| Modlitba pro Jitřenku |
|
| Jiří Sehnal |
Ročník 34 - číslo 44 |
Parkoviště na Malostranském náměstí patří k nejfrekventovanějším a také nejdražším v Praze. Parkovat se tu však vyplatí, i se všemi daněmi z přidané hodnoty, jakými jsou úsměv či vlídné slovo, protože člověk tak za celodenní parkování zaplatí míň, než by zaplatil na pokutách a na botičkách, na tom nejskvělejším vynálezu moderní doby od chvíle, co byl sestrojen první automobil.
"Na nákup?" zeptal se mě ramenáč, když mi za stěrač vsoukal lísteček s vyznačeným časem: 9:00 hodin. To pan Doubek mi nikdy lísteček nedával, protože pan Doubek si vždycky dobře pamatoval časy mých ranních příjezdů. Navečer se čas tak jako tak zaokrouhloval, kulantně, nicméně vždy směrem nahoru, jenže tohle ještě ramenáč nepochopil: "Už aby ty Vánoce byly za náma, co?" zamračil se a já přitlačil další růžovou bankovku. Akt přibližování se utěšeně rozvíjel na principu premisy, že účel světí prostředky, a tak jsem se zamračil taky a řekl, že má pravdu. To většinou lidé rádi slyší, dialog je plynulejší a výhody viditelnější. Pohledem na mé malé auto znalecky odhadl sociální postavení majitele a věhlasná značka japonské provenience jakoby mávnutím kouzelného proutku změnila vrásky v úsměv. Trochu se do něj nutil, pravda, ale snažil se. A protože jsem už další "drobné" neměl, řekl jsem mu: "Je to blázinec!" Chytil se.
"Mně to říkejte!" mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz, "já se tady nezastavím, jak je den dlouhej!" Já naopak zastavil a stálo mě to stovku, ještě ani den pořádně nezačal. Aspoň že dny byly v tuhle dobu kratší, i když v noci se platilo taky.
"Smekám se tady za pár šupů jako praštěnej, abych moh starý
koupit k Vánocům nějaký ty pitomý šminky a blbej kožich!"
"Norek?" zvedl jsem obočí.
"Vím já?" povzdychl si, "takovej šedivej za pětačtyřicet
litrů."
"Bude mít radost, že?"
"Radost? Dyť loni dostala ten samej!"
"Tak jí kupte zlatej řetízek," řekl jsem a téměř šeptem dodal:
"Čtyřiadvacetikarátovej!" Málem se mi zamotal jazyk.
"Dobrej nápad," přikývl uznale, ale pak se poškrábal na masitém
zátylku a řekl: "Jenže ten dostala loni taky!" Bylo těžké
odhadnout, jak by se rozhovor odvíjel dál, kdyby na parkoviště nepřijel stříbrný
kabriolet BMW s plátěnou střechou, loňský dárek od Ježíška, který -
jak jsem letmo zaslechl - řídila éterická bytost jménem Janette, ale protože
ramenáč spěchal sejmout řetěz z vjezdu do parkoviště, přeslechl jsem,
zda tam ta t byla dvojmo či nikoli. Žanetka pak s hypnotickou lehkostí
odplula do kavárny, já jsem si v Mostecké dal pizzu vstoje, vydatně
zaplavenou kečupem.
Vánoce. Magické slovo, prostší skutečnost: dárky a dary.
Zlaté řetízky, šedé kožichy, stříbrné metalízy. Hory vanilkových rohlíčků
a baterie značkových vín i tvrdších alkoholů, mísy exotických plodů
podivuhodných názvů a vůní, jen ten smažený kapr a bramborový salát se
dosud jakžtakž těšil obecné oblibě, ačkoli i tady pomalu ale jistě
pronikal na českou vánoční tabuli turkej neboli krocan. A jen málokdo si uvědomoval,
že tu jde o Dítě.
"Vánoce dnes sice připomínají narození dítěte," říká otec Reinsberg s úsměvem, "jenomže slavené tak, že se sejdou tetky a strejcové, tetky dělají ňuňuňu, řeknou, jak je to miminko podobné oběma dědečkům i babičkám, a pak se všichni společně ožerou a dítě z toho nemá nic…"
(Modlitbu pro Jitřenku vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2002; ukázka je z kapitoly Varhaník od Matky Boží)