voda. Takovému místu se říkalo lavatrina. Odtud pochází název latrina, který se zachoval i poté, když byla koupelna oddělena od hygienického zařízení.

Nejstarší vodovody byly umístěny pod úrovní ulic, do výše položených domů a do vyšších pater se voda musela donášet. Teprve stavbou vysokých aquaduktů se přístup k vodě usnadnil.

Soupis z doby Constantinovy vlády obsahoval 856 římských lázní. Jen dvě největší obsloužily až pět tisíc návštěvníků denně, což ovšem vyžadovalo služby asi dvojnásobného počtu otroků. Kromě vodních koupelí se tu nabízely i koupele ve vyhřívaném písku.
I když měly tehdejší stavby stejný účel jako dnes - především zásobovat domy vodou a odvádět splašky, zásadní rozdíl byl v používaném materiálu. Nejdřív převládal kámen, ve středověku se rouraři naučili zhotovovat dřevěné i kovové potrubí. O tom svědčí i nálezy rour při nedávné rekonstrukci pražských ulic. Dřevěná kanalizace tu pocházela z dob panování císaře Rudolfa. Dnešní instalatéři postupně přecházejí na plasty, ale musí umět pracovat i s olovem, železem a mědí. Té je i dnes dávána přednost, když záleží na kvalitě a trvanlivosti. Měď totiž, co se trvanlivosti týče, několikanásobně předčí ostatní materiály.

Asi prvním člověkem, kterého můžeme nazvat instalatérem, byl jistý Sergius Orata, který před dvěma tisíci lety vymyslel systém ústředního topení pomocí rozvodu teplého vzduchu v prostoru pod podlahou, ve stěnách či škvírami mezi cihlami.

Instalatérský cech
Instalatérství patřilo mezi řemesla svobodná. Teprve zákonem z roku 1883 bylo prohlášeno za koncesované a byla pro ně předepsána zvláštní kvalifikace. V té době byli za instalatéry považováni i elektrikáři. Je to tedy řemeslo poměrně mladé, zato s velkou budoucností. Nejen, že si bez hygienických zařízení v bytě svůj život nedovedeme představit, ale třeba zemní plyn je považován za energii století. Vodovody, plynovody a kanalizace jsou zaváděny i do obcí, kde obyvatelé dosud vystačili se studnou a odpadní jímkou.

Už před časem nám prezident cechu topenářů a instalatérů (CTI), pan Franz Ziegler řekl: "Činnost instalatérů a topenářů odjakživa měla hodně společného. Teplo vždy souviselo s vodou a člověk oboje nutně potřebuje. Cech má sídlo v Brně, prezidium se pravidelně schází, vydáváme odborný časopis. Sídlíme přímo v areálu stavebního učiliště, takže máme dobré kontakty i s mladými adepty řemesla, pro které připravujeme učebnice.

Organizujeme i nástavbové a doplňkové vzdělání a mistrovské zkoušky. Hlásí se především malé firmy i jednotlivci. Cech má zájem udržet své dobré jméno a tradice a jednou z cest jsou i živé kontakty s živnostenskými úřady a ministerstevem pro hospodářskou soutěž."
Cech instalatérů a topenářů byl jako jeden z prvních obnoven v roce 1992 v Brně. Nejenže se stará o zájmy instalatérů a jejich firem, ale zasloužil se, jako jedna z prvních profesních organizací, i o zavedení mistrovských zkoušek, jak je zvykem ve vyspělých státech. Ve spolupráci s Hospodářskou komorou tak vznikla Akademie řemesel a služeb, umožňující získat kvalifikaci i pro státy Evropské unie.

Jak se budoucí instalatéři připravují na své povolánín dnes, na to jsme se byli zeptat ve středním odborném učilišti na pražském Jarově. Vrchní mistr oboru instalatér pan Jiří Jedlan byl velmi vstřícný, nepochybně mu na budoucnosti oboru záleží.

Řemeslo má zlaté dno
"Je škoda, že do učňovských oborů se dnes většinou hlásí jen ti, co se nedostanou na studia. Snad je to i tím, že dětí ubývá všeobecně. Přitom mezi instalatéry prakticky neexistuje nezaměstnanost. Tříletý učební obor není nijak zvlášť náročný, ale ti, co chtějí dosáhnout vysoké odbornosti a pokračovat ve studiu, mají nepřeberně příležitostí. Už během učení získají odbornost nejen pro sanitární instalace, rozvody teplé a studené vody, odpady a kanalizace; ale i pro vytápění, klimatizaci a plynárenství - včetně uvádění spotřebičů do provozu.

Základy teorie i praxe získají v prvním ročníku, další dva roky pracují přímo na stavbách a v bytech, kde na ně kromě mistra dohlížejí i zkušení řemeslníci z firem, které za výsledek práce zodpovídají. Zavedli jsme i jednotné standardizované závěrečné zkoušky. Na speciálních panelech vykonávají všichni adepti stejný vylosovaný úkol, např. montáž rozvodu a odpadu."

S novými materiály přibývá i dovedností, které musí instaltér zvládnout. Už třeba jen koupelnových van napočítáte na specializované výstavě na šedesát typů. Každá jiná, některé s desítkou různých masážních a bublinkových vývodů. Věděli byste třeba, jaký je rozdíl mezi metrickým, Whitworthovým a trubkovým závitem, co je příčinou hluku v potrubí nebo co je to tlakový přínos? Každý instalatér se v těchto termínech musí vyznat, jako když bičem mrská.

I když jsou dnes k dispozici moderní elektronická měřidla, při zkoušce těsnosti potrubí jako detektor úniku plynu docela dobře poslouží obyčejná bublinková voda. Stejně jako stará dobrá konopná koudel nejlépe utěsní spoje, i když existují novodobé těsnicí materiály.

Bude to stačit pro Evropu?
V zemích Evropské unie platí poněkud jiné zvyklosti a normy, než jaké se používají u nás. Ani za dob našich pradědečků nezískával řemeslník svů titul nijak lehce a vydával se na zkušenou přinejmenším do Vídně nebo ještě dál. Pokud mají naši řemeslníci a podnikatelé zájem využít budoucího volného pohybu pracovních sil po Evropě, budou potřebovat osvědčení o složení mistrovských zkoušek. Patřičné kurzy v oboru instalatér a topenář zajišťuje učiliště na Jarově. Stojí to sice dost peněz, ale ziskem je certifikát platný v celé Evropské unii. Přihlásit se může každý, kdo má výuční list a tři roky praxe.

Titulní strana - Archiv - Komentáře - Rozhovory -  Reportáže - Zamyšlení - Fejetony - Spolky a řemesla - Rodinky - Kultura - Cestujeme - Příroda - Technika - Kostely -  Pišme, slyšme -  Život ve víře - 
Vydává JUDr. František Talián - "FORTUNA", Jungmannova 7, 110 00 Praha 1
ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím, Kostelní Vydří

Redakce
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
e-mail rodina@rodinaonline.cz  telefon, fax 224 932 034
Rozšiřuje a objednávky přijímá 
Česká pošta. s.p., Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3, bezplatná telefonní linka 800 104 410