| O celibátu.... |
|
| Bedriška Kotmelová |
Ročník 34 - číslo 44 |
O CELIBÁTU, EKUMENISMU A ŽENÁCH V CÍRKVÍCH
se synodním seniorem Českobratrské církve evangelické Pavlem Smetanou
Nejprve bych rád pozdravil čtenáře Naší rodiny. S manželkou patříme tak trochu do širokého okruhu odběratelů a čtenářů. V době mého působení na Valašsku, jsme s manželkou pravidelně Naší rodinu četli. Byl to tehdy jediný význačnější časopis, který přinášel zprávy z náboženského světa, články odborníků v oblasti manželských a rodinných vztahů, výchovy dětí a navíc řadu velmi zajímavých vyprávění. Dnes je situace na trhu s časopisy nejrůznějšího žánru naprosto jiná. Přiznám se, že při svém pracovním vytížení nemám čas číst důkladně ani naše vlastní časopisy.
· Býváte považován za jednoho z největších zastánců ekumenismu u nás.
A zdá se, že se v tomto směru hodně změnilo…
Nesporně došlo k radikální změně ekumenického klimatu v polistopadovém
období. Přestože jsem byl po řadu let předsedou Ekumenické rady církví,
budu mluvit především za Českobratrskou církev evangelickou, která je i
historicky dědičkou české reformace. Právě naše vztahy k Římskokatolické
církvi byly nejvíce zatíženy. Toto dlouhé období nepřátelství a později
lhostejnosti je díky Bohu už za námi. To, že jsme byli po revoluci v roce
1989 schopni spolupracovat, především s katolíky, to že jsme byli schopni
podepsat velmi významnou dohodu o vzájemném uznání křtu, to byla přelomová
situace.
První návštěva papeže v naší vlasti iniciovala práci Husovské komise.
Jejím výsledkem bylo nejen nové pochopení díla tohoto reformátora, ale i
společná příprava modlitebních týdnů, ekumenických shromáždění,
spolupráce v oblasti sdělovacích prostředků, vězeňství, armády, školství
a také v oblasti charitativní služby. Naše zkušenost je velice zajímavá i
pro naše evropské partnery, protože to v evropském kontextu není obvyklé.
Na ekumenických iniciativách se ovšem podílejí i další křesťanské církve
v naší zemi. Pozoruhodný vývoj ve vzájemných vztazích byl ovšem jedním
z mála pozitivních důsledků totalitní doby. V době diskriminace křesťanů
se podařilo prolomit vzájemnou nedůvěru mezi církvemi na mnoha rovinách.
· Co nejvíce spojovalo?
Bylo to společné utrpení, pronásledování a diskriminace křesťanů různých
tradic. Výsledky bohoslovecké práce z té doby byly přijímány přes
hranice církví. S dychtivostí jsme tehdy četli samizdatové texty, vydávané
skrytou podzemní katolickou církví a naopak výsledky evangelické
bohoslovecké práce byly vděčně přijímány i katolickou veřejností. K této
aktivitě evangelíků patřily i fakultní večery, zvlášť tzv. Jirchářské
čtvrtky, kam byli zváni zástupci řady křesťanských církví. Ohniskem
nedovolené spolupráce byly místní farnosti.
Rád vzpomínám na generální opravu evangelického kostela v Hošťálkové a
římskokatolického kostela v sousedních Rajnochovicích. Obě probíhaly téměř
současně. Vypomáhali jsme si vzájemně lešením, dělníky i finančně. A
při tom jsme navázali úzká osobní přátelství Podobné zkušenosti učinily
mnohé evangelické sbory a katolické farnosti. Právě zde, v každodenní práci,
službě a těžkostech, rostla naše vzájemná spolupráce.
Přesto se nedomnívám, že by ekumenická spolupráce byla dostatečná.
· A co ekumenická manželství?
Ekumenická, či jak se dřív říkalo, smíšená manželství, jsou skutečně
nejcitlivějším místem, v němž se odráží pravdivost a síla našich
ekumenických vztahů. Dávno už je za námi doba, kdy mladí lidé úzkostně
dbali na to, aby si našli partnera ze stejné křesťanské církve. V současné
době spíš stojíme před bolestným problémem manželství, v nichž jeden
partner je křesťan a druhý nekřesťan. Emancipace mladých lidí jako
individuí, kteří se rozhodují podle svého vlastního pocitu a prožitku musíme
vzít jako realitu.
Avšak i v oblasti smíšených sňatků dochází k pomalému pokroku. Římskokatolická
církev dosud vyžaduje závazek věrnosti a katolickou výchovu dětí od svých
členů. Manželství chápe, narozdíl od evangelíků, jako jednu ze svátostí.
Přesto došlo k pozoruhodnému vývoji v tom, že vlastní manželský svazek a
harmonická rodina mají vyšší hodnotu, než závazek římskokatolických
partnerů vůči své církvi. Kdyby se totiž ukázalo, že dodržování závazku
vůči církvi by ohrozilo samu podstatu manželství, pak může být římskokatolický
partner od svého slibu osvobozen.
Vzhledem k tomu, že stojíme v tak hluboké krizi manželství, jsem však přesvědčen,
že by církve měly udělat mnohem víc. Především římskokatolická církev
by měla přijímat manžele z různých křesťanských tradic zásadně
pozitivně. Duchovní všech církví by měli manželům pastoračně pomáhat,
aby se vzájemně učili obohacovat vlastní křesťanskou tradicí. Obě strany
by měly na sebe vzít společný závazek, že budou žít a vychovávat své děti
především křesťansky, nikoliv konfesijně. I tak je věrné, spolehlivé
manželství a rodina spíš výjimkou než pravidlem.
· Znám několik smíšených manželství, kde se manželé dohodli a
pravidelně spolu střídají bohoslužby. Zůstává ale problém, v jaké víře
budou vedeny děti.
Já mohu Vaši zkušenost potvrdit. Znám také manžele z různých křesťanských
církví, kteří se společně účastní bohoslužebného života v obou církvích.
Tím umožňují také svým dětem, aby poznaly duchovní hodnoty a duchovní
domov obou rodičů. Přirozeně, že jednoho dne se budou muset děti
rozhodnout, do které církve budou patřit. To znamená, že jeden z partnerů
by mohl mít pocit selhání. Jde-li však o skutečné křesťany, potom by měla
převýšit radost z upřímné víry dětí nad bolestí, že se mu nepodařilo
získat je pro vlastní společenství.
Tento problém bude odstraněn teprve tehdy, jestliže se podaří vytvořit nový
model ekumenického církevního společenství, kde vzájemná spolupráce bude
ještě mnohem hlubší a umožní společný duchovní život oběma manželům
i dětem. Zatím už dříve zmíněná církevní omezení působí opravdu věřícím
manželům starosti a bolest. Modlitebně bychom měli provázet všechna manželství
a rodiny, především však ty, které jsou v dnešní době ohroženy, Neměla
by se na ně klást další velká břemena.
· Jaké postavení mají ve vaší církvi ženy?
Rovnocenné. Ženy mají stejná práva a rovné postavení v církvi jako muži.
Od roku 1953 na základě usnesení tehdejšího synodu naší církve, byla zásadně
přijata ordinace žen k farářské službě (kněžské). Od té doby na naší
bohoslovecké fakultě vystudovalo teologii mnoho žen a většina z nich
pracovala na sborech jako duchovní naší církve skvělým způsobem. V současné
době tvoří farářky přibližně 15 % všech evangelických duchovních.
Nejaktivněji se ženy podílejí v místní samosprávě, v tzv. staršovstvu
jednotlivých farností. Staršovstva jsou správním orgánem, který rozhoduje
spolu s farářem o životě a práci místního sboru. Zde konají ženy úžasnou
práci a podílejí se spolu s muži na všech úkolech církve. V současné
době jsou ženy zastoupeny také v seniorátních výborech, které spravují
jednotlivé diecéze a poprvé v evangelické historii je žena statutární zástupkyní
církve ve funkci synodní kurátorky. Spolu s ní zastupuje církev synodním
senior.
Českobratrská církev evangelická včas rozpoznala pozoruhodná obdarování
žen a snaží se vytvářet podmínky pro jejich práci. Přirozeně, že žena
v duchovenské službě se musí vyrovnávat s mnoha těžkými problémy. Velmi
záleží na tom, jaký je její manžel. Zda její práci rozumí a podporuje
ji. V naší společnosti leží na ženách velká část odpovědnosti za
rodinný život.
· Muži ve vaši církvi přijali ordinaci žen jako samozřejmost?
Také naše církev je poznamenána staletým patriarchálním myšlením a
patriarchálním modelem života v rodinách, ve společnosti i v církvi. Velmi
často se stává, že staršovstva sborů očekávají od farářek naprosto
stejnou službu jako od mužů, třeba i při stavebních pracích a podobných
úkolech. Ne vždycky se církev naučila rozdělovat sborovou práci podle
obdarování.
V prvních třiceti letech se ženy jen těžko stávaly farářkami velkých
nebo významných sborů. Většinou byly voleny ve sborech malých, kde musely
pracovat za velmi těžkých podmínek. Toto období už je za námi. Dnes jsou
ženy přijímány bez zábran a jejich služba je vysoce oceňována.
Pokud se týče vlastního synodního rozhodnutí ordinovat ženy k farářské
službě, nevyvolalo toto usnesení žádný rozkol ani napětí. Biblické a věroučné
podklady pro rozhodování synodu připravili vynikající teologové, jako byl
novozákoník prof. J. B. Souček, či dogmatik prof. J. L. Hromádka a další.
Jsem přesvědčen, že také Římskokatolická církev se bude muset vyrovnat
s touto otázkou. Není žádný relevantní theologický důvod, proč by se měla
omezovat kněžská služba na jediné pohlaví. A zvlášť v dnešní době,
kdy mezi aktivní členy farností patří převážně ženy, se mi zdá postoj
Římskokatolické církve nepřiměřený.
Rád bych v této souvislosti ještě zmínil další vážný problém, který se netýká žen, ale mužů. Jedná se o stále znovu diskutované a v současnosti velmi živé téma celibátu kněží. Nový zákon zná celibát jako výjimečné naprosto svobodné rozhodnutí, jako zvláštní obdarování. Přitom Pastorální epištoly v Novém zákoně počítají s ženatými biskupy, kteří prokázali svou věrnost v manželství a kteří v rodině prokázali schopnost spravovat rodinné společenství.
Podle mého soudu důležitým faktorem, který mluví ve prospěch kněžských rodin, je také pastorální služba faráře. Žijeme v době složitých manželských problémů, rozpadajících se manželství a právě manželská rodinná zkušenost kněze může napomoci k hlubšímu porozumění těchto problémů, než mnoho odborných knih.
· Tady bych vám trochu oponovala. Řadu partnerů (mám s tím i osobní
zkušenost) celibátník velice oslovil právě při řešení manželské
krize…
V této věci s Vámi nemohu polemizovat. Nechci pochybovat o tom, že mezi
katolickými kněžími, kteří skutečně žijí v celibátu po celý život,
jsou lidé mimořádně citliví, empatičtí, se zvláštním obdarováním pro
pastorační službu manželům v krizi a navíc v této oblasti velmi dobře
vzdělaní. Přesto jsem přesvědčen, že osobní zkušenost se nedá
nahradit. Evangeličtí faráři prožívají ve svých rodinách všechno to,
co jejich věřící, s nimi se musejí osobně vyrovnávat a nejednou také, žel,
podlehnou.
· Kardinál Meisner k tomu říká, že se problémy povolením sňatků kněží
nevyřeší, ale naopak narostou, protože rozpady manželství by se nevyhnuly
ani katolíkům.
Ani závažné sexuální problémy se římskokatolickým kněžím nevyhýbají,
ačkoli se od nich očekává, že budou žít v celibátu. Nebezpečí, že při
případném povolení manželství římskokatolických by docházelo k rozvodům
kněžských manželství, nelze vyloučit. Nepovažuji to však za zásadní
argument. Ovšem i my, kteří pracujeme v duchovní správě, jsme jenom slabí
a hříšní lidé, kteří žijí pouze z milosti Kristovy.
Zkušenosti našich farářů, kteří zažili rozpad vlastní rodiny, mívá někdy
i pozitivní dopad na jejich duchovenskou službu. Znám případy, kdy právě
takoví faráři měli mnohem větší porozumění pro členy svých farností,
kteří procházeli manželskou krizí. Tím ovšem nechci omlouvat rozvody
evangelických duchovních. Je to pro mne jedna z nejbolestnějších zkušeností
posledních let. Velmi se tím trápím.
Když už jsme se dostali k otázce rozvodů, přemýšlím v poslední době o
příčinách přibývajících rozpadů manželství i mezi lidmi ušlechtilými
a Pánu Bohu oddanými. Někdy se stává, že rozpad je tak velice složitý
proces, že ani nemůžete určit vinu. Pak by mnohdy bylo jednodušší věc nějak
vyřešit. Ale ono se "jenom" nakumulovalo tolik různých rozporů,
problémů a najednou ti lidé nemají sílu se znovu smířit a začít znovu.
To je opravdu bolestné.
· Čím si to vysvětlujete?
Především na tom má svůj podíl celé společenské klima. Z povědomí současné
společnosti se vytratila úcta k věrnému celoživotnímu manželství.
Dokonce mizí hanba, kterou nesli lidé, kteří byli nevěrní. Dneska nepodrží
manžele nic, pokud nemají vůli a velice silnou vůli problémy překonat.
Snad jen společný zájem o další vývoj dětí, ale ani na to rozvádějící
se manželé většinou nemyslí.
K tomu také přistupuje emancipace žen, kterou zásadně považuji za velmi významnou
pozitivní hodnotu. Dnes žena není hospodářsky závislá na manželovi. Navíc
v průměru jsou dnes ženy lépe vzdělané a lépe připravené pro praktický
život. A my, muži, jsme se zatím nenaučili přebírat zodpovědnost za domácnost
a za rodinu a tak pomáhat našim manželkám. Proto dochází k obrovskému přetížení
žen.
Mohl bych jmenovat i spoustu jiných faktorů. Obrovská laxnost vůči sexuálním
otázkám. Chybějící model spolehlivého a věrného manželství, absence
mravní závaznosti manželského života i u představitelů státu a v životě
mediálně známých osobností. To jsou faktory, které na lidi dnes působí.
Hlavní je však podcenění hříchu a jeho důsledků v životě křesťanů.
Měli bychom si častěji přečíst novozákonní oddíly o manželství. Pak
bychom se k manželské věrnosti stavěli docela jinak. Ježíšova slova o
nerozlučitelnosti manželství, která jsou naprosto jednoznačná, nejsou brána
vážně ani v církvi. Sedmdesát procent obyvatel je ani nezná. Tak hluboce
klesla česká společnost
· Existuje řešení?
Církev zápas o krásnou, harmonickou, ušlechtilou rodinu nesmí vzdát. Má přece
vzácný nástroj, přímluvné modlitby. A Ježíš Kristus řekl: "Začkoli
byste prosili otce v mém jménu, dá vám."
Na rastr:
Pavel Smetana
Narodil se v roce 1937 v Klokočově u Havlíčkova Brodu. Absolvoval Komenského
bohosloveckou evangelickou fakultu. Od roku 1964 je farářem. Od roku 1991 je
synodním seniorem Českobratrské církve evangelické. Je zároveň
prezidentem Ekumenické rady církví. Je ženatý a má 3 dcery.
Popisek:
Pavel Smetana ve sboru na Ukrajině