| Fejetony zapovězených |
|
| Věra Menclová |
Ročník 34 - číslo 48 |
Fejetony, o kterých budeme dnes mluvit, byly těžko k sehnání nejen v době svého vzniku, ale i dlouhá léta potom. Ani dnes není jednoduché se k takovým textům dostat. Nesměly být totiž rozmnožovány, dále opisovány a jako každý svazek ineditní literatury měly tento zákaz výslovně uveden na rubu titulního listu.
Znáte to jistě z jiných textů, které se vám dostaly do rukou a které se přes zákazy a příkazy dále přepisovaly a rozmnožovaly sice k potěše čtenářů, ale k ohrožení autora. I bez tohoto dalšího rozmnožování měly jednotlivé exempláře čtenářů nečekaně mnoho. Trochu mi to připomíná situaci obrozenských časopisů, kdy jedno číslo časopisu četla pomalu celá vesnice, i když to tehdy bylo z jiných důvodů. Literární historik Jiří Holý uvádí, že jeden opis, tj.12 exemplářů (víc čitelných průklepů stroj neudělal), četlo asi 150 čtenářů.
Sborníky nazvané Československý fejeton - fejtón vznikaly v letech 1975 - 1979 z podnětu Ludvíka Vaculíka a několika jeho přátel. Bylo to v době, kdy české samizdatové publikace už nebyly ojedinělým zjevem, ale začaly se rodit pravidelné edice, jako byla Petlice, Expedice, Kvart nebo na Moravě Texty přátel.
Sborníky fejetonů, o nichž budeme dnes mluvit, vyšly celkem ve čtyřech svazcích, mohu-li tak nazvat strojopisné exempláře. Všechny svazky se jmenovaly stejně, měnil se jen letopočet v názvu. Vy jste si mohli půjčit v knihovně výtisk, který reagoval na bezprostřední polistopadovou poptávku po zapovězené literatuře. Vyšel v nakladatelství Novinář v roce 1990 pod stejným titulem Československý fejeton - fejtón 1975/76. Uspořádal jej stejně jako 15 let předtím Ludvík Vaculík. Zůstalo, myslím, u vydání jen toho jediného svazku, takže zbylé tři jsou nadále raritou..
Mám dojem, že tyto svazky fejetonů mohou sloužit skoro jako učebnicový příklad literatury, která vznikala z potřeby vyjádřit se k mizerii doby a zároveň z potřeby sdružovat tvůrčí osobnosti podobných názorů. Mluvím stále o literatuře, ale texty zařazené v těchto sbornících kolísají mezi uměleckou literaturou a publicistikou, nejsou to ani vždycky fejetony v pravém smyslu slova.
První fejetony jsou svázány motivem jara a Velikonočních svátků. Zdá se, že to měla být spojovací linie fejetonů s reminiscencí Pražského jara. Úvodní fejeton Jaro je tady z pera Ludvíka Vaculíka tomu nasvědčuje. Ale jak šel čas a pořadatel dostával příspěvky s novým a novým datem, stala se z fejetonu jakási kronika roku. Na jaře začíná (předmluva je napsána první jarní den), 20. březnem na jaře následujícího roku je datován poslední fejeton Pavla Kohouta. Proto také je součástí názvu celého souboru označení data jako ve školním roce.
Zatím tu padla jména dvou autorů, Ludvíka Vaculíka a Pavla Kohouta. Ve sbornících najdeme další známá jména - Karla Kyncla, Václava Havla, Alexandra Klimenta, Milana Uhde, Jiřího Grušu, Petra Pitharta, Pavla Landovského, Ivana Klímu, Helenu Klímovou, Luboše Dobrovského, Oldřicha Kryštofka, Ivana Binara, Petra Kabeše, Františka Pavlíčka. Setkali se tu tedy lidé různých profesí: od dramatika přes novináře po básníka, historika a filozofa. Jako je rozmanitá paleta jmen, tak rozmanitý byl autorský přístup k psaní fejetonu.
Ti, kteří měli svazek v ruce, mi už teď v duchu vytýkají, že jsem vynechala Slováky, však v názvu stojí psáno "Československý fejtón". Záměrně o nich mluvím zvlášť, právě aby ve spoustě jmen nezanikla jména těch, kteří se považovali za nedílnou součást kultury této země a které s českými autory spojovala představa svobodné kultury. Nezapomeňte, že konsolidační poměry ve slovenské kultuře byly ve srovnání s českými skoro něžné. Ministrem kultury byl vzdělaný básník Miroslav Válek a ve slovenských překladech tehdy vycházela řada knih, i odborných, o kterých se nám v Čechách ani nezdálo. Kruhy slovenských disidentů a zapovězených autorů byly oproti českým nepočetné. Ludvík Vaculík viděl, že příspěvky esejistů Milana Šimečky, Miroslava Kusého, literárního historika Juraja Špitzera ani prozaika Ivana Kadlečíka či Pavla Hrúza nejsou přes svou kvalitu v dostatečné rovnováze k počtu příspěvků českých. Napsal proto vtipnou předmluvu k celému svazku slovensky:
"…Čakám, že sa niekto začuduje nad nízkou účasťou slovenčiny v týchto československých doskách. Veď jej už nájdeme viac i na pražských uliciach, kde sa dobre osvedčuje aj k dirigovaniu pohybu obyvatelstva - Prechod pre chodce apod. Niektoré české dušičky to zlostí, ako keby išlo o číselný pomer českých a slovenských riaditelov dačoho. Na to ja hovorievam: kto robí robotu, má právo popísať si ju svojou rečou, a nad národnosťou dnešních riaditeľov je jediné výstižné smelo zahodiť rukou. A tak si myslím, že slovenská účasť v tomto sborníku je pravdivá, súc presnou mierou čohosi nepresného, o čom neviem, ako tomu nadávať. Servus!"
I když se v dalších sbornících účast Slováků rozrostla o taková jména jako Dominik Tatarka nebo Hana Ponická, nepoměr zůstal přece jen velký. V dalších letech objevíte pod fejetony podpisy filozofa Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Dienstbiera, Evy Kantůrkové, politika Zdeňka Mlynáře, dnešního vrchního rabína Karola Sidona, filozofky Boženy Komárkové nebo výtvarníka Vladimíra Nepraše. Pamětník nechce věřit vlastním očím, jak zásadně odlišné osobnosti přivedl Vaculík ke spolupráci.
Mnoho z těch textů už je jen svědectvím doby, splnily svůj úkol a patří historii. Zbylo ale pár, které mají platnost nadčasovou, které s námi souzní i dnes a které stojí za to připomenout. Třeba fejetony Miroslavy Rektorisové, pojednávající zdánlivě jen o její zahradě, nebo Česká pohádka Jana Trefulky.
Česká pohádka
" Od té doby, co pozoruju, jak se mi čas od vánoc do vánoc krátí a čím
dál častěji slýchám, že některého z mých vrstevníků trefil šlak nebo
udolala rakovina, nacházím čím díl větší zalíbení v příbězích se
šťastným koncem. Bohužel světová literatura a dějiny, tím méně
literatury české a české dějiny takovými příběhy neoplývají. Zvláště
domácí historie a historky mívají až kupodivu stejný průběh a stejné
obsazení: s nudnou pravidelností se tu od 9. století objevují cizí vojska,
potom místodržitelé a místní přisluhovači, vynucené smlouvy, nesplněné
sliby, žaláře, hranice a popravy, legie fízlů, zabírání statků,
nedobrovolná emigrace, odpírání obživy a devastace české kultury. Ale to
koneckonců každý zná z dějepisu a nechci to připomínat, leda právě
jenom proto, aby čtenář pochopil mou radost, když jsem čirou náhodou v brožurce
z roku 1869 narazil na příběh sice trudný, ale s optimistickým koncem, v němž
se utlačovanému Čechu i v temných dobách pobělohorských spravedlnosti
dostalo a zvítězil na celé čáře.
Tak si uvařte kafe a udělejte si pohodlí, abyste mohli tu pohádku pěkně v klidu vychutnat. Bylo nebylo. Před třemi sty pětapadesáti lety se narodil Zuzaně, manželce Lukáše Škornice Balbína z Vorličné, purkrabího na Pardubicku, syn Bohuslav Ludvík. Jeho kmotr, což je jedna z drobných legrácek historie, byl Albrecht Eusebius z Valdštejna, vojevůdce, kořistník a politický intrikán evropského formátu. Z hocha, kterého držel při křtu na rukou, vyrostl člověk naivní, pilný a charakterní, i když svrchovaně loajální a poslušný pravidel jezuitského řádu, k němuž patřil."
Tak epicky začíná fejeton, v němž autor vede těsnou paralelu mezi osudem Balbína, badatele a spisovatele, a osudem čtenářova současníka. Při líčení toho, jak je Balbín sledován a udáván z nepravosti, jak je pronásledován Bořitou Martinicem, vkládá Trefulka do archaické češtiny zcela moderní obraty a slova a tímto zřetelným signálem dává najevo, že se svět nemění.
V ročníku 1976/77 Eva Kantůrková krásně medituje o české povaze ve fejetonu Sousedé, Ivan Kadlečík v úvahovém textu z ledna 1977 Gotismus a vandalika hledá smysl umění a formuluje zákonitosti vnitřní svobody. Ve třetím a čtvrtém svazku se vedle trvalých přispěvatelů se objevují nová a nová jména, také z řad spisovatelů, kteří odešli za hranice, například Karel Michal, Jaroslav Hutka. Také ženských autorek přibylo. Ubylo lehkých hříček a optimistických konců.
V předmluvě Ludvík Vaculík konstatuje, že převážná část příspěvků jsou spíš zprávy, úvahy a protiútoky. Nechtěl přispěvatele nijak omezovat, mluví dokonce o tom, že nový charakter fejetonistického sborníku je významnější a potřebný. Ale nakonec přece jen povzdychne, zda by se autoři neměli vrátit k původním záměrům. Možná, že právě ten narůstající počet příspěvků spojený se žánrovou proměnlivostí byl příčinou ukončení řady. V roce 1979 vyšel čtvrtý a poslední sborník. Na něj navázal od příštího roku už jen každoměsíční fejeton Vaculíkův.