| Brněnská líheň |
|
| Věra Menclová |
Ročník 34 - číslo 44 |
Dnes budeme mluvit o tvůrčích osobnostech, které jsou spjaty s Lidovými novinami. Nebude na škodu, když si připomeneme pár faktů z jejich bohaté a často pohnuté minulosti. Lidové noviny byly založeny v posledním desetiletí minulého století v Brně politikem a brněnským kulturním činitelem Adolfem Stránským. Vycházely nepřetržitě skoro 60 let, než byly v roce 1952 zastaveny. Svoji úrovní čněly Lidové noviny daleko nad průměrnou žurnalistiku. Zejména pozornost, kterou věnovaly kultuře, byla na svou dobu neobyčejná.
V desátých a dvacátých letech našeho století, o nichž budeme mluvit především, to bylo shodou okolností několik rodáků z Čech, kterým pražská atmosféra začátku století byla dusná, tísnivá a neinspirativní. Byli to František Gellner, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek a Stanislav Kostka Neumann, kteří pomáhali vytvořit z Lidových novin onu jedinečnou tribunu. Nejdéle v redakci působil Rudolf Těsnohlídek - od roku 1908 až do své dobrovolné smrti v roce 1928.
Rudolf Těsnohlídek vedl v Lidovkách soudní rubriku, psal
fejetony a sloupky a zároveň zde publikoval i svoji uměleckou tvorbu. Uveřejňoval
tu na pokračování svoje romány z brněnské periférie - například Kolonii
Kutejsík - a hlavně a především tady v roce 1920 vycházela na pokračování
jeho próza o lišce Bystroušce. Zrod této populární prózy je zajímavý tím,
že vznikala až jako text k hotovým obrázkům, které namaloval Stanislav
Lolek. O texty k obrázkům požádal Těsnohlídka šéfredaktor Arnošt
Heinrich a trvalo prý dlouho, než se pro tu práci Těsnohlídek vůbec
rozhodl. Ve vyprávění o lapené lišce se projevily některé kvality Těsnohlídkova
způsobu psaní, které poznáte i jako čtenáři jeho soudniček. Patří k
nim lyrismus, laskavý nadhled, smysl pro humor.
Vedle této stránky Těsnohlídkova obrazu světa se pak především ve
fejetonistických soudničkách objevují další rysy - totiž dar empatie, vcítění
se do postavení člověka, který se ocitl v konfliktu se zákonem. Právě
charakteristice těchto lidí - malých zlodějíčků, podvodníků, začasté
prosťáčků - věnuje novinář Těsnohlídek největší pozornost. Neodpustím
alespoň malou ukázku toho, jak Těsnohlídek uměl nejen pozorovat, ale jak
dobře uměl i naslouchat jedinečné mluvě obyvatel Brna a jeho okolí.
Následující příběh ze soudní síně nazvaný Nejdřív
kráva, potom tetka začíná vnitřním monologem obžalovaného v kombinaci s
komentářem vypravěče:
"Tož si povídali kmotříček Vincenc Trnečka z Protivanova, nejsou-li
volané k zemskému sódu do Brna přece jen pro tu krávu, dobytek hloupý, co
přeběhla jejich mezu. Jakživ nebyli minutky trestaný a kdo by se nadál, že
tetka budou bez srdce. Ale ono to bylo přece jen kvůli tetce Oslejškové. Povídalo
se sice, že prý jí on kmotříček měli přerazit ruku, a když všemu uvěřil,
tomu uvěřit nemohl a nechtěl. Myslel si, že jezdí do Boskovic k doktorovi,
aby ho postaršila, a že by došlo aji k doručení písma, to se mu zdálo
nemožností. Však všecko zavinila kráva, nu a co si chcete vzít po nerozumném
zvířeti."
Jiný dlouholetý fejetonista Lidových novin, ostravský rodák Bedřich Golombek, byl jeden z prvních, který o Těsnohlídkovi napsal sice drobnou, ale zajímavou monografii. Měl možnost poznat ho osobně při práci v redakci a podařilo se mu proto vytvořit zajímavý portrét. Golombek tady jako spolupracovník o generaci mladší uplatnil svůj odstup, ale zároveň chápající pohled. Píše:
"Poznal jsem toho nešťastného člověka v jeho mužných letech. Měl rád obdiv a u mne ho nalézal, a snad proto zapřádal se mnou rozpravy o lidech a literatuře, o novinách a o přátelích. Vidím ho jako dnes, zdá se mi, jako by se právě byl zastavil u mého pracovního stolku s vyhaslou viržinkou, jako by jeho těkavé oči pod kulatými brýlemi s tenkou kostěnou obrubou zakroužily kolem mne, aby obešly a ohmataly obrysy mé tváře. Míval zastřený tichý hlas, což bylo tím divnější, že v redakci Lidových novin, kde jsme oba seděli, řeč burácela a krok každého člena, vyjma Těsnohlídkův, bylo na parketových podlahách zpravidla až příliš slyšet. Celé to prostředí Lidových novin neslo znak i způsoby realisticky myslícího, hlučně kašlajícího, jasně hovořícího nebo dokonce křičícího šéfredaktora Arnošta Heinricha, člověka milujícho jasně vyjádřenou skutečnost a hlásajícího, že to, co se zdá, je sen. Pravý jeho opak byl Těsnohlídek. Mluvil tak, že mnohá jeho slova unikala, našlapoval tiše, a když něco vypravoval nebo sděloval, nikdy nebylo patrné, zda se to skutečně stalo, anebo zda si to vymyslil. Pro zdravě přemýšlejícího, poměrně mladého posluchače vznikala z toho zpočátku nepříjemná trýzeň."
Stanislav Kostka Neumann, další osobnost "lidovek, je na rozdíl od předešlých dvou znám sdostatek, i když se v současnosti netěší právě velké oblibě. Minulé časy vytvořily z tohoto plodného a nadaného tvůrce téměř karikaturu politického agitátora a omezence. Nepopírám, že za to půlstoletí tvorby napsal Neumann spoustu veršů i próz, které takovému výkladu nahrávají na smeč. Nechtěla bych ale, aby naivita Rudých zpěvů a dalších zprofanovaných básní překryla jiné stránky jeho tvorby. Charakteristika fejetonů brněnské líhně Lidových novin by byla neúplná a ochuzená bez neumanovských lyrických textů, kterými básník přispíval do listu od roku 1910 do roku 1914. Autor sám označil tyto fejetony za jakési deníkové komentáře ke Knize lesů, vod a strání.
Když je sám po letech uspořádal do knižní podoby (bylo to v roce 1922), nazval je případně: "S městem za zády". Zdůraznil tak charakter většiny z nich, i když si ani tady neodpustil časté reflexe společenských problémů. Musíme se usmívat předmluvě, kterou Neumann tento soubor v 1. vydání doprovodil. On se vlastně omlouvá, že se málo projevil jeho světonázor. Píše: "Čtu tyto své prózy dnes jaksi s láskou, rozehřívají mě, připomínajíce mi dobu mého života, která z hlediska zcela soukromého byla lahodná jako právě idyla v zeleném ústraní, odkudž hleděl jsem na život zcela interesován sice, ale - zpovzdálí...Zdá se mi, že teprve nyní nalezl jsem zcela pevnou půdu pro svůj život intelektuální i citový, že teprve dnes vplul jsem po všech nejistotách a zmatcích do bezpečného přístavu idového, který mi poskytuje možnost, abych do všeho svého myšlení a cítění zavedl pevný pořádek."
Zaplaťpánbůh za to, že pevný pořádek zavládl v
Neumannově myšlení až v letech poválečných a že se z jeho obrazných,
barevných a nápaditých přírodních fejetonů můžeme těšit i dnes. Jako
ukázku jsem vybrala fejeton nazvaný Ke chvále hub. Tento fejeton má opravdu
přímou paralelu v Knize lesů, vod a strání v básni nazvané Talíř hub.
Stejná barevnost, stejné okouzlení, stejná nálada.
"...Zatraceně se u nás letos hříbky opozdily. Chladné noci nedaly jim
kvésti. A já bláhový již v květnu lozil jsem za nimi po stráních! Chtěl
jsem najíti první. První jsem nenašel, ale dva tři měl jsem po několika
prochozených půldnech přece. To stačí pro radost, neboť základem
psychologie hubařů amatérů není ziskuchtivost.
Milujeme les, ale nepatříme, právě proto snad nepatříme k těm, kteří přijdou,
vysvléknou se z kabátů a bot, poválí všecko ve svém okolí a odejdou
zanechavše po sobě papíry a odpadky. Touláme se lesem, hledáme v něm jeho
život, vtíráme se, ale slušně a poctivě v jeho intimnosti...
V červenci a srpnu jsou naše lesy poněkud nudné. Jen po velikých deštích
vzpamatují se poněkud k živější existenci. Čím byly by teprve bez hub!
Prázdnota zela by z nich. Aspoň všude, kde není lesních potoků a tůní.
Houby je oživují barvami a tvary.
...Tu jest liška, zdaleka se žlutající a hojná někdy, že na vozech mohla
by se odvážeti, peprná a ve svém mládí růžově ojíněná jako malá
koketka. Tu jsou zase jinak střapatá kuřátka, šedá, která místy tvoří
miniaturní lesíky podivně teskné. Tu pevné, ploské, hnědočervené syrůvky
jako vysoustruhované, z nichž teče bílé mléko a které jsou za syrova
sladké jako mandle. Tu podborovníky, loupáčky se žlutým tělem a hnědočervenou
hlavičkou...."
Další a dnes už poslední osobností brněnského okruhu bude Jiří Mahen.
Mahen, který stál u zrodu mnoha kulturních aktivit, v mládí anarchistický
buřič a experimentátor, proslul asi nejvíc svým spojením s divadlem. Jeho
hra Jánošík z roku 1910, lyrické komedie Ulička odvahy z roku 1917 nebo
pozdější Nasreddin jsou uváděny ve všech příručkách o českém
divadelnictví. Stejně jako jeho publicistické práce o divadle shrnuté do
celků Před oponou a Režisérův zápisník.
K divadlu se Mahen dostal jako dramaturg Národního divadla v Brně těsně po první světové válce. Tam pracoval asi čtyři roky a pak byl až do konce života, z něhož odešel, stejně jako Těsnohlídek, dobrovolně v roce 1939, knihovníkem v brněnské městské knihovně. Ještě před svým divadelním působením ovšem pracoval v Lidových novinách, právě s Těsnohlídkem, Gellnerem a dalšími.
Při práci v Lidových novinách se Mahen nevěnoval jen divadlu. Psal verše, rozmanitou prózu - romány, črty, lyrické povídky, úvahy. Některé z drobných prací publikoval právě ve svých novinách, jiné publikoval hned knižně, jako třeba soubor nazvaný Díže. Své publicistické texty uspořádal Jiří Mahen podle jejich změření do několika souborů. Už jenom z výčtu titulů bude patrné, kolika různým oblastem věnoval Mahen svou péči, jak rozsáhlý byl okruh jeho působení. Tak sociálně filozofické problémy stojí v centru pozornosti Knihy o českém charakteru z roku 1924, v Kapitole o předválečné generaci charakterizuje svoje spisovatelské vrstevníky, v Knížce o čtení praktickém vtipně a s přehledem uplatňuje své zkušeností i z profese knihovníka.
Ve dvacátých letech řídil Mahen edici nazvanou Nápady a výpady, kde pod různými pseudonymy zkoušel varianty publicistických žánrů. Kdyby se z Mahenova díla zachovala jen jedna kniha, totiž Rybářská knížka z roku 1921, pořád by ještě autor patřil k tomu nejlepšímu, co česká kultura má. Do tohoto nevelkého svazku "vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek," jak dílo charakterizoval sám autor, se vešlo tolik poezie, obdivu k přírodě bez jakékoli sentimentality a na druhé straně skutečně rybářské zkušenosti a znalosti, že ji vnímáme stále jako věc povýtce nadčasovou, navíc napsanou krásnou, přirozenou češtinou.
O kvalitách jazyka svědčí už sám autorův úvod: "Budou lidé, kteří se budou ptát, je-li tohle vlastně literatura. Budou lidičci, kteří se budou snad zlobit, že si koupili knížku, která patří rybářům. A budou ovšem rybáři, kteří místo receptů na chytání ryb najdou tu plno prapodivných příhod z rybářského i nerybářského života, a budou se taky zlobit. Budou, kdož nebudou rozumět veselým přednáškám v knížce, - budou, kdož nebudou ochotni důvěřovat podivnému realismu některých příhod, a pro všechny tyto bodré našince, zmatené všelijakýmiá kulturními měřítky, musí tu být aspoň pár vět. Povím to zkrátka. Tohle je knížka, která by ráda mluvila o něčem, co by se mohlo nazvat mužným poměrem k přírodě."