| Přijímání na ruku |
|
| dr. Vojtěch Eliáš |
Ročník 34 - číslo 46 |
Našemu panu faráři se nelíbí, když chce někdo přijímat na ruku. Jak je to správně?
Rozhodování ohledně podávání svatého přijímání do úst nebo na ruku nespadá do kompetence jakéhokoliv faráře, dokonce ani biskupské konference. Protože se jedná o chování, kterým také vyjadřujeme svou víru, vyhradil si toto právo sám papež. Ten pověřil Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, aby bděla na touto liturgickou praxí.
Naši biskupové se na zasedání České biskupské konference v roce 1997 rozhodli po obsáhlé diskusi požádat Svatý Stolec o povolení podávat svaté přijímání na ruku. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti odpověděla na tuto žádost souhlasem. Na základě souhlasu kongregace rozhodli naši biskupové, že tato praxe bude u nás zavedena od první neděle postní roku 1998. Potud tedy normy, jejichž platnost nemůže žádný věřící (tedy ani kněz) zpochybňovat, ze kterých vyplývá, že každý věřící si může svobodně zvolit, jakým způsobem chce přijímat sv. přijímání (do úst či na ruku), a každý podávající musí jeho přání respektovat (to je přímo ten nejjednodušší důsledek poslušnosti v Církvi).
Ale podle přání biskupů nemělo zůstat pouze u předpisů. Všichni kněží byli vyzváni, aby vhodným způsobem – katechezí, přednáškou, nebo alespoň při kázání - vysvětlili všem věřícím, o co se jedná. Smyslem těchto změn nebyly na prvním místě důvody hygienické (i když i ty hrály svoji roli), ale teologické.
Slavení eucharistie není „sólem“ celebrujícího kněze, ale posvátnou činností celé Církve, kterou při každém slavení vyjadřuje společenství přítomných věřících. Tito věřící nejsou jen děti, ale také dospělí křesťané. kteří nesou svůj díl odpovědnosti na poslání Církve. Církev pak ze své pokladnice vynáší dary a nabízí pomoc, aby každý mohl vykonávat své poslání podle Boží vůle. Tím největším darem, který je uchováván v Církvi, je sám Kristus, který se nám dává pod způsobou chleba a vína jako pokrm pro život věčný. Dospělý člověk normálně jí sám, nepotřebuje krmit. Tak i Církev nabízí svaté přijímání a křesťané mohou přijímat na ruku, aby vyjádřili svoji dospělost a připravenost v síle Kristova pokrmu žít a šířit Evangelium. K dospělosti patří i právo (a někdy i těžká povinnost) umět se rozhodnou a nést za své rozhodnutí odpovědnost.
Věřící mají naprostou svobodu v tom, který způsob svatého přijímání zvolí, ale z toho vyplývá i odpovědnost, která každého zavazuje ve svědomí: přijímání na ruku nesmí znamenat zneuctění eucharistie, nesmí vyjadřovat oslabení víry ve skutečnou přítomnost Krista a musí být také realizovatelné. Nedovedu si představit, jak bych přijímal na ruku, kdybych měl třeba v každé ruce nějakou tašku, nebo na jedné ruce dítě a ve druhé kancionál atd. Tedy naši biskupové neřekli, přijímejte si, jak chcete – je to jedno. Ale projevili důvěru k věřícím laikům, že jsou schopni svobodně rozhodnout, co je při konkrétním přijímání dobré, vhodné a prospěšné.
Při úvahách o vhodnosti je třeba pečlivě rozlišovat teologickou nauku od citově podbarvených osobních postojů a názorů, které ji nemohou nahrazovat. Nemá tedy smysl zpochybňovat rozhodnutí Apoštolského stolce a našich biskupů, které je pro nás pevnou zárukou, že se nejedná o nějaké odchýlení od katolické nauky, ale spíše se snažme prohlubovat svoji osobní víru v eucharistii a čerpejme z ní posilu pro svůj duchovní život.
Vyskytne-li se přesto někde situace, kdy kněz přijímání nedovoluje nebo nějakým způsobem záměrně znesnadňuje, je vhodné o tom promluvit na farní radě nebo s vikářem (děkanem). Ani přijímání pod obojí způsobou není „řešením“, aby kněz nemusel podávat na ruku. Je totiž možné, aby v tomto případě podal na ruku konsekrovanou hostii se slovy „Tělo Kristovo“ a věřící odpověděl „Amen“, pak tuto hostii vzal do ruky a namočil ji do kalicha a na slova podávajícího „Krev Kristova“ odpověděl opět „Amen“ a přijal Tělo a Krev Páně do úst.
Zdá-li se některému křesťanovi (tedy i knězi) příliš troufalé, co biskupové u nás zavedli, ať si vezme do ruky Písmo svaté a najde si v evangeliích slova Pána Ježíše při poslední večeři. On říkal apoštolům „vezměte a jezte … pijte“ a ne „otevřete ústa a já vás nakrmím … napojím“. Mějme odvahu vírou uskutečňovat to, k čemu nás Kristus vyzval.