| Výlet do středověku |
|
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 47 |
Ctihodný měšťan Matěj Brouček se na svůj epochální výlet do 15. století vydal pod vlivem silného pěnivého moku. Na podobnou výpravu do středověkého městečka Řepora a za jeho obyvateli se můžete vydat kdykoli - i podpůrného prostředku. Po nákupu v nedalekých supermarketech stačí jen kousek odbočit a ujít pár kroků pěšky.
Ještě v roce 1999 bylo zdejší bývalé hliniště na okraji Prahy, někdejší zdroj cihlářské hlíny, nevábnou skládkou a sídlištěm nekalých živlů. Skupina soukromých investorů dostala nápad založit akciovou společnost Tuležim, která by tomuto místu, kde kdysi bývala i plovárna připomínající onu páně Důrovu z Vančurova Rozmarného léta, vrátila někdejší život. Tak vznikl projekt, který návštěvníky vrátí o šest set let zpátky, do roku 1402.
Tuležim je městečko z jedné Drdovy pohádky. Pozoruhodné bylo zejména tím, že mělo bránu, o níž nikdo z tuležimských měšťanů nevěděl, jak se zavírá. Snad prý na knoflíky. Tak se knoflík dostal i do erbu dnešní Tuležimi, jak se původně jmenoval i středověký skanzen postavený na území pražské městské části Řeporyje.
"Během roku se to trochu zamotalo s autorskými právy na jméno a příslušné internetové stránky, takže jsme se vrátili k původně uvažovanému středověkému místnímu názvu Řepora," vysvětlil mi ředitel společnosti, pan Vladimír Ženíšek.
Stroj času
Jakoby se podařilo popřít jeden z cimrmanovsky formulovaných zákonů, totiž
že rozhledna je viditelná z každého místa z rozhledny viditelného - Řepora
z nedalekého panelového sídliště vidět je, zatímco sídliště z Řepory
vidět není. Jak sestupujete do údolí, hluk aut i výhled na paneláky rychle
ustupuje z dosahu vašich smyslů. Stačí schovat cigarety (ve středověku se
nekouří), sestoupit několik stupňů k jezírkům, a můžete si několika
mincemi vstupného otevřít časoprostorovou bránu do středověku.
Velikonoce
tohoto roku se staly datem otevření středověkého skanzenu, který návštěvníky
jako fantastický stroj času zavede na výlet do českého venkovského městečka
našich předků. Na vlastní oči se tu můžete seznámit s obsahem pojmů
dymník, dymná jizba, hrázděná stěna, mazanice a mnoha dalších, které již
ze slovníku současného člověka vymizely. I tohle zbrusu nové středověké
městečko má svou zajímavou historii. Postavilo ho pět nadšenců a zručných
řemeslníků (za jmenování stojí zejména někdejší kastelán hradu Točník
památkář Roman Abušinov) za 16 měsíců. Používali jen ruční nářadí
a spotřebovali přitom 350 kubických metrů dřeva, 25 000 štípaných šindelů,
4 000 slaměných došků a 25 tun kamene.
My, lidé z Řepory
"Samozřejmě, že první, co vás asi napadne je, že místní název Řeporyje
má něco společného s řepou," potvrzuje mou domněnku pan Ženíšek,
aby ji vzápětí vyvrátil. "Ale středověký název může mít sotva co
společného s rostlinou, která se k nám dostala až mnohem později, po
objevení Ameriky. Tehdy v osadě nedaleko Prahy žili lidé, živící se vyrýváním
z půdy rostliny, která má dlouhé kořeny a odedávna ji používají kořenářky
jako léčivku. Říká se jí řepík a lidé, kteří ji ze země dobývali
byli řeporyjci. Obyvatelé dnešní středověké Řepory bydlí v šesti
usedlostech s hospodářskými stavbami. Mají i svůj vlastní kostelík, dvě
brány, obrannou věž a krčmu, kam chodí chlapi, zatímco ženy máchají prádlo
v některém z několika místních rybníčků.
Všechny stavby jsou ze dřeva a hlíny, kryté slaměnými došky či dřevěnými šindely. Z kamenů jsou nejvýš základy a částečně komory a sýpky sloužící k uskladnění životně důležitých zásob nebo ohradní zídky. V turistické sezóně najdete uvnitř osady i středověké vesničany, žijící tu stejným způsobem jako současníci krále Václava IV., ale ani po zbytek roku tu není pusto a potkáte tu přinejmenším zvířecí obyvatele (nemají se ostatně kam přestěhovat) a jejich opatrovatele.
Zatím není Řepora dostavěná. Postupným dokončováním a vybavováním městečka chceme návštěvníkům umožnit sledování historických technologií, řemeslných dovedností i starých lidových slavností a zvyků. Podobně jako v případě našeho druhého nosného projektu, obnově středověké tvrze v Dřevčicích. Před Vánocemi tu bude dokonce živěji než leckde uprostřed města. Každý, kdo přijde, bude si tu moci nakoupit na trhu věci pro radost, k užitku i pro uspokojení chuti a smyslů a potěšit se středověkou hudbou i jinými zábavami. V Řepoře nejde o to, sezvat řemeslníky na jedno místo, aby tu předváděli svůj um, ale snažíme se tu ukázat středověký život ve skutečné podobě."
Psy nechte doma
Řepora stojí za návštěvu i jako unikátní přírodní lokalita. I přírodovědec
by tu zaplesal, neboť se tu může pokochat jak stepními bylinnými porosty,
tak neobvyklým soustředěním zajímavých živočichů. Pramen vody je
zdrojem několika tůněk, takže tu najdete nejen vodní rostliny, ale i
teplomilný hmyz. Napočítali tu 378 druhů motýlů, 40 druhů střevlíků a
dají se tu vidět také u nás už vzácní brouci prskavci. V tůňkách žijí
i obratlovci, např. přísně chráněný čolek velký. A když klidně posedíte,
můžete tu zahlédnout i drobné savce jako rejsky obecné, myšice křovinné,
norníky a hraboše.
Žije tu také několik druhů ještěrek a užovky obojková i hladká. V křovinách se vyskytuje bohatá ptačí fauna, proto jsou v době hnízdění omezeny hudební produkce. Výška někdejší těžební stěny až 15 m jakoby byla připravená pro břehule.
A když už v Řepoře budete, nezapomeňte, že během pobytu se stáváte občanem podléhajícím místnímu právu, takže není na škodu přečíst si přikázání vyvěšená u vchodu. Pro ty, kdo by je porušili, je totiž na návsi připraven pranýř.