| K vrcholu Afriky |
|
| Lubomír Linhart |
Ročník 34 - číslo 45 |
Nejvyšší
horský masiv Afriky ční štítem Uhuru (po staru Kilimandžáro) do výšky
5895 metrů. Téměř šestikilometrový výškový rozdíl z přístavu Dár-es-Salám
na břehu Indického oceánu překonáme nejdříve autem. Od úpatí velehory
nezbývá nic jiného, než stoupat po svých.
Po příletu z Evropy není z letiště daleko do přístavu Dar-es-Salám, největšího města Tanzanie. Připadá nám spíše jako nějaké arabské než africké město. Pro vysvětlení sáhneme do historie. Pluli tudy sice už kolem roku 600 př. Kristem Féničané pod vedením vojevůdce jménem Hannó, ale pro středověký svět objevili toto vhodné místo k přistávání až arabští kupci. Původní obyvatelé byli černí. Ze všech lidí kolem přitahují naše pohledy nejvíce pestrobarevné šaty místních žen.
Vládní čtvrť je obdobná jiným na tomto kontinentě; zajímavější je ulice řemeslníků, kde pod plechovými střechami chatrčí ženy nejen látky kupují, ale na počkání jim zručný krejčí spíchne i jednoduché šaty. Pro bojácné a pohodlné turisty je v bezpečí na okraji města skanzen s typy příbytků z hlíny nebo rákosí a lehkou střechou z rostlin. Podobné okrouhlé chatrče jsou připraveny i pro cizí turisty, kteří rádi zaplatí za takový nocleh více než v obyčejném hotelu, v jakém mohou bydlet všude na světě. Trochu hmyzu jim asi nevadí a protože v noci tady profukuje větříček, klimatizaci vlastně obstarává léty osvědčená konstrukce chat.
Afričtí
Drákulové Černě odění řádoví mniši doplňují pestré složení
tanzanijských obyvatel, kteří mimo jiné pocházejí i z Evropy a Indie. Návštěvníci
však přijíždějí do země kvůli vysokým a štíhlým pastevcům kmene
Masajů, těší se na fotografické safari, a proto se v Dar-es-Salaamu dlouho
nezdržují. Štíhlí a urostlí kočovní pastevci Masajové jsou vlastně
afričtí Drákulové. Živí se totiž krví - naštěstí jen dobytčí.
Kdykoliv mají žízeň nebo hlad, stanou se z nich na krátký čas nenasytní
upíři. Seříznutým stéblem stepní trávy napíchnou dlouhorohé krávě
nebo hrbatému hovězímu dobytku zebu výrazně vystupující žílu-krkavici a
sají. Krev je výživná a doplní tělesnou tekutinu zrovna jako kravské mléko,
jež jim také chutná. Na možné cizopasníky tady nikdo nehledí a o bakteriální
nákaze nemají domorodci ani ponětí: zřejmě tu neřádí tolik infekcí
jako ve středoafrické oblasti.
Přítomnost Masajů poznáme nejen podle stoupajícího dýmu nad ohništěm, ale také je můžeme zahlédnout na vyvýšeninách, ze kterých orlím zrakem hlídají pasoucí se stáda. Přestože je kolem hodně dravých koček, psy nepotřebují. Aby zatoulaný kus vrátili do stáda, stačí se za ním rozběhnout. Vysocí Masajové jsou už dlouho známi jako vytrvalí běžci. Nejeden z nich rád přijal nabídnuté americké občanství a pak s úspěchem reprezentoval na mezinárodních kolbištích lehké atlety USA. Jim by určitě netrvala cesta k vrcholu Afriky jako nám - sedmnáct dní.
Chceš fotografovat? Tak zaplať! Rudý šat Masajům splývá na způsob římské tógy nebo hávu buddhistických mnichů z jednoho ramene a sahá až pod kolena. Ženy jsou parádnice: čela jim zdobí vyšívané pruhy látky, z temene hlavy splývají do stran copánky, na zápěstí zvoní kovové náramky, kolem krku jim visí náhrdelníky z různobarevných korálků a v uších se houpají levné kýčovité náušnice i umělecky zpracované ozdoby. A všechnu tu krásu korunují tvářičky miminek, blaženě spinkajících na zádech žen.
Dlouhá hůl v ruce je mnohoúčelová. Za chůze se o ni opírají, tu a tam jí pobízejí dobytek a je-li třeba, používají hole k sebeobraně místo kopí. Masajové se rádi fotografují, protože po každém cvaknutí následuje takřka povinný poplatek, kterého se vehementně dožadují natažením dlaně.
Pozor, slon Savanu s pastevci jen místy střídají plantáže a políčka na nedávno vypálených místech. Na březích vodních hladin se ráno scházejí stáda antilop, gazel a zeber, které zpovzdálí pozorují věčně nenažrané šelmy kočkovité a krokodýli. Po úspěšném lovu se na zbytcích jejich hostiny přiživují hyeny, supi a téměř neviditelní mravenci, kteří dokonale očistí zbylé kosti.
Opakující
se krajinnou scenérii oživují termití hnízda nebo bleskově se mihající
prasata bradavičnatá s kolmo vztyčeným ocáskem. Přejezd přes hroší či
sloní stezky oznamuje dlouho předem patřičná silniční značka, se kterou
se u nás zcela jistě nikdy nesetkáme. Někdy je výstraha zbytečná, jindy
zpomalujeme a pozorujeme těžké tlustokožce při jejich organizovaném
pochodu od napajedla k místu pastvy - nebo naopak. Nelze je přehlédnout, provázejí
je oblaka načervenalého prachu.
Hrochů ve vodě bychom si naopak ani nepovšimli, kdyby nás na ně neupozornili průvodci. Zavedli nás na pozorovatelnu a půjčili dalekohledy. Hroši jsou úplně pod vodou a jen malé hrbolky očí a nozder vystupují pár centimetrů nad hladinu. Také nažrané a spokojeně odpočívající lvy bychom bez pomoci domorodců klidně přehlédli. Zato na sebe nepřehlédnutelně upozorňoval pavián, výhrůžně bušící do předního skla landroweru.
Vedro, vzrušení z nevšedních zážitků a drncání v autě končí v kempu večeří a čajem. Pod moskytiérou se dobře poslouchá nezvyklé cvrlikání, skřehotání a vytí z okolní savany nebo mlaskání našich sousedů - ještěrek gekonů. Občasná střelba prozrazuje lovce, pytláky nebo jejich pronásledovatele.
Češi na
střeše Afriky Cesta krajinou s akáciemi a baobaby je nekonečná. Proto vítáme
možnost pozorovat žirafy a antilopy, které stojí na zadních nohou a okusují
spodní větve stromů. S netrpělivostí vyhlížíme dvojvrchol velehory, ale
mraky vadí ve výhledu. Na úpatí velehory se v obci Marangu loučíme s terénními
vozy. Čteme pak ve svých poznámkách, že Ruth Lanyová, sestra horského vůdce
Ludvíka Lányho z české rodiny Lányů, vystoupila jako první žena na
vrchol Afriky ve čtyřicátých letech dvacátého století. Ludvíkův otec
Karel byl na vrcholku už ve třicátých letech a pomáhal také našemu
cestovateli Jiřímu Baumovi v roce dosáhnout vrcholu Kibo, ale vrátili se z výšky
5 500 m. Výpravu Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda a malířky Lukešové
doprovázela Ruth až na druhý nejvyšší bílý vrchol Kilimandžára, štít
Gillmanův (5 863 m). A ještě jedna krajanka se tu prý kdesi vyskytuje:
upravená tatrovka z roku 1947. Učili se na ní jezdit budoucí správci afrických
národních parků. My si ale musíme pomoci sami a najmout si někoho ze současných
horských vůdců.
Trnitá cesta k oblakům Těch 4 000 metrů výstupu rozhodně nebylo tak jednotvárných a jednoduchých, jako dosavadní cesta savanou. Vegetace s přibývajícími metry houstla. Styčná plocha horkého vzduchu dole se studeným nahoře je vrstvou mraků, které jsme ovšem viděli jako mlhu. Průchod zeleným přítmím doprovázel déšť, ze všeho na nás kapala voda. Chráníme fotoaparáty a choulostivé přístroje více než sebe, je teplé dusno - jako v prádelně nebo v sauně. Průvodce se kryje před kapkami deštníkem, který předtím používal jako slunečník.
Prales končí ve výšce 3 000 metrů a vysokých rostlin ubývá. Řidší je ovšem i vzduch a pohyb namáhavější, při chůzi se boty boří do mechu mezi drny trávy a pak do rašeliny. Utěšujeme se: ještě tři dny a jsme nahoře!
Krása Zářící hory Další ráno už vidíme oba vrcholy Kilimandžara. Cíl je v dohledu, ale dýchání je při borcení ledových jehliček zmrzlého popela a škváry namáhavější. Chybí nám aklimatizace a průvodce nabádá k pomalé chůzi povely "Pole!", což je svahilsky pomalu. Ono to už stejně ve výšce 5 000 metrů nad poslední chatou Kibo Hut rychle nejde. A tak krok za krokem funíme a křupáme škvárou, abychom spatřili totéž, co před dávnými lety cestovatel Humboldt a před půl stoletím Hanzelka se Zikmundem.
Už
vidíme ledovcové splazy a nedivíme se, že se vrcholu Afriky říká Bílá
hora nebo svahilsky Zářící hora (Kilimandžaro). Jen na nových mapách se
setkáme s novým názvem: Uhuru. Požitek kazí hlad a chlad, oči bolí, slzí
a trpí odrazem rovníkového slunce od ledovce. Jen sytě modré nebe a tmavá
barva ztuhlé lávy a popela oči trochu osvěží. Omývám se zrnitým sněhem
a vyhýbám se žluté síře. Rychle dolů.
Pětidenní pochod vzhůru se rovnal dvěma celodenním pochodům dolů. Loučíme se s ledovci Kilimandžara. Už se těšíme na jezero Maňara s tisíci rudofialových plameňáků a druhý největší kráter Ngorongoro se stády pakoňů. Ale to už je jiný svět…