| Sto let zapínáme svět |
|
| Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 44 |
V historii našeho průmyslu vynikli dva podnikatelé tak, že jejich jméno je i dnes, po mnoha desítkách let, v celém světě symbolem kvality a podnikatelského úspěchu: Moravan Tomáš Baťa a Čech Jindřich Waldes.
Král knoflíků
Pan Waldes míval v jihočeské Nemyšli hospodu a malý krámek s galanterním
zbožím. Tady se malý Jindřich, budoucí světový král knoflíků a spínadel
seznámil se všemi těmi maličkostmi tvořícími nezbytnou součást každého
oděvu. Později se vyučil zámečníkem u pražské firmy Lokesch, ale brzy
zjistil, že mu jde lépe práce hlavou. Ovládl tři cizí řeči a stal se
obchodním zástupcem. V jednadvaceti letech přetáhl svému zaměstnavateli
geniálního mechanika a konstruktéra Hynka Puce a přemluvil pana Merzingera,
který měl štěstí v loterii, aby výhru vložil do nově založené firmy
Waldes a spol.
O
rok později (1903) Hynek Puc uvedl do chodu převratný stroj - zakladačku,
která nahradila deset zručných dělnic při montáži stiskacího knoflíku
(patentky). Výroba se rychle rozrůstala a podnik se z malé dílničky na Letné
stěhoval do Karlína. Roku 1907 vyrostla nová továrna ve Vršovicích, která
zaměstnávala už tři stovky dělníků. Po dvou letech vykoupil Waldes podnik
svého někdejšího zaměstnavatele, roku 1908 založil pobočku ve Varšavě,
o tři roky později v Paříži, v roce 1912 v New Yorku a roku 1928 zahájila
výrobu továrna v Barceloně.
Ve třicátých letech dvacátého století vyráběly Waldesovy firmy polovinu veškeré světové produkce kovových spínadel na světě a Jindřich Waldes se tak bez nadsázky stal světovým králem knoflíků. Vlastenecky založený podnikatel neárijského původu sice tušil nebezpečí nacistické okupace a rodinu včas poslal za moře. Sám se zapojil do ilegálního odboje, byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Podařilo se mu sice vykoupit si svobodu (údajně za osm milionů korun), ale během plavby do Ameriky zemřel na následky předchozí "péče" v koncentráku.
Waldesovy továrny v Čechách po válce prodělaly řadu znárodňovacích a slučovacích peripetií, až byl základní podnik ve Vršovicích v roce 1994 úspěšně privatizován na Koh-i-noor a.s. Dnes zase zaměstnává tři stovky lidí a značka Koh-i-noor (zkráceně KIN) je znovu známá v 60 zemích celého světa jako symbol kvality asi 750 druhů zboží, převážně spínadel.
Vyrábí se tu např. napichovací i spínací špendlíky (sichrhajzky), háčky a očka, jehly a hřebíky, náprstky, spony do vlasů i ke šlím, kalhotové nýtky, přišívací i nýtovací knoflíky, svorky na uzeniny, plomby, kování řemenová i kufrová a desítky dalších drobností, včetně přišívacích stiskacích knoflíků (patentek) a kovových i plastových zipů (zdrhovadel).
Když nás ve vršovické Waldesce, jak místní továrně Koh-i-noor dosud říkají, uvítali dva sympatičtí mladí lidé, obchodní ředitel Petr Bohumínský a jeho pravá ruka paní Radka Bosáková, která má na vizitce označení marketing, zeptali se nás, co bychom chtěli vidět. Vybrali jsme si výrobu patentek a zdrhovadel. Patentky vlastně založily firemní slávu, zipy zase patří k nosné výrobě současnosti. Než se projdeme dnešními provozy, vraťme se ještě na chvíli do minulosti, aby bylo s čím srovnávat.
Všechno, co nosíme, prošlo uchem jehly
Sotva se čehokoli, co do počtu kusů, vyrábí víc než špendlíků a jehel.
Jehly, nejdříve vlastně jakási šídla, známe již z doby kamenné, kdy se
vyráběly z kostí. Asi od 11. století se výrobci kovů naučili táhnout drát,
čímž se výroba jehel značně zdokonalila. Tehdy jehláři dělali jehly
tak, že kousek drátu na konci rozklepali, rozštípli a dva takto vzniklé
konce zase spojili. Teprve později do rozklepaného konce proráželi otvor pro
nit. Ruční práce převládala ještě v době, kdy Jindřich Waldes zakládal
svou továrnu. Ocelový drát se odvíjel z bubnu o průměru až dva metry a stříhal
na kousky dvakrát delší, než budoucí jehla. Za hodinu se tak na jednom
stroji nastříhalo 40 000 drátků.
Další operací bylo ostření. Větší množství drátků se upnulo do zvláštní svěrky, zahřály se do červena a pak se válely mezi dvěma deskami. Špičku brousili zruční dělníci na brusu tak, že drátky otáčeli mezi prsty, vždy po několika tuctech najednou. Obroušené drátky šly pod lis, kde se uprostřed rozmáčkly a pak se probíjecím strojem prorazila dvě ouška. Teprve pak se dosud spojené jehly odlomily. Ouško bylo třeba maličkým pilníčkem odhrotit. Otvoru se přitom dal tvar mírně podélný, aby se nit lépe navlékala. Pak se jehly hromadně znovu rozpálily na plechu a zakalily v oleji.
Nakonec zbývalo jehly vyleštit. Za tím účelem se rovnaly na plátno, prosypaly smirkovým práškem a zašily do plátna, takže vznikl válec. Ten se ručně válel na dřevěné desce, takže se jehly třením o sebe a o smirkový prášek vyleštily. Poslední operací bylo počítání a balení do mastného papíru, obvykle po sto kusech. Počítání se provádělo v železném pravítku se stovkou rýh. Dražší jehly mívaly dokonce pozlacené ouško.
Patentkou
to začalo i pokračuje
Nejen hospodyňkám a švadlenám, ale i studentům grafiky a designu je dobře
znám symbol výrobků Koh-i-nooru, ochranná známka KIN-Girl, která je považovaná
ze jednu z nejzdařilejších v historii reklamy vůbec. Není divu, když na začátku
byl Waldesův geniální nápad, kterého se ujali dva výjimeční umělci. V
dobré náladě u baru na palubě lodi plující roku 1912 do Ameriky půjčil
Waldes své společnici Líze Coyensové velkou reklamní patentku. Zřejmě
proto, že jí předtím vykládal historii diamantu Koh-i-noor, který byl snad
někdy vložen do oka sochy indického božstva, si dívka vložila patentku do
oka na způsob monoklu. Waldes se tím rozpustilým kouskem nechal inspirovat.
Vzniklo tak označení pro patentku a později i pro celou firmu. Waldesovi přátelé
Kupka a Preissig vytvořili pohotově nové firemní logo s mimořádnou uměleckou
hodnotou.
Bez dokonalého Waldesova řízení firmy a technického talentu Pucova by ale ani sebelepší reklama neprodala špatný výrobek. Toho jsou si vědomi manažeři podniku i dnes: "Kvalita a inovace jsou zásady, z nichž nehodláme slevit. Ke kvalitě patří i to, že se nespoléháme na dodavatele - jsme v podstatě soběstační. Materiál od kovohutí i papíren podléhá přísné prověrce kvality. Vlastní nástrojárna produkuje řezné a střižné nástroje i formy pro vstřikovací lisy. To proces zrodu nového výrobku zrychluje a zlevňuje. Můžeme tak během krátké doby uspokojit požadavky zákazníka co do sortimentu i balení, včetně označení jeho firemními symboly. Díky tomu dosahujeme ročního obratu téměř 300 milionů korun, což představuje skoro sto milionů různých knoflíků, přes čtyři a půl milionu zdrhovadel v libovolném barevném provedení, 95 tun napichovacích špendlíků… V poptávce stále převažují ony tradiční stiskací knoflíky. Historie pokračuje tam, kde začala: u patentky."