| Usmíření hojí rány |
|
| Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 44 |
rozhovor s prof. Lubošem Kropáčkem
Krizi ve
vztazích muslimského a západního světa si lidé naplno uvědomili při loňských
útocích v Americe. Proč k tomuto činu došlo, z čeho vyrostly extrémní
teroristické organizace, jakou mají oporu v islámském světě a co vlastně
o této kultuře, která po staletí ovlivňovala i naši kulturu, víme? Na
tyto a další otázky odpovídá prof. Luboš Kropáček ve své nové knize
Islám a západ - historická paměť a současná krize, kterou v těchto dnech
vydává nakladatelství Vyšehrad.
V čem tkví kořeny nepochopení hraničícího až s nesmiřitelností
evropského (křesťanského) světa vůči muslimům?
Někdejší křesťanská a dnešní postkřesťanská sekulární Evropa je
bezprostředním sousedem muslimského světa. Svět islámu žil vedle naší
kulturní oblasti, byl jejím rivalem, docházelo k vojenským konfrontacím...
Na obou stranách stále přežívá mnoho předsudků. Ve své knize proto věnuji
velkou pozornost historické paměti. Je třeba ji ozdravovat pravdou a rány
minulosti hojit usmířením.
Evropská identita se údajně formovala na základě vymezování
se vůči islámu. Pokud jsou tyto konfrontační teorie dosud živé, nebrzdí
právě ony politický dialog?
V minulosti to tak bylo. Zprvu křesťanská, později sekularizovaná Evropa se
vymezovala vůči islámskému světu od doby, kdy muslimové obsadili celou
severní Afriku a pronikli od jihu do Evropy na Iberský poloostrov, na Sicílii
atd. Tehdy lidé vnímali tuto hranici jako skutečný předěl daný různými
konfesemi. Dnes už to neplatí. Moderní Evropa si je vědoma toho, že islám
byl i partnerem, od kterého přicházely nejenom určité možnosti ekonomické,
ale především řada vědeckých poznatků a kulturních podnětů. Právě na
základě této skutečnosti Rada Evropy v roce 1991 přijala doporučení
prohlubovat poznání islámského světa jako trvalého partnera Evropy. Vždyť
ve státech dnešní Evropské unie žije až 13 milionů muslimů a naopak ve
světě, který je označován jako muslimský, pracuje mnoho západních expertů
a obchodníků.
Proč vznikají extremistické islámské skupiny?
Současné extremistické skupiny začaly vznikat až v posledních třiceti čtyřiceti
letech. Ještě v šedesátých letech převládaly v muslimských zemích
tendence k pozvolné sekularizaci společnosti, přijímaly se ideologie přicházející
ze Západu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se cesty vývoje v
Evropě a v muslimském světě začínají výrazně rozcházet. Duchovní
atmosféra Evropy je poznamenána postmodernou - uvolněním starých hodnotových
vzorů, těkavostí a určitou hravostí, ale zároveň i znejistěním a morálním
rozvolněním. V islámském světě jde právě od téhož období vývoj přesně
opačně - k posilování pevného řádu.
Jaké jsou příčiny tohoto opačného vývoje?
Příčiny tkvějí v některých utrpěných traumatech. V roce 1967 byli
Arabové na hlavu poraženi ve válce s Izraelem, v roce 1970 utrpěl Pákistán
porážku ve válce s Indií. Toto psychické trauma se potom odrazilo v
rozhodnutí odmítnout sekularizační tendence i ideologie dovezené ze Západu
a opřít se o nově interpretovanou vlastní domácí tradici. Islamistické
proudy usilující o nastolení islámského řádu a ustavení islámského státu
začínají narůstat od sedmdesátých let a triumfují po vítězství islámské
revoluce v Íránu v roce 1979. Tehdy se islám stal faktorem světové
politiky.
Jak se dívá na extrémní skupiny samotná islámská společnost?
Extrémní seskupení představují jenom jakýsi bojovný hrot na špici širší
tendence, kterou můžeme označit jako islamismus, neboli politické využívání
islámu. O extremismu, případně o terorismu, mluvíme tam, kde islamisté používající
islám jako politickou ideologii zároveň sahají k násilí. Jsou to jen malá,
ale dobře organizovaná, někdy zakonspirovaná seskupení. Islamisté
zpravidla stojí v opozici proti místním vládám. Pokud mají možnost
zformovat se do nějaké politické strany, ve volbách nikdy nezískávají více
než 20 %.
Co však taková organizace al-Káida, která je schopna
ovlivňovat světovou politiku?
Al-Káida je zcela nový jev, jakási patologická vyvřelina. Svým způsobem
je to odpověď islámského extremismu na světovou globalizaci. Ti, kdo se snaží
prosazovat svou pokřivenou verzi islámu násilím, nalezli vhodné podmínky v
Afghánistánu pro to, aby tam vytvořili jakousi mezinárodní základnu, odkud
budou vycházet teroristické činy, zaměřené hlavně proti Spojeným státům
jako největší mocnosti reprezentující současný globalizující se svět.
Proč právě v Afghánistánu?
Tam se v době sovětské okupace začali sjíždět mladíci - mudžáhidové -
z velkého počtu arabských zemí i jiných zemí islámského světa odhodlaní
k ozbrojenému boji. Podporovaly je Pákistán, Saúdská Arábie i USA. Vytvořili
tam základnu (arabsky al-káida) mezinárodního islámského násilného hnutí.
Po skončení sovětské okupace někteří odešli na jiná bojiště, například
do Bosny, do Alžírska..., ale jiní zůstali v Afghánistánu a když tálibové
dobyli v roce 1996 Kábul, poskytli mudžáhidům příhodné podmínky pro to,
aby se zde tyto základny rozvíjely. Finance obstarával známý miliardář Usáma
Bin Ládin.
Od dob 2. vatikánského koncilu nastal obrat k dialogu mezi
křesťanstvím a islámem. Bereme-li však v potaz, jakou politickou (bez)mocí
křesťanství v dnešní západní Evropě disponuje, nabízí se otázka - stačí
tento dialog? Jaké jsou podle vás vyhlídky na politický dialog?
Islám není vůči křesťanství symetrický. Není pouhým náboženstvím,
je to i právní systém. A my označení islám používáme někdy i jako
zkratkovité označení celé soustavy států s většinou muslimského
obyvatelstva. Mluvíme-li o dialogu, musíme rozlišovat minimálně dvě
roviny: dialog mezistátní - islám a státy západní, tedy evropské a
severoamerické - a dialog mezináboženský. Některé otázky lze řešit jen
na úrovni mezistátní. Ale dialog mezináboženský má též velmi významnou
úlohu. Vezměme otázku lidských práv. Je správné, že křesťané kladou
tuto otázku jako součást náboženského dialogu. Na rozdíl od toho, co se
tak často uvádí v médiích, žijí v muslimském světě mnozí, kdo mají zájem
na tom, kultivovat lidská práva a usilovat o to, aby se v jejich zemích dodržovala.
A dokážou pro to nalézat argumenty jak sekulárního typu, prosaditelné ve
státních strukturách, tak i argumenty náboženské na základě hlubší
interpretace Koránu.
Foto: Miroslav Martinovský