| Benedikt V. Holota: Vzpomínky na totalitu |
|
|
Ročník 34 - číslo 48 |
Za provinciála
PhDr. ThDr. Jana Kapistrána Vyskočila byl v naší františkánské provincii
svatého Václava pořádek a kázeň. Řeklo by se: observance. Kvardiánem pražského
konventu u Panny Marie Sněžné byl ThDr. Ambrož Tobola, velký ctitel svaté
Gemmy Galgany, který provedl nutné adaptace domu, dal postavit novou kotelnu a
zavedl topení
po celém konventu, protože se předtím topilo jen v několika místnostech. V
klerikátě se netopilo. Nechal také vydláždit klášterní chodby, protože
prkna už byla nahnilá, a vůbec klášter trochu zmodernizoval. Po něm, za téhož
provinciála, nastoupil jako kvardián otec Stanislav Juřík a zároveň přišla
v našem státě k moci komunistická totalita se všemi důsledky.
V klerikátě nás tehdy bylo dvanáct, jako apoštolů. A jako z jejich sboru, i z našeho klerikátního společenství odešel v průběhu totality jen jeden.
"Vstaň a sprav se!" kategoricky prohlásil kvardián otec Stanislav Juřík, když vstoupil bez zaklepání do mé cely v pražském konventu Panny Marie Sněžné. Bylo kolem jedenácté hodiny večer v pátek, 13. dubna 1950. Za ním vstoupil do cely uniformovaný člen Sboru národní bezpečnosti se samopalem v ruce. Otevřenými dveřmi cely jsem zahlédl na chodbě stát civilistu s pistolí v ruce.
Otec kvardián odešel s civilistou a v cele zůstal "esenbák" se samopalem. Mlčky jsem vklouzl do hábitu a bosýma nohama do sandálů. Když to "esenbák" viděl, řekl mi: "Člověče, voblečte se pořádně. Nevíte, kam jdete!" Oblékl jsem se tedy tepleji: vzal jsem si svetr a boty. Když jsem byl hotov, řekl mi potichu: "Jestli tu máte něco, co by vás mohlo kompromitovat, tak to zduste!" - "Nevím, co by mě mohlo kompromitovat, nemám tu nic." "Můžete si vzít s sebou dvě knížky." Chtěl jsem si vzít tři: Písmo a dva díly breviáře. To mi nedovolil. "Jen dvě!" Vzal jsem si tedy Písmo a jeden díl breviáře a vyšli jsme z cely. Odvedl mě do refektáře, kde už byli shromážděni někteří otcové a bratři. Než jsem přišel k ostatním bratřím, důkladně mě prošacoval jeden civilista. Když byl takto shromážděn celý konvent, vyvedli nás přes nádvoří před kostelem hlavním vchodem k autobusu. Sotva jsme vyšli z klášterní budovy na nádvoří, vykřikl jeden "esenbák": "A držet hubu! Nebo vám ji rozbiju!" Jiný ho okřikl: "Buď zticha a neblbni!"
Nastoupili jsme do autobusu a odjeli. Nebe bylo plné hvězd…
Krátce předtím jsem přijal nižší svěcení, ostriát a lektorát (26. února
1950) a exorcistát a akolytát (4. března 1950). Byl jsem tehdy ve čtvrtém
semestru druhého ročníku teologie
na Karlově univerzitě v Praze jako mimořádný posluchač.
Ráno 14. dubna zastavil autobus u našeho kláštera v Hejnicích. Vystupovali
jsme jednotlivě. Několikrát nás počítali. Přes den jsme byli zavřeni v
klášteře, později nám vymysleli nějakou zbytečnou práci na zahradě. V
cele pro jednoho bratra nás spalo několik. Na slámě. V některé cele byly připraveny
palandy. Spal jsem vedle bratra Chrysostoma, Kosmy, Baptisty. Ostatní si již
nepamatuji. Ocitli jsme se v tzv. centralizačním klášteře, kde vládl
"vládní zmocněnec", členové StB a "esenbáci". Později
se dostavili i "odborníci", kteří měli za úkol ohodnotit obrazy,
sochy a jiné kulturní předměty v klášteře. Na první pohled bylo vidět,
že tomu nerozumějí.
Zpočátku nám vařili jen těstoviny, postupem času - na intervenci otce Baptisty Bárty - se trochu s vařením vylepšili. Sám jsem slyšel, když říkal veliteli: "To nemůžete takhle dělat s tím jídlem. Jsou tady i mladí hoši a těm nemůžete přece dávat jen tohle!"
Otcové se dožadovali možnosti sloužit mši svatou. Tenkrát
se ještě nic nevědělo o koncelebraci. Byla povolena jedna mše, kterou sloužil
otec Kubáň - pokud se pamatuji. Nebylo dost hostií. Musely se dělit, aby každý
mohl dostat svaté přijímání. To dělení připadlo na mě. Asistoval mi
otec Bonaventura Bouše. Z formuláře si pamatuji první lekci z 1 Kor 4, 9-13:
"Stali jsme se podívanou pro svět, anděly i lidi… Tupí nás, a my jim
přejeme všechno nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme.
Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jak odpadky, které
lidé odhazují: všichni námi pohrdají, a to ještě i teď." Ta slova dávala
sílu.
V Hejnicích jsme byli do 25. dubna 1950.