| Včelí paláce |
|
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 46 |
Včelařstvím se lidé zabývají od pravěku. Nasvědčují tomu jak staré indické a egyptské písemné památky, tak zmínky v textu biblického Starého zákona. Aristoteles popisuje včelaření starých Řeků, Virgilius a Plinius zase Římanů.
Nejstarším dokladem o včelaření je asi prehistorická skalní kresba ve španělské jeskyni Araňa, kde je zobrazen člověk na pleteném žebříku jak z dutiny ve kmeni vybírá med. Ve druhé ruce drží nádobu (původně kožený vak), ve středověké češtině nazývanou "lukno".
U nás ve středověku včelaři, řečení brtníci, vyhledávali v lese včely hnízdící v dutých stromech a přednostní právo na ně si zajišťovali značkou na kmeni, obvykle pomocí "víhy", slaměného víchu zavěšovaného nad nebo pod brtí. Později přišli na to, že včely jsou stejně pilné, když je přestěhují blíž lidským sídlům, a tak z kmene odřízli špalek (klát, brť) i se včelím hnízdem a přenesli ho ke svému domu.
Dá se tedy říci, že podnětem k přechodu od pouhého vybírání medu, což umí i medvědi a další zvířata, ke skutečnému včelaření, byla vlastně lidská lenost a snaha odstranit pracné vyhledávání sídel divokých včel, šplhání po stromech a obtížné dobývání pláství z dutin stromů a skalních štěrbin.
Nejprve brtníci zakládali jakési primitivní hospodaření v dutinách padlých stromů, takovým brtím se říkalo "ležany". V klátech se včelaří leckde na světě dodnes. Jinde meduchtivci zhotovovali včelám obydlí ze slámy (košnice) a koše z proutí či rákosu. Když se v suchých východních oblastech bez stromů včely usadily v odložených hrncích, začali je včelaři chovat i v hliněných vypalovaných rourách nebo poškozených hrncích. Ty měly tu výhodu, že stačilo nadzvednout pokličku a med byl na dosah. Takové včelaření se dodnes praktikuje zejména v afrických a asijských zemích. Na rozdíl od brtníků se domácím včelařům říkalo včelníci. Tresty za krádež včel i pouhého medu byly v minulých stoletích velmi přísné a vina se vyšetřovala dokonce mučením.
Z klátů se plásty kdysi vyřezávaly zvláštním brtnickým nožem, čímž se hnízdo zničilo a včely na novou stavbu spotřebovaly mnoho vosku a energie na úkor snůšky medu. Zavedení vyjímatelných rámečků s trvalými plásty, což je vynález poměrně nedávný, proto zvýšilo produkci medu.
Časem se ukázalo, že není vždy snadné najít v lese vhodný dutý strom a vesničtí řemeslníci začali pro potřebu včelařů klátové úly dlabat ze stromů zdravých. Při jejich zhotovování se zpravidla nespokojili s pouhou tesařskou úpravou přírodního výtvoru a začali kláty zdobit. Není snad skanzen, muzeum v přírodě, kde by několik takových umělecky provedených starých klátů neměli. Naše snímky jsou z lidových skanzenů v Přerově nad Labem a v Rožnově pod Radhoštěm, ale pěkné jsou např. i na zámku Kačina a ve Vrchlabí či v Železnici u Jičína. Jako materiál lidoví umělci používali nejčastěji měkké, snadno obrobitelné lipové dřevo. Obvykle si zvolili figurální motiv, česno čili vstup do úlu pak tvořila často ústa figury. Dvířka, někdy jen pouhé přiložené prkénko, umožňující včelaři manipulaci s plástvemi a přístup ke včelám, byla umístěna obvykle v zadní část plastik.
Takové zdobné kláty byly pochopitelně otočeny čelem k návsi
nebo k cestě. Autoři často přidávali křížky, srdíčka, zvířecí
figury a letopočet. Nejoblíbenější byly náboženské motivy, už proto, že
med byl považován za Boží dar. Ostatně sám praotec Čech přece přivedl
svůj národ pod Říp proto, že zdejší krajina oplývala strdím, čímž naši
předkové myslili med.
Škoda, že řezbami zdobené úly najdeme už právě jen ve skanzenech a muzeích.
Někdejší metoda přemisťování klátů sice zcela nezanikla a v 19. století
se zdokonalila o to, že se včely začaly přenášet do blízkosti právě
kvetoucích rostlin, ale bohužel v tomto století se praktikuje často už jen
tím způsobem, že úly jsou umístěny v polorozpadlé maringotce, na níž je
pozoruhodné pouze to, jak se ji k rozkvetlému poli vůbec podařilo dopravit.