| Nová odysea začíná na Sibiři |
|
| Miroslav Bobek |
Ročník 34 - číslo 44 |
Foto: autor
Projekt Nová odysea je organizován Českým rozhlasem a Zooparkem Chomutov. Odborným garantem je Akademie věd České republiky, hlavním mediálním partnerem National Geographic CZ. Expedice na Sibiř probíhala od 3. do 24. července 2002 a účastnili se jí Miroslav Bobek, Přemysl Rabas, Lubomír Peške, František Pojer a Khalil Baalbaki. Čápi byli označeni v okrese Suzun na jihu Novosibirské oblasti, poblíž vesnic Ključiki a Taradanovo. Informace o pohybu sibiřských čápů hledejte na internetové adrese www.rozhlas.cz/odysea a v rozhlasovém magazínu Meteor (vždy v sobotu od 8 hodin na stanici Český rozhlas 2 - Praha).
Od roku 1995 jsme za pomoci družic mapovali tah čápů černých z Evropy do Afriky. Nejslavnějším čápem s "batůžkem" na zádech a symbolem celého projektu Africká odysea se stala samička Kristýna. Dařilo se nám ji sledovat téměř čtyři roky… Letos začala Nová odysea. V červenci jsme odjeli na Sibiř s cílem označit tři čápy černé satelitními a pozemními vysílači. S jejich pomocí bychom se měli dozvědět kudy a kam sibiřští čápi létají zimovat. Nejprve jsme je ale na Sibiři museli najít a odchytit…
Motor říčního
člunu zabral na zpětný chod a příď se odlepila od břehu. Vzápětí člun
opsal oblouk a vyrazil proti proudu. Zůstali jsme sami. Naše cesta za černými
čápy začala na ostrově Gornyj, který leží v Jeniseji tři sta kilometrů
severně od Krasnojarska. Před odjezdem do Ruska jsme si dlouho dopisovali se
sibiřskými ornitology, , abychom se dozvěděli o obsazených čapích hnízdech.
Jenže většinou nám přicházely informace o výskytu čápů, nikoli o hnízdech,
anebo o zprávy o lokalitách, kde čápi hnízdili před třemi, pěti, sedmi
lety…Výjimkou byl pouze Gornyj, kde mělo být hnízdo s mláďaty. Když
jsme však přistáli na ostrově a osaměli, začali jsme pochybovat.
"Vždyť je tu jen pár větších stromů," podivil se František
Pojer. "A v keřích čápi asi hnízdit nebudou…"
Pustili jsme se do prohledávání ostrova. Podél břehu byl pruh trávy spasené
stádem krav a koní, které sem každé jaro přivážejí z nejbližšího
kolchozu. Za ním začínala obtížně prostupná houština a uprostřed
ostrova se nacházely porosty bolševníku. Kromě nezarostlého výběžku na
konci ostrova, kde povíval vánek a kde si proto svůj domek postavili
pastevci, byla všude mračna komárů.
Byli jsme na ostrově už druhý den, ale hnízdo jsme stále nenašli. Dokonce
jsme žádného čápa ani nezahlédli.
"Ještě jednou to zkusíme," řekl Franta a spolu s Lubošem Peškem
a Přemkem Rabasem se chystal vyrazit na další obhlídku.
Rozbalil jsem satelitní telefon a přemýšlel, co budu říkat v přímém
vstupu do rozhlasového vysílání. Nejspíš bych mohl povídat o tom, že
zdejší pastevci nedostávají za svou práci peníze, ale jen naturálie, a že
jsou tu hlavně proto, aby mohli lovit jesetery. Což se trestá i vězením…
"Aist! Čáp!" vykřikl najednou náš ruský průvodce, ornitolog
Andrej Bajkalov.
Měl pravdu. A navzdory komárům bylo na ostrově najednou překrásně.
Samá smůla…
"Neslyšels střelbu?" zeptal jsem se Andreje.
"Asi pytláci," pokrčil rameny.
Ve skutečnosti z protilehlého břehu střílel Sergej Luckij. Přijel nás
vyzvednout uralem, velkým nákladním autem do terénu.
Nad ostrovem jsme v uplynulých dnech viděli i tři čápy najednou, jenže hnízdo
tam nebylo a hledat je v neprostupné tajze na březích by byla práce na celé
týdny. Rozhodli jsme se z ostrova odjet.
Rybáři nás svými motorovými čluny převezli k uralu a vyrazili jsme.
"Směr Krasnojarsk!"
Jenže jsme ujeli jen asi dva kilometry, když se ural zakymácel a po nápravy
uvízlý v bahně zůstal nakloněný stát.
Bylo jasné, že do Krasnojarska už do večera nedojedeme, ale ani nás
nenapadlo, že se ural podaří vyprostit až druhý den před polednem...
Nic, vůbec nic nám nevycházelo.
Šilo
"Tak
jsme na tom podobně, jako by nám v Praze někdo řekl, že čapí hnízdo je
kousek od Paříže," konstatoval Franta, když jsme z Krasnojarska odjížděli
na jih, do Chakaska a do Tuvinska, odkud jsme měli další zprávy o čapích
hnízdech.
Zatímco jsme pronajatým autem jeli proti toku Jeniseje a z tajgy se dostali až
do stepí, to důležité se odehrávalo tisíc kilometrů západně, v
Novosibirské oblasti, kam odjel Přemek Rabas.
"Ten Šilo je úplný šaman," byla první Přemkova věta, když jsme
se po necelém týdnu sešli v Novosibirsku. Ředitel novosibirské zoo
Rostislav Šilo nám těsně před odletem do Ruska poslal fax o hnízdech, která
byla nalezena před několika lety.
"Bez Šila bychom to mohli zabalit. Máme obsazené čapí hnízdo!" Přemek
mi podal videokazetu: "Tady jsem ho natočil."
Připojil jsem kameru s
videokazetou k notebooku. Zatímco na displeji naskakovaly jednotlivé sekvence,
Přemek líčil, jak jeho pátrání probíhalo.
"Se Šilem jsme se vypravili do Suzunu, to je odtud asi dvě stě kilometrů
na jih, a šli jsme k oblastnímu náčelníkovi lovců. Šilo mu začal vyprávět,
co potřebujeme, a pak vytáhnul z auta velkou láhev koňaku…"
Na displeji zrovna běžela sekvence, na níž asi šedesátiletý muž s bílými
kudrnatými vlasy, knírem a papirosou v ruce procházel březovým lesem a tu a
tam se sehnul, aby utrhnul křemenáče. Šilo.
"Ten Šilo je vůbec zajímavý chlapík," pokračoval Přemek.
"Jezdí hrozně rychle, a když nás zastavil policista, Šilo se širokým
úsměvem vystoupil z auta a podal mu doklady. Ten málem zasalutoval a rozloučil
se. Pak mi Šilo ty svoje doklady ukázal. Měl mezi nimi i průkaz inspektora
bezpečnosti silničního provozu s poznámkou, že mu všechny složky dopravní
policie musí být nápomocny. Prý mu ten průkaz dal kamarád, aby ho policie
nezdržovala…"
"No dobře, ale jak to bylo s tím hnízdem?" přerušil jsme ho.
"Šilo nejdřív přesvědčil toho loveckého náčelníka a pak i místního
hajného Nikolaje. A ten nás ke hnízdu dovedl. Podívej, tady ho máš."
Kazeta už byla skoro u konce - a na displeji naskakovaly pohledy na hnízdo s
mláďaty.
Konečně!
"Hnízdo je odtud asi 600 metrů," řekl hajný Nikolaj Juškin.
Byli jsme nedaleko od Obu na jihu Novosibirské oblasti. Vstoupili jsme do překrásného
březového háje. S komáry to ale bylo snad ještě horší, než na Gorném…
"Vážně to bylo jen 600 metrů?" zeptal jsem se u hnízda Luboše.
"Podle GPS 1,6 kilometru. To jsou ty sibiřské vzdálenosti," usmál
se Luboš.
Navzdory tomu, že se blížil večer, nainstalovali Franta s Lubošem ke hnízdu
chytací zařízení a postavili kryt. Druhý den ráno se v něm Franta
schoval; my ostatní jsme čekali v táboře. Skoro hodinu se nic nedělo.
"Nezavoláme Frantovi?" zeptal jsem se nervózně.
"Franto, Frantíku," řekl Luboš tlumeně do vysílačky. Nic.
"Musíme čekat…"
Po dalších deseti minutách se Franta vynořil na okraji lesa. Co se stalo?
Přemek se podíval dalekohledem: "Něco nese... Má čápa!!!"
"Šlo to rychle," usmíval se Franta, když jsme k němu doběhli.
"Přiletěl za chvíli… Jenže jsem omylem přeladil vysílačku na jiný
kanál a nemohl jsem se vám dovolat."
Chvíli jsme našeho prvního sibiřského čápa obdivovali, pak jsme ho změřili
a zvážili a nakonec mu připevnili na záda "batůžek". Za chvíli
už odlétal směrem k Obu.
Ještě tentýž den nám Nikolaj ukázal druhé hnízdo, kde jsme příští ráno
odchytili a označili druhého čápa.
"Tak úplný průšvih už to s tou naší cestou do Ruska nebude,"
oddechl si Franta.
Oleg a Valerka
Na stole byl talíř nasolených hub, dva druhy zavařeniny z lesních plodů a
čaj.
"Není tu práce, tak žijeme z toho, co nám dává řeka a les…
Jezte," pobízel nás Oleg Zakourcev.
"Vážně to máš všechno z lesa?" zapochyboval jsem. "I čaj?"
Oleg beze slova přešel ke kredenci a ukázal svazeček sušené třezalky. Pak
se obrátil ke svému synovi: "Běž se podívat po Valerkovi."
S Olegem a jeho ženou jsme se seznámili úplnou náhodou: svezli jsme je
kousek cesty, když šli 35 kilometrů od své provdané dcery domů, do vesničky
Taradanovo. Teď nám Oleg pomáhal pátrat po třetím hnízdě, kde bychom
mohli označit třetího čápa; na předchozích dvou hnízdech jsme už čápy
nechtěli rušit.
"Valerka mi tvrdil," začal vysvětlovat Oleg, "že ví o čapím
hnízdě asi pět kilometrů odtud. V lese je skoro pořád, takže to asi bude
pravda. Včera ale slavil… Kdo ví, kde je mu konec."
Pozdě večer Valerka konečně
dorazil. Nebyli jsme si však ani trochu jisti, že to, co nám popisuje, je
skutečně hnízdo čápů černých. Čas našeho návratu se přitom nezadržitelně
blížil. Na nalezení hnízda a odchycení třetího čápa jsme už měli
jenom den a půl…
Do třetice
Předposlední den. Ráno svým gazem přijel do tábora Nikolaj a vychrlil na nás,
kde všude se na čápy ptal. Nic jistého ale nevěděl.
"Valerka?" pokrčil rameny. "Můžeme to zkusit."
Pod Valerkovým vedením jsme skutečně dorazili ke hnízdu. Čapímu hnízdu!
Byla na něm vidět bílá pírka - ale jinak bylo prázdné.
"Mláďata nejspíš vybrala kuna..." řekl smutně Franta.
"Taková smůla!"
"Kousek odtud, v zemjance u Obu žije nějaký rybář," začal rozvážně
Nikolaj. " A ten prý by mohl vědět o čapím hnízdě."
"Tak jedeme!"
Do gazu se s Nikolajem a Frantou nasoukali i Valerka a Oleg; ostatní jsme
nastoupili do našeho auta.
"Dál pojedeme jenom gazem," navrhnul už po několika kilometrech
Nikolaj, "a zavoláme vám vysílačkou."
Po hodině se ozval Franta: "Ten rybář říkal, že vídá černé orly,
ale divil se, proč by měl pátrat po jejich hnízdě. Zkusíme to tu projít,
ale moc nadějně to nevidím."
Než Franta znovu zavolal, uplynula další hodina. Tentokrát ale do vysílačky
opakoval jediné slovo: "Našli! Našli! Našli!"
Následující den, pár hodin před odjezdem, jsme vysílači označili třetího
čápa ze třetího hnízda. Našel ho Valerka.
Co bude dál
Po návratu jsme nechali analyzovat DNA všech tří sibiřských čápů. První
dva jsou samečci, třetí samička. Na dálku jsme je pokřtili jmény Petr,
Roman a Kateřina.
Kudy poletí? Vyhnou se Himalájím podobně, jako se evropští čápi vyhýbají
Středozemnímu moři? Jak rychle dosáhnou zimovišť? Budou zimovat v Indii, v
Číně nebo dokonce v Africe? Ohrozí je někdo nebo něco na jejich cestě? To
všechno bychom se brzo měli dozvědět…
Co jsou "batůžky"
Každý z čápů je označen dvěma vysílači - satelitním a pozemním.
Hmotnost celé sestavy činí 70 gramů. Signály satelitního vysílače, který
je složitě časován, zachycují satelity NOAA. V pozemním středisku systému
Argos vzápětí probíhá zpracování dat, jehož výsledkem jsou zeměpisné
souřadnice příslušného vysílače. Ty jsou dostupné prostřednictvím
internetu. Pozemní vysílače mají dosah několika kilometrů a umožňují čápa
zaměřit a sledovat v terénu.