| Poslední představení |
|
| Petr Feldstein |
Ročník 34 - číslo 47 |
I tehdy, před lety, padal na Prahu listopad. Padal i na
Letnou a na Letenskou pláň. Červenobíle pruhované šapitó tu stálo ten
rok naposledy. Zevnitř občas zazněl virbl. Nepršelo, ale dřevěné
maringotky se blyštěly vlhkem. Vypadaly jako čerstvě nalakované a svítily
do ponurého podzimního dne. Nepršelo, ale já jsem se vyhýbal loužím lemujícím
oplocení cirkusu se vším jeho nevzhledným, neuspořádaným zázemím.
Za mřížemi, skoro až u stanu, sotva jsem tam dohlédnul, nervózně přecházeli
tygři. Občas se na chvíli zastavili a hleděli někam ke mně. Zvedal se vítr.
Studeně mi zafoukal do očí, až jsem začal slzet a přitom mi do nosu
vpravil pach hnoje. Na chvilku to ve mně probudilo vzpomínky na chlév u Petrů
v Kalné. Dokázal jsem v něm v létě o prázdninách trávit celé hodiny a
sledovat tři kravičky, které tu žily. Lhostejně, zády ke mně, přežvykovaly
a ocasem si odháněly mouchy. Tenhle hnůj byl ale přece jenom ještě cítit
jinak. Ale také mi voněl.
Stoupal jsem si na špičky, abych v zákulisí té derniéry zahlédl třeba
klauna. Klauna, kterému se, když se rozpláče, až mu slzy stříkají
proudem a padají na pilinový koberec, všichni smějí. A nad kterým, když
se směje, mají zase všichni chuť plakat. Abych zahlédl klauna, škrábajícího
ho se na plešaté hlavě, jemuž chladem ještě více zčervená nos, který má
i tak jako jahodu. Nebo rajče. Abych zahlédl klauna, který třeba říká:
"Hrát na housle je pro mě hračka. Já jsem přece bývalý virtuos. Hrával
jsem na koncertech, pořádal jsem turné. Tedy, abyste mi rozuměli, koncertní
turné…"
Stoupal jsem si na špičky, abych zahlédl slona s ozdobnou síťkou na hlavě.
Nebo provazolezkyně a žongléry. Nebo medvěda, který má řidičský průkaz
na motorku. Anebo kouzelníka, který se třeba jmenuje Alfons Liška mladší.
Či samotného pana "šiditele", který si na poslední představení
pořídil nový oblek. Stoupal jsem si na špičky, abych v zákulisí viděl bílé
lipicány, či malé oblečené psíky, anebo třeba partu skákačů.
A pak se mi nečekaně, v místě, kam jsem dosud marně upínal svůj pohled,
zjevilo něco úplně jiného. Obrovský nablýskaný balvan. Měl hlavu a nožičky
a šíleně rychle utíkal k hromadě sena na rozprostřené plachtě. Pustil se
s chutí do téhle svačiny a otevíral přitom červenorůžovou tlamu, která
mu k jeho tmavé, téměř černé plnoštíhlé postavě ohromně slušela.
To byl přece on a po vystoupení mu zřejmě vytrávilo. Tehdy největší
atrakce tohoto cirkusu, cvičený hroch. Psalo se o něm v novinách. Jak se
jenom jmenuje? Věděl jsem, že nějak zdrobněle. Ne a ne na to přijít.
Po chvíli jsem zjistil, že zvíře nepozoruji sám. Na opačné straně plotu,
ale pár metrů ode mne, sledoval hrocha s ohromným zalíbením ošetřovatel s
vidlemi.
"Prosím vás, jak se jmenuje, nemůžu si vzpomenout…" zeptal jsem
se.
Pohlédl na mne nedůvěřivě, ostražitě až ustrašeně. Vzápětí i udiveně,
ale také důležitě. Jako člověk, která je oprávněně považován za
odborníka.
"Davídek…" řekl huhňavě a téměř bezzubými ústy se usmál.
Bylo mu sotva pětadvacet a já jsem si uvědomil, že mu, stejně jako všem
blahoslaveným, patří království nebeské.
"Už to má za sebou, že jo?" položil jsem otázku hrozně nešikovně
a proto jsem rychle dodal, "myslím vystoupení, že už má za
sebou."
"Hmmm," odpověděl neutrálně a kupodivu se najednou zamračil.
Nebyl jsem si jistý, že mi rozuměl. Otočil se a vidlemi se přehraboval v
promáčené hromadě slámy.
"Kolik mu je?" položil jsem další otázku, jako kdyby bylo důležité,
jak starý je hroch.
Ošetřovatel se zase obrátil ke mně, ale zdálo se, že už ho těmi věčnými
dotazy unavuji. Jenže on, snad aby to vyvrátil, se usmál a jenom přikývnul.
Nerozuměl mi. Pak si šel po své práci. Náš rozhovor byl zjevně u konce.
Ale za chvíli zdálky zavolal: "Pět!"
Na Prahu stále padal pozdní listopad. Padal i na Letnou i na Letenskou pláň.
Červenobíle pruhované šapitó tu stálo ten rok naposledy a zevnitř občas
zazněl virbl.