| Bič na Ivana Klánského |
|
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 45 |
Profesor
Ivan Klánský (1948) je zkušeným klavíristou, jemuž mnohaleté vedení
Mezinárodního Chopinova festivalu v Mariánských Lázních, péče o českou
Chopinovu společnost a konečně i volba repertoáru, který od něj posluchači
očekávali, vynesly pověst specialisty na Chopina. Vedle sólové dráhy se věnuje
komorní hudbě - Guarneri trio (spolu s houslistou Čeňkem Pavlíkem a
violoncellistou Markem Jeriem) dobývá renomované světové hudební síně.
Na pražské AMU vede katedru klávesových nástrojů, sedm žáků vychovává
ve švýcarském Luzernu.
Už jako student jste vyhrával kdejakou soutěž. Nebyl jste
zázračným dítětem?
Ale kdepak. Dokonce jsem s hudbou ani nezačínal mimořádně brzy. Rodiče tušili,
že nějaké hudební vlohy mám, protože jsem zřejmě čistě zpíval a hudba
z desek mě neotravovala. A protože u nás skončil klavír, který putoval po
celé rodině, v šesti letech jsem začal chodit na soukromé hodiny.
Museli vás rodiče do cvičení nutit?
To ani ne. Ale také neměli sílu mě ke klavíru připoutat, abych jen dřel a
dřel. V deseti letech jsem začal hrát závodně šachy - a dotáhl jsem to až
na kandidáta mistra sportu. Šachy mě bavily a klavír jsem bral jen jako zábavu.
Necítil jsem pražádnou potřebu u něj hodiny vysedávat. Avšak nějaký
talent tu byl a já jsem tak do dvanácti, třinácti let vyhrával soutěže.
Ovšem jen na krajských úrovních. Jakmile jsem postoupil dál, už mě přehrály
pilnější spolužačky, které v té době měly i širší repertoár.
Kdy nastal zlom?
V patnácti. V té době jsem vyhrával kompoziční soutěže - tam se přece
jen mohl projevit více talent než píle - a já jsem se rozhodoval, jestli se
budu věnovat skladbě nebo klavíru. Zvítězil klavír. Nastoupil jsem na
konzervatoř do třídy prof. Valentiny Kameníkové.
To ovšem byla přísná dáma a nějaká učitelka!
V roce 1963 jsem byl jejím prvním žákem, teprve krátce předtím přišla
do Československa. Záhy mi dala najevo, že u ní se budu věnovat pouze klavíru,
skladbu si můžu dělat jen tak bokem… Šachy nepřipadaly v úvahu vůbec,
protože Valentina Kameníková nepřipustila žádné vedlejší aktivity. Byl
to velice přísný režim, ale asi jsem ho potřeboval.
Pro mladého člověka může být štěstí potkat tu správnou
osobnost, která přidrží a nepovolí…
To je sporné. Nevidím to tak jednoznačně. Mnoho mých spolužáků dril
Kameníkové nevydrželo a odešlo k jinému pedagogovi. Dnes si sám v této
roli říkám, že musím ke každému žákovi přistupovat jinak. Někteří
potřebují tvrdší režim, jiným musím dát více citu, ohledu, taktu. To se
nedá zevšeobecnit. Na mě tehdy ten bič platil. A dnes vím, že byl rozhodující.
Protože kdybych býval měl jiného pedagoga, který by byl nadšen mým
talentem, oběma by nám dosažená úroveň stačila, a stal by se ze mě možná
lepší šachista než klavírista.
Na AMU vás pak vedla další legenda - profesor Rauch.
Oni o mě s Valentinou Kameníkovou pečovali společně už na konzervatoři.
Tam profesor Rauch docházel na moje hodiny, protože mě považoval za mimořádný
talent. Na AMU jsem pak studoval v jeho třídě, ale Kameníková mě nepustila
- chodila na moje hodiny na Akademii. Stáli nade mnou oba dva, střídavě na mě
křičeli - někdy i protichůdné pokyny - a já jsem si to zase musel přebírat.
Bývalo to komické.
Nedávno proběhla novinami zpráva, že třináctiletý Lukáš
Klánský vyhrál mezinárodní klavírní soutěž v Belgii. Váš syn přebírá
štafetu. Připravujete ho sám?
Nejsem jeho pedagogem. Víte, učit žáka v tomhle věku nemůžete na půl úvazku.
Něco jiného je, když mi přijde před soutěží zahrát už hotové skladby
a já mu můžu dodat tu pověstnou třešničku na dortu nebo mu poradit výhodný
prstoklad. Je to pro nás pro oba nádherné a Lukáš z toho má vždycky
velikou radost. Ale na tu základní práci potřebuje pedagoga, který se mu věnuje
pravidelně a zcela. Na žižkovském hudebním gymnáziu ho vede paní Růžena
Učňová a jejich spolupráce funguje skvěle. Nemohu se do její výuky míchat,
nakonec by to dopadlo tak, že bychom mu každý říkali, tohle nedělej,
takhle to nehraj…
Lukáš se chystá na profesionální dráhu?
Kdybych viděl, že jeho talent je menší, velice bych mu dráhu profesionálního
hudebníka vymlouval. Naštěstí se vedle klavíru věnuje ještě skladbě,
pokukuje po dirigování… To je dobré, protože nebude omezen jen jedním nástrojem.
Pozoruji totiž, že to pro budoucí generace vůbec nevypadá dobře. Nemyslím
si, že by vážná hudba přestala lidi oslovovat, ale drasticky se zvýšila
konkurence. Nastal obrovský příliv talentů z východní Asie. Nejdříve začali
vyhrávat všechny světové soutěže Japonci, teď se otevírá Čína. A víme,
že našimi konkurenty nejsou tisíce ani desetitisíce asijských hudebníků,
ale statisíce. V této konkurenci obstojí jen mimořádný talent.
Vy máte takový talent právě ve své třídě…
Máte asi na mysli Martina Kasíka, který vyhrál soutěž Talent roku v
Americe. O něj již pečuje renomovaná agentura, která se mu o kariéru
postará. Spojení s agenturou má pochopitelně i své stinné stránky - umělec
není svým pánem. Musí hrát, kde chce ona, co chce ona, vystupovat v oblečení,
jaké si přeje ona… Ale je to dnes jediná cesta, jinak by koncertní umělec
ve světě neobstál.
Kolem vás se batolí možná další člen hudebního klanu
Klánských…
To je Adámek, můj nejmladší jedenapůlletý syn. Z předchozích manželství
mám další čtyři syny, hudbě se věnují dva - o Lukášovi jsme už
mluvili, čtyřiadvacetiletý Vladimír je houslista a končí studia na AMU. V
listopadu se chystáme na společné turné do Německa. Jestli se u Adámka
projeví talent, to je zatím ve hvězdách, ale kdo ví, třeba se jednou klan
Klánských opravdu rozroste o dalšího hudebníka...