| Tereza Zukič: Zastav se! |
|
|
Ročník 34 - číslo 47 |
Všem,
kteří se mohou ohlédnout na dlouhý život
Je opravdu obtížné vás oslovit a nešlápnout nikomu na kuří oko. Mám vás oslovit jako "starší", "mladé staré", "mladé babičky" nebo "mladé dědečky", "seniory", "seniory cestovatele" nebo jako "staré letité"? je mi sice teprve 37 let, ale moji osmiletí žáci si opravdu myslí, že jsem už vlastně stará. Připadá mi jakoby slovo "staré" bylo dovoleno, jen když si v Düsseldorfu objednám pivo. Rozhodla jsem se tedy jednoduše, že vás nazvu přáteli, i když jste už o něco starší než já. Mám v této generaci totiž mnoho přátel, kteří se mohou ohlédnout na dlouhý život.Slovo přátelé je nejvýstižnější, protože víte mnoho o přátelství, ale ještě více o klidu, humoru a životní moudrosti. Vaše historky z dřívějška jsou pro mne napínavější než detektivka. A už jako dítě jsem dokázala hodiny prosedět u stolu se staršími a naslouchat. Jsem vděčná za své zkušenosti z jižnějších zemích: celá rodina se sešla k oslavě a vyprávěly se "staré" historky z dřívějška. Stále si uchovávají kouzlo, které dávalo zapomenout na čas.
Napadá mi při tom jedna velmi stará řeholnice. Na tuto prastarou spolusestru vzpomínám s velkou radostí. Nejen, že se jmenovala Hortensie, také to byla úplně zvláštní "květinka". Bohužel už zemřela, ale mám plný pytel vzpomínek na její hřejivost a lidskost. I přes vysoké stáří chodila, byť o holi a s velikou námahou. Když se přestavovala nemocnice, v níž téměř celý život pracovala jako zdravotní sestra, musela se ze čtvrtého patra přestěhovat do druhého. My sestry jsme se strachovaly, zda se v noci vyzná, a tak jsem se rozhodla spát první týden v jejím novém pokoji na gauči, aby se jí nic nestalo. Byla už trochu zmatená, přitom však taková šprýmařka, že ji každý měl rád. Jedno jsem na ní zvlášť obdivovala: bez ustání se modlila a dávala nám mladým sestrám velký příklad. Přes svou slabost jen velmi těžko přijímala pomoc, a když jsme uklízely pokoj stávalo se, že přitom šeptala zvláštní modlitbu: "Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."
Na noci v tomto společném týdnu nikdy nezapomenu. Ještě nikdy jsem se tolik nenasmála a nedověděla tolik krásných historek jako od sestry Hortensie. Jednou v noci se rozhodla vstát, ačkoli byly teprve čtyři ráno. Ranní modlitba byla až v půl šesté. Nedala si to vymluvit, a tak jsem s ní o půl páté seděla v kapli. "Podívej se, co děláš, ještě tu nikdo není," pokoušela jsem se jí vysvětlit náš omyl. Ona jen suše podotkla , že v klášteře je třeba ještě víc přinášet oběti. Pak dávala pozor, aby mě neprobudila, dokud nepřišly ostatní sestry - byla jsem z té služby velice unavená. Když jsme se spolu večer modlily, vypadala kouzelně. Ty vrásky od smíchu v jejím obličeji, její kostnaté upracované ruce, stále sepjaté k modlitbě… "Jak Pán Bůh chce," byla její slova a to byl její život……
A pak myslím na naši "bábinku", maminku pana faráře,
která strávila poslední roky v našem společenství. Rádi jsme ji k nám přijali
a každý den s ní byl pro nás dárkem. Nemohu vyprávět všechny její
anekdoty,které se mi vybavují, ale byla to nádherná doba s mimořádnou
osobností. Na ní jsme poznali, jak starému člověku prospívá společenství.
Neméně to prospělo nám "mladým". "Bábinka " nám názorně
předvedla , že když v životě radostného srdce pomine to, co je nevýznamné,
má se projevit to, co je podstatné. Sedávala ráda v mé kanceláři, kde
mohla otevřenými dveřmi pozorovat chodbu a měla "kontrolu" nade vším,
co se u nás dělo. Její vášní bylo pletení. Nikdy nezapomněla jehlice, ať
šla kamkoli. Tak jsme ji znali. Jednoho dne jen odložila - a už se jich nikdy
nedotkla.Tak to bylo v mnoha věcech. Ačkoli byla těžce nemocná, neslyšely
jsme z jejích úst ani jednou byť jen slovíčko nářků. Citelná neklid v
posledních měsících ustupoval v umírání klidné odevzdanosti, která mě
dodneška fascinuje. Tak nás tento úžasný člověk v naší společně strávené
době obšťastnil.
Někdy mi připadá, jako by tu stále byla a provázela nás. Díky, milá bábi!
Všechno pomíjí - a na konci zbude to nejcennější: být
prostě člověkem. Jeden přítel v důchodu mi řekl, že byl hloupý, když
se celý život rozčiloval nad tolika nicotnostmi. Teď pro něj má cenu už
jen zdraví, pár slunečních paprsků a dobrá cigareta. Ale i to ztratí svůj
význam, až přijde čas odejít. Tento pozoruhodný čas bohužel míjí tak
nepozorovaně!
Proto vám, milí přátelé, kteří pohlížíte zpět na svůj život, píši
tento dopis. Chtěla bych vám dodat odvahy k tomu, abyste si užívali života
a našli si čas ohlédnout se zpět.Ráda bych seděla po vašem boku, protož
jsem si jistá, že byste mohli hodně vyprávět. O štěstí a lásce, malých
i velkých radostech, ale i bolestných zkušenostech. Těch není téměř
nikdo ušetřen. Teď na to všechno smíte pohledět, prožít to jako milost a
snad za to vyslovit dík.