| Olifant, borlice a lesnice |
|
| Miloslav Burdátš |
Ročník 34 - číslo 44 |
Když sestra odcházela do emigrace, vzala si z tatínkovy
myslivecké sbírky ten nejvzácnější kousek, vyřezávaný olifant, který v
Anglii velmi draze prodala. Teď, když tatínek zemřel, se domáhá přesné
poloviny sbírky borlic a lesních rohů, která po něm zůstala. Já se však
domnívám, že ten olifant byl dražší než celý zbytek sbírky, a tak nemá
na nic nárok. Jaký je váš názor?
čtenářka Marie P. z Jihlavy
Obsáhlý
dotaz naší čtenářky by měl být směřován spíše advokátům nebo notářům.
V naší rubrice se můžeme věnovat pouze zmiňovanému olifantu a sbírce
mysliveckých trubek. Již v dávnověku, když se naši předci stali lovci,
pochopili, že při tak složité kolektivní činnosti, jakou je hon a lov zvěře,
je důležité ujasnit si vzájemnou komunikaci. Lidský hlas byl slabý a v
dusotu kopyt a řevu zvěře často zanikl. Pravěký lovec časem zjistil, že
pomoci tuřího rohu, velké mušle či duté větve se dá vyloudit dostatečně
silný a vždy stejně znějící zvuk.
Tyto nástroje postupně zdokonaloval a již staří Římané používali lesní rohy z měděného plechu téměř dnešní konstrukce. Lesní roh se stal součástí výstroje každého lovce. Čím vyššího postavení dosáhl, tím zdobnější roh mu visel přes rameno. Lesní rohy rytířů, knížat či králů byly doslova uměleckými díly. Těm nejzdobnějším se začalo říkat olifanty. To na památku rohu, na který troubil bájný rytíř Roland o pomoc.
Jak sám název tohoto nástroje vypovídá, pravý olifant by měl být vyroben ze sloního klu. Protože o zvukových schopnostech sloního klu lze s úspěchem pochybovat, byly olifanty doplňovány plechovými prvky, zejména nátrubkem a roztrubem. Dva vzácné vyřezávané olifanty ze slonoviny se nacházejí i v českém královském pokladu. Z Francie si je přivezl Karel IV. a skutečně je používal při královských honech. Olifanty se používaly až do 17. století. Poté se zásluhou hraběte Šporka v našich zemích objevily celoplechové lovecké rohy. Je dokonce zdokumentováno, že osvícenec Špork vyslal dva své myslivce Rohlíka a Švejdu do Versailles, aby odkoukali způsob troubení na lovecké rohy od dvorního lovčího markýze Dampierra. Protože ke Šporkům přicházela na lovy šlechta z celé střední Evropy, tvary lesních rohů a způsob užití se záhy rozšířil po celé monarchii. Dokonce jeden druh rohu se stal i orchestrálním nástrojem.
V průběhu 19. století se ustálily tvary a velikosti loveckých rohů. Tomu nejmenšímu se říká kapesní borlice, větší je borlice neboli lesnička a ten největší, který je určen k fanfárám, má jméno lesnice. Sbírání loveckých rohů je samozřejmě koníčkem aktivních myslivců. V šlechtických loveckých zámečcích byly velké sbírky rohů využívány k velkým slavnostním nástupům, kdy několik kvartet trubačů rozmístěných po návrších troubilo dokonce ozvěnu. Zejména po obou světových válkách se tyto sbírky rozprodaly starožitníkům a sběratelům, někdy však i vetešníkům. Běžné borlice či lesnice, sto či dvě stě let staré, mají cenu pohybující se v řádu tisíců, avšak pravý slonovinový olifant může dosáhnout ceny i hodně přes padesát tisíc.