| Móda z rodinného alba |
|
| PhDr. Jana Skarlantová |
Ročník 34 - číslo 46 |
Do divadla a na koncert
Dlouhé a přiznejme i trochu smutné listopadové večery jsou jako stvořené
pro společenské a kulturní akce všeho druhu. Nasvícené divadelní a
koncertní sály přitahovaly naše prababičky a pradědečky před sto lety
stejně jako nás. Možná i o trochu více, neboť jim nekonkurovala televizní
obrazovka.
Návštěva divadla, koncertu nebo opery nebyla však vždy vyvolána jen zájmem o umění. Pro určitou společenskou vrstvu to prostě patřilo k "dobrému tónu" - stejně jako móda. A o tu šlo dámám především! Alespoň Jan Neruda ve svých fejetonech často ironicky komentuje takové "milovníky umění".
"Moje žena miluje koncerty. Těch rukaviček, pentliček, šátečků,
cetek... Copak myslíte, že může pořádná ženská jít tak v jednom
klobouku více než třikrát? Že nepotřebuje nových šatů, šálů, šperků?
Jedna prohlíží druhou, jako by každá z nich byla švadlenou nebo krejčím!"
"Zato ale ten hudební požitek" - podotknul jsem trochu až bázlivě.
"O ten tak zrovna stojím - já i moje žena! My ani neposloucháme - abych
vám řekl - my tomu také ani nerozumíme. Žena se jen pořád dívá, jestli
nás někdo pozoruje. Když se jí nikdo nevšimne, spustí pak doma: Ty jsi krásný
muž! Ty máš pěknou známost! Ani si tvé ženy nikdo nevšimne!"
(Jan Neruda - Národní listy 1889)
Třpytí se jako brnění
Každé takové společenské setkání v reprezentačním prostředí divadla
nebo koncertu vyžadovalo i reprezentační oblečení. V době, kdy secesní dámy
vířily prach ulic v dlouhých šatech z hedvábí, musela být večerní
toaleta náležitě efektní a drahá. Spotřebovalo se na ni mnoho metrů lehkých,
vzdušných a průsvitných materiálů (i taftu na podklad). Jejich jména znějí
pro náš poeticky i exoticky: mušelín, šifon, foulardin, hedvábný krepon...
"To vše se zdobí cenným vyšíváním, nejvíce plným "en reliéf", které závodí s leskem a třpytem v mušelínu, krajkách a tylu. Módní tyto tkaniny protkané jsou v určitých nebo neurčitých mezerách kovovými nitmi, což činí nádherný dojem. Nynější tyl musí být tak pevně tkán, jako bylo asi brnění starého rytíře, z něhož zářila kovová světélka, a tak jest i nyní na látkách v této saisoně" - informují své čtenářky Nové Pařížské módy 1909.
Důležitým doplňkem toalety byly dlouhé rukavice. Jejich délka byla nepřímo úměrná délce rukávů: čím kratší rukáv, tím delší rukavice. Společenské rukavice z jemné kůže proto často dosahovaly až nad loket. "Ženská ručka v rukavičce je jako knížečka lyrických básní v hlazené kůži" - tvrdil poeticky Jan Neruda. Ovšem oblékat takovou dlouhou a na drobné knoflíčky zapínanou rukavici dalo pořádnou práci!
"Když šla dáma do divadla, neměla nikdy tolik času, aby zapnula si rukavičku celou, zapínala teprve v divadle, a když opona naposled spadla, byla dáma zrovna s posledním knoflíčkem hotova... Rukavice nosí se pořád ještě dlouhé. Ba ještě delší než dosud. Nesmírně dlouhé, tak dlouhé, že když dáma rukavice doma svlékne, může je obléci zase manžel místo kožených spodků a jít v nich do hospody"- už méně poeticky píše Neruda ve fejetonu v Národních listech 1886.
Páni v cylindrech
Abychom byli spravedliví, musíme připustit, že i muži dbali na svůj
reprezentační vzhled neméně nežli ženy. Na střízlivé pánské módě
konce 19. století to bylo sice méně nápadné nežli na vysloveně dekorativní
dámské módě, ale přesto se večerní společenský oděv odlišoval od toho
běžného, vycházkového.
Frak zůstal společenským oděvem číslo jedna. K fraku byl nutným doplňkem cylindr. Aby nepřekážel, nosil se do divadla cylindr sklápěcí - tzn. "claque" (klak). Ostatně z toho francouzského názvu se odvozuje i "klaka" - najatí diváci, kteří vyvolávali potlesk. Dalším elegantním doplňkem byly rukavice z jemné kůže. Na románové postavě Jolyona Forsyta můžeme sledovat takového gentlemana při návštěvě opery.
"Nasadil si svůj starý objemný claque, jehož okraje byly častým nošením
zploštělé a jenž se zdál symbolem zašlé slávy, vytáhl pár starých,
velmi tenkých kožených rukavic levandulové barvy, silně páchnoucí
juchtou, protože obvykle ležely u pouzdra na doutníky v kapse převlečníku,
a vstoupil do drožky...
Vkročil za zvuků ouvertury jako starý válečný kůň do bitvy. Sklapl
klobouk, usedl, navlékl levandulové rukavice po starém způsobu, vytáhl kukátko,
aby se ohlédl po sále. Poté je položil na svůj složený klobouk a upřel oči
na oponu. Bolestivěji než kdykoli předtím cítil, že je u konce života.
Kam se poděly všechny ty hezké ženy, kterými tehdy divadlo překypovalo?"
(John Galsworthy - Sága rodu Forsytů I.).
To jiný muž této knihy je právě na vrcholu společenského života.
Divadelní představení, opera a večírky jsou mu pouze prostředkem k nevázané
zábavě. "Nemohl se lépe uplatniti, než tu ve světle lampy, s vypjatou
postavou v bílé večerní vestě, s lehkým převlečníkem přehozeným přes
rameno, s růžovou květinou v knoflíkové dírce a s oním výrazem sebedůvěry
a dobromyslné zpupnosti na snědé tváři - dokonalý světák."
(John Galsworthy - Sága rodu Forsytů I.).
Divíme se, že pro takové elegány měly naše prababičky slabost?
1) Šaty do společnosti zdobila plastická krajka, efektní peří, mušelínové
šály.
(Nové Pařížské módy 1909)
2) Divadelní kukátko umožňovalo pozorovat nejen dění na jevišti, ale i toalety v hledišti.
3) Dámy - na rozdíl od pánů - neodkládaly rozměrné klobouky ani v
divadle.
(Wiener Mode 1907 )