| Útržky ze života |
|
|
Antonín Bradna |
Ročník 34 - číslo 45 |
KAPLAN A MARŠÁL
Drali jsme peří a jednou bachař vybral mezi námi deset lidí - mě nejspíš
proto, že jsem tam byl nejvyšší. Oznámil mě: "Vy budete majstrom!"
- "Dobře, ale co budeme dělat?" - "Murári,"odpověděl.
Tak jsme šli na vězeňský dvůr pokládat cihly. Před námi už pracovala
skupina kopáčů. Když jsme se k nim přiblížili, všiml jsem si, že je má
na povel takový malý človíček. Napadlo mě, že bych se mu měl pochopitelně
představit. "Já jsem Bradna, kaplan z Podřipska," říkám mu.
"Těší mě, já jsem Karel Janoušek, maršál britského letectva,"
on na to.
PLOJHAR ZA PLENTOU
Na jaře 1968 byli ze svých funkcí z kolaborantského Mírového hnutí
odstraněni Beneš s Plojharem. Na 14. května svolalo Dílo koncilové obnovy
sjezd na Velehrad, kam přijelo asi čtrnáct biskupů. Někteří o sobě navzájem
ani nevěděli, že jsou biskupy. Teď to tam napochodovalo všechno v mitrách,
no podívaná! Naštěstí tam bylo i hodně poutníků. Duší celého sjezdu
byl P. Vladimír Rudolf. Mandl proslovil uprostřed kostela velkou programovou
řeč. Zpátky jsem jel s budoucím sekretářem biskupa Trochty. Uvažovali
jsme, kdy asi bude moci Trochta nastoupit na své litoměřické biskupství...
Josef Plojhar byl člověk bezcharakterní. Alkoholik, který dokázal upít
delegaci sovětských generálů. A také to rád táhl se ženskými. Pocházel
z Českých Budějovic, kde působil jako kaplan, a potom se dal na politiku.
Lidé říkali, že je vynikající zastánce křesťanské myšlenky. Za války
se dostal do koncentráku, kde byl zavřený s komunisty. Zřejmě si ho získali
už tam a řekli mu - budeš s námi spolupracovat a dostaneš se na významná
místa. Tak si to vysvětluji. Také jeho smrt je pro jeho život typická: v
roce 1981 šel na ruské velvyslanectví na recepci k oslavě VŘSR - stoupá po
schodech, padne a je na místě mrtvý. Úředníci velvyslanectví, pracovníci
KGB, si s mrtvým nevěděli rady: nechtěli, aby jim překazil hostinu, a tak
ho šoupli za plentu. Mrtvý Plojhar za plentou a před ní zábava v plném
proudu..
ODMĚNĚNÝM SKLADNÍKEM
Tak jsem přišel ke státním lesům. Na Proseku jsem s partou cikánů budoval
sklad. Ti chtěli hned druhý den závodní jídelnu. Říkal jsem jim:
"Tady jsou akorát zajíci, jedině kdybyste ňákýho chytli do oka a
upekli." Jindy přišel kluk: "Nemáte pro mě zaměstnání?" -
"Jo, nočního hlídače." A hned první noc nový zaměstnanec vypáčil
dveře od nákladního auta a jezdil s tím náklaďákem po skladě. Druhý den
přišel řidič: "Kdo tu hlídá?" Kluk se přiznal, že si chtěl
jen zajezdit.
Ve skladu pracovala paní, rodilá Pražačka, asi 35 let. Z našeho pracoviště
byl nádherný pohled na Prahu, na Hradčany v dálce. Rozplýval jsem se
poetickým nadšením, téměř na úrovni prorokující kněžny Libuše. Paní
zírala a pravila, že ještě nikdy na Hradčanech ani ve staré Praze nebyla.
Pozval jsem ji a ještě dva zaměstnance na příští neděli do katedrály,
provedl jsem je celým hradním areálem, pod hradem i po Starém Městě. Byli
u vytržení a nemohli pochopit, jak je možné, že o těch krásách nikdy
neslyšeli, natož aby je viděli. I v tom se zrcadlila nekulturnost komunistického
režimu.
V okolí skladu pracovaly lesní dělnice, většinou důchodkyně z Chaber.
Byly udiveny tím, co a proč vlastně farář dělá ve skladě. Snažil jsem
se, aby pochopily moji situaci. Veliké bylo jejich překvapení, když jsem v
období Pražského jara mohl u nich v Chabrech sloužit mši svatou.
Zase to trvalo půldruhého roku, co jsem tam pracoval, a potkal jsem Otu Mádra.
Byl zaměstnaný u Elektromontážních závodů a říká mi: "Naskytla se
mi příležitost jít do Městského muzea na Florenci, ale potřebuji za sebe
náhradu, nechtěl bys tam jít?" - "Klidně." Ve skladu byl dobrý
plat a já měl pracovní dobu hodinu dvě. Četl jsem si a lidé přicházeli a
svěřovali se. Také jsem byl na oddělení skladových dělníků vyhlášen
jako nejlepší pracovník a dostal jsem odměnu asi 200 korun. Za to, že jsem
vydržel pracovat alespoň dvě hodiny denně.