| Výpravy za jmény |
|
| Vladimír Mates |
Ročník 34 - číslo 45 |
Škoda
První, co člověka napadne, uslyší-li slovo z titulku, je
patrně značka mladoboleslavského auta. Z těchto výprav už víme, že Mladá
Boleslav by mohla být i Mladá Václav, protože jména obou Přemyslovců z úsvitu
našich dějin mají stejný obsah: ať je jeho nositel více slavný. Ale to
jsme si trochu zašli. Proto pryč z Mladé Václavi do Plzně za Emilem Škodou,
jenž všem "škodovkám" propůjčil své jméno, které - ač není
jediné (celkem 4250 nositelů) - bude zřejmě nejznámější…
Příjmení Škoda - ostatně jako všechna vlastní jména - je odvozené od starého a dodnes velice často užívaného obecného jména škoda. Jak každý ví, od něj pochází i sloveso škodit, a jak každý už možná neví, i škodovat. S prvním pojmem se pojí někdo, kdo škodí, na opačné straně barikády stojí či spíše leží poškozený. Ten je také starším výrazem tím, kdo škoduje, kdo škodu utrpěl.
A kdo z těch dvou je Škoda?
Když to zjednodušíme: zloděj, nebo okradený? Ve staré češtině
existovaly pro různé nenechavce, případně žháře (spíše paliče) v
souvislosti se spáchanou škodou následující výrazy: škodař, škódce, škodič,
škodník, škodovník, škůdník, a snad i škoděj. Existenci toho posledního
spatřuji v jedné z jazykových konzerv, jimiž jsou mj. i místní jména. Mám
na mysli obec Škodějov (analogicky: koloděj je ten, který dělá kola, zloděj
je ten, jenž páchá zlo apod.) Většina těch starých pojmů vymizela.
Prastarý stín však ulpívá na předcích s příjmením Škodík, možná i
na Škodákovi a Škodáčkovi.
Po prostudování úryvků starých textů soudím, že příjmení Škoda bylo původně pojmenování člověka jakýmkoliv způsobem postiženého. Tedy někoho, kdo utrpěl nejrůznější škodu. Od ztráty majetku až po tělesnou újmu. Druhou možnost opírám především o dva staré obraty: "od zvěři škodu vzíti" se starým výkladem zraněn býti, a "přilož (namočený ve vodě) šátek na škodu, rozpustí se krev". Z obou příkladů vyplývá, že se jedná o ránu, o člověka raněného.
V úvahu připadá i další možnost. Jistě i vy znáte lidi, kteří v každé druhé větě opakují jedno a totéž slovíčko či obrat. A jestliže ten někdo měl neustále v puse: "Bože, to je ale škoda!" Nebo naopak: "žádná škoda," či "nedělej si škodu," apod., mohl se kvůli tomu stát rovněž Škodou...
Tím neříkám, že pojmenování nemohlo mít ještě i jiné příčiny. O nich ale, bohužel, nic nevím. Vím, že je to škoda.