Zuzana Baudyšová

Zuzana Baudyšová - maminka všech ohrožených dětí
Venda Šebrlová	Ročník 34 - číslo 45

Foto: Nadace Naše dítě

Když před devíti lety zakládala Nadaci Naše dítě a jako první zvedla sluchátko u nově zavedené linky pro pomoc ohroženým dětem, snad ani ona nevěděla, jak důležité okamžiky to byly. Linka bezpečí už pomohla tisícovkám dětí, které měly problémy s rodiči, se školou nebo svou první (velikou a jedinou) láskou.

X Proč jste si vybrala mezi všemi potřebnými zrovna děti?
Začalo to vlastně již na střední škole, kdy se mi řada spolužáků, ale i starších a neznámých lidí začala svěřovat se svými problémy. Očekávali radu a pomoc. Nakonec jsem měla pocit, že ani nežiju svůj vlastní život, jen naslouchám a řeším starosti druhých. Navíc mě od malička moc vadilo jakékoli ubližování slabšímu - až už dítěti nebo zvířeti.

X Kdy jste začala být sama pro sebe?
To vlastně nikdy - jen se situace změnila v době, kdy jsem se ve třiadvaceti letech (po dlouhodobé známosti) vdala za Antonína Baudyše a narodili se nám dva kluci. Jistě si pamatujete, že "mateřské dovolené" v té době nebyly žádný med a tak, když jsem chtěla nakoupit všechno, co bylo potřeba, šla jsem do sídlištní samoobsluhy třeba třikrát za den. To dneska už neznáme: ráno byly pribiňáky, v deset pekárna, ve dvě zelenina… Na sídlišti nebyl telefon ani veřejný a na privátní se čekalo mnoho let. Ocitla jsem se v nechtěné izolaci.

X Co jste tehdy chtěla dokázat?
Vystříhat se chyb, které jsem jako dítě zažila doma. Vyrůstala jsem v třígenerační rodině v jednom bytě a nikdy jsem nevěděla, jestli se jeden s druhým dohadovali v legraci nebo vážně. To bych svým dětem nikdy nepřála!

X Dokázala jste to?
Doufám. Snažila jsem se, abychom s manželem občasnou temperamentní výměnu názorů nepředváděli před našimi syny. Dvacet let jsem byla zaměstnancem Státní banky československé s pevnou pracovní dobou a slušným platem, který pomáhal živit rodinu. Nikdo z nás zaměstnanců přitom dost dobře nevěděl, o čem vlastně má to bankovnictví ve skutečnosti být. Teprve po roce 1989 jsem začala pokukovat po tom, k čemu jsem léta směřovala: pomoci druhým.

X Ptám se znovu: proč zrovna dětem?
Když se dítě narodí do nevyvážené rodiny, kde rodiče necítí potřebu se o svou ratolest starat ani s ní komunikovat a děti jsou v podstatě jen inventářem bytu, mají velmi těžký start do života. A to nehovoříme o dětech, které jsou těmi nejbližšími zneužívány či týrány. Když jsem nadaci zakládala, tak jsem si trochu naivně myslela, že bych mohla pracovat na půl úvazku a měla čas na rodinu, trochu na sebe, na bydlení, na pejsky a přírodu.

X Litujete?
Ne, moje rozhodnutí bylo správné. I když vím, že někteří senioři, kteří nemají děti a přátele a zůstanou ve stáří opuštění, to také nemají lehké.

X Co se od roku 1993 ve vztahu společnosti k dětem změnilo?
Ani v roce 2002 není ochrana dětí na dostatečně vysoké příčce zájmů poslanců, vládních a státních úředníků. Děti jsou budoucností každé země - přitom opuštěné děti, dětská práva, efektivní prorodinná politika nebo chybějící střediska pro děti ohrožené drogami nikoho netrápí! Ochrana dětí je roztříštěna mezi několik resortů a nestátní organizace, není koordinovaná z jednoho místa.

X A jinde ve světě to funguje?
Stát by měl říci, co od nestátních organizací potřebuje a formou zakázky či kontraktu s nimi uzavřít smlouvu na konkrétní sociální službu. Tak to například dobře funguje ve Velké Británii - zatímco my postrádáme dokonce i partnera pro diskusi.

X Nebyla byste tedy víc platná v politice?
Není to tak dávno, co mi bylo nabídnuto, abych kandidovala jako nezávislá kandidátka do Senátu. Jenže já vím, že bych už nestačila naplno pracovat v nadaci, která zastřešuje Linku bezpečí, Rodičovskou linku, Krizové centrum a realizuje řadu akcí pro opuštěné děti i prosazování a šíření dětských práv. Byla bych jen jedním ze senátorů.

X Ale vy byste jistě nebyla senátorem na třetinový úvazek a nebrala svůj post jako trafiku…
To tedy ne, cítila bych se trapně vůči daňovým poplatníkům, ale především bych se odkopala sama před sebou. Na druhé straně řadě věcí zásadního charakteru by se dalo pomoci. Káru dětských problémů chci rozhodně táhnout dál.

X Cítíte se zapřažená jako koník nebo jako oslík?
(Smích) Jak kdy… Někdy jako koník, jindy jako oslík. Ale zdůrazňuji, že to dělám ráda, jsem stále duchem svobodný člověk a tím chci také zůstat.

X Známe se několik let a proto si troufnu vám položit tuto otázku: Kolik z toho máte vy osobně?
Jsem ráda, že dělám práci, která je pro mne posláním. Pokud se ptáte na plat, přidělila mi ho správní rada a ve srovnání s manažery jiných organizací je nesrovnatelně nižší.

X Vracím se k euforii devadesátých let, která v posledních letech vinou politicko - ekonomických skandálů rychle pominula. Kde vezmu jistotu, že když vám pošlu peníze na konto, tak vám tím nepřispěji na nové auto?
Víte, že my jsme nikdy nekoupili ani jedno auto a nic takového jsme nejenom neplánovali, ale ani neplánujeme. Nadace auta dostala jako dar. Každý sponzor má možnost získat naše materiály, zeptat se na cokoli, dostat naši výroční zprávu, podívat se na výsledek auditu našeho hospodaření. To opravdu není žádný problém.

X Kdykoli?
Kdykoli. A já navíc skládám účty i svému svědomí a to je pro mě věc naprosto zásadní. Možná že jdu svým kolegům právě kvůli své úzkostnosti na nervy tím, že jim neustále připomínám naši zodpovědnost vůči dětem, kterým pomáháme, i vůči sponzorům a lidem dobré vůle, kteří nám umožňují pomáhat.

X Co dětem nejvíc škodí?
Nedostatek času v rodině. Proto jsme před rokem uskutečnili kampaň o citovém týrání dětí, které je minimálně stejně závažné jako týrání fyzické. Nedostatek citu či času je také způsobem týrání dětí.

X Čím citově týráme své dítě?
Tím, že je nemáme často čas ani pohladit. Nenapadne nás, abychom je pochválili, povzbudili a třeba řekli, že jsou naše sluníčka... Někteří rodiče dokonce děti urážejí, ponižují, nadávají jim - i to jsou formy citového týrání. Rodiče se ptají: Máš hotové úkoly, co bylo ve škole, vyčistil sis zuby? Linka bezpečí vlastně nahrazuje rodičovské ucho a děti si povídají o svých problémech i zážitcích místo s tatínkem nebo maminkou s naším konzultantem.

X Takže vaše úloha bude splněna ve chvíli, kdy za celý den a noc nezavolá žádné nešťastné dítě?
Pak budu šťastná. Budeme mít víc síly na pomoc dalším dětem, třeba handicapovaným, autistickým, hluchoslepým (ty jsou opravdu nejvíc postižené), nebo dětem pohřešovaným či mimořádně talentovaným.

X Co děti a drogy?
To je samostatný problém: a nedělejme si iluze, že pít, kouřit a fetovat začínají děti až v pubertě! Podle posledních výzkumů 30 % dětí do 15 let má zkušenost s drogou! Pro děti není žádné středisko, které jim pomůže se tohoto návyku /závislosti /zbavit.

X Vy chcete převzít odpovědnost za rodiče?
To ani nejde. Rodiče mají při výchově prvotní odpovědnost za správné vedení dětí. Nadace Naše dítě začíná organizovat kurzy pro pedagogy, jak vyučovat na školách dětská práva - a myslím, že takové kurzy by nebyly ztraceným časem ani pro rodiče.

X Stalo se někdy Zuzaně Baudyšové, že by ráda s někým zaklepala?
Ne, tak spontánní nejsem. Nepřilévám olej do ohně, ale v srdci, tam adrenalin řádí! Nedávno jsem jela zoufale nacpanou tramvají (teď vlastně ani jiné nejezdí, když není metro), stála jsem na schůdkách a na plošince byl kočárek s malými kluky - dvojčaty. Kluci se začali tahat o sušenky a otec, aby dokázal, jaký je tvrdý vychovatel, jim oběma dal pěstí do tvářiček. Pak se rodiče zhádali a skončilo to tím, že děti dostali pohlavky i od matky.

X Co jste dělala?
Udělalo se mi zle. Snažila jsem se děti utěšit a agresorům rodičům jsem ještě pomohla s kočárkem ven. Jenže si myslím, že jsem byla … srab. Přestože situace na komunikaci byla velmi nevhodná, alespoň jedna věta k zamyšlení těmto "rodičům" by přece klukům třeba pomohla.

X U čeho si odpočinete? Povídáte si s Antonínem Baudyšem, s kytkami nebo se psy?
Všechno dohromady! Máme dva psy (jeden z nich je lovecký), a ti potřebují dlouhé procházky, tak se vzájemně doprovázíme. Víte, jak krásný je pohled na šťastná zvířata a podzimní stromy?