Sv. Terezie od Ježíše - učitelka církve i nás všech

Sv. Terezie od Ježíše - učitelka církve i nás všech
Eva Remešová	Ročník 34 - číslo 43

To, že v průběhu dějin bylo několik budˇ úplně nevzdělaných či polovzdělaných lidí - dokonce žen - prohlášeno za učitele církve, je jedním z hlavních důkazů přítomnosti Ducha svatého v církvi. Tím zdaleka nechci podcenit význam vzdělanosti, je to jen upozornění, že Duch svatý opravdu vane, kudy chce, a moudrost Boží je často vzdálena od moudrosti lidské stejně jako moře od oblohy. Důkazem toho je právě světice světového formátu, žena stojící pevně na zemi s hlavou oblacích či spíše v Bohu - sv. Terezie od Ježíše, která byla v roce 1970 prohlášena za učitelku církve.

Narodila se 28. 3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Ve 14 letech jí zemřela matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Jak píše později ve vlastním životopise, klášter v té době nemusel být pouze místem hlubokého soustředění na Boha a odloučenosti od světa. Pokud člověk chtěl, mohl zůstat v rovině příjemného rozprávění se spolusestrami a návštěvami. Pro dívku, která v dětství četla hrdinné dobrodružné romány a dokonce přemluvila mladšího bratra k odchodu do misií - v poli za městem je odchytil a navrátil do domova jeden příbuzný - to tedy nebylo místo až tak odlišné od bohaté šlechtické rodiny, ze které Tereza pocházela.

Teprve po vstupu ke karmelitkám a po období vážného neklidu a nemoci prožívá v roce 1557 nové obrácení. Je jí kolem 40 let a rozhodne se v této "krizi pravého poledne", jak toto životní období nazývají psychologové, vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začne žít životem hluboké vnitřní modlitby a touží po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Plodem tohoto období sv. Terezie jsou knihy, které napsala na pokyn zpovědníka. Je to jednak autobiografické dílo "Život", které je jedinečným svědectvím o lásce člověka k Bohu, o věrnosti Církvi a touze po blízkosti živého Boha.

Karmelitánský řád je především řádem kontemplativním. Ke stěžejním dílům křesťanské mystické literatury se řadí právě Tereziiny spisy. "Cesta k dokonalosti" je průvodcem duchovního života, ve které uvádí své spolusestry do důvěrného spojení s Bohem v lásce, varuje před překážkami a nebezpečími duchovního života.

Vrcholným dílem sv. Terezie o modlitbě je "Hrad v nitru". K sepsání této knihy dala nepřímý podnět španělská inkvizice, která zabavila "Vlastní životopis" a dlouho ho prověřovala, stejně jako ostatní spisy sv. Terezie, zda neobsahují nějaký blud.

Pater Gracián, její rádce, ji požádal, aby si vzpomněla na vše podstatné v knize a znovu ji sepsala. Světice prosila P. Graciána, aby jí něco tak náročného neukládal, že chce zapadnout mezi ostatní, tkát, uklízet, vařit, zašívat, zametat, drhnout podlahy či prát, ale nebylo jí to dopřáno. Na příkaz zpovědníka dr.Velázqueza se pustila do psaní vrcholně mystického spisu psaného pod vlivem vidění věcí neviditelných "Hrad v nitru". V šesti komnatách duše prochází velkým očišťováním, aby pak prosta jakéhokoliv pozemského prachu, lpění a mravní špíny vstoupila do sedmé komnaty, kde se její duch spojí s Bohem a stane se s Ním jedno jako voda, která padá z nebe do řeky, jako potůček, který se vlévá do moře, jako světlo, které padá do pokoje dvěma okny a stane se uvnitř jedním světlem.

Kromě mystických spisů proslula sv. Terezie svým zakladatelským dílem. Po svém obrácení se pustila do reformy karmelitánské řehole, jejímž výsledkem bylo založení více jak třiceti nových klášterů. Strhující reportáž o tomto Božím díle se nazývá "Kniha o zakládání".

Zakládání nových klášterů nebylo žádnou idylou, ale těžkou namáhavou prací. Začínalo velice diplomatickým jednáním sv. Terezy s biskupy jednotlivých míst, se šlechtici a donátory. V několika případech vše pokračovalo nastěhováním v noci, s pár slamníky a rychlým vysvěcením nových prostor brzo ráno, aby již nemohlo dojít k vystěhování karmelitek. Bohužel někdy vše končilo i hrubým vyhnáním světice z města.

"Dům byl veliký a pustý se spoustou podstřešních komor. Má společnice se nemohla zbavit představy, že se tu někde schovával některý z těch studentů, kteří byli tak rozezleni, že musejí dům opustit. Zamkly jsme se v místnosti, kde byla sláma. Sláma - to bývalo totiž vždycky to první, co jsem opatřila, když jsem zakládal klášter. Je-li sláma, už je lůžko. Na tu slámu jsme si tedy lehly a zabalily se do dvou přikrývek, které nám laskavě vypůjčily."
(z Knihy o zakládání)

Sv. Terezie se kromě vnější obnovy karmelitánského řádu, na kterém se spolu s ní podílel i další velký mystik té doby sv. Jan od Kříže, také velmi intenzivně věnovala vnitřní obnově duchovního života u svých spolusester a sester jí svěřených. Že musela často zápasit s mylným pojetím zbožnosti, o tom svědčí řada příhod.

V Knize o zakládání píše: "Když totiž sestry čtou nebo slyší, co všechno konávali poustevníci, může se jim zdát, že je správné splnit jakýkoli příkaz. Ale i ti, kdo podléhají poslušnosti, si musí uvědomit, že čin, který - kdyby jej provedli bez příkazu - by byl smrtelným hříchem, nesmějí vykonat ani v případě, že jim to bylo poručeno. …Je tedy zapotřebí, aby představené věděly, že některé duše berou poslušnost doslova. Plná radosti ukazovala jedna sestra své představené velikou žížalu: Podívejte, jak je hezká. Tak ji snězte, řekla představená. Milá sestřička si šla žížalu upéci. Představená to řekla jen tak a netušila, jaká škoda z toho mohla vzejít."

Její vědomí toho, že mystika může být prožívána i v naprosto všedním životě, se projevilo např. tím, že několikrát upadla do mystického vytržení při běžné práci v kuchyni. Stejně tak, jako dokázala přijímat kříže a pokání, kterých je život plný, dovedla se také radovat a na hostině se třeba s velkou chutí zakousnout do pečeného bažanta. Ti, kdo Terezu od Ježíše blíže znali, ji popisují jako velice laskavou ženu s půvabnou tváří, která se při hovoru o Bohu zardívala, dýchal z ní nebeský klid a člověk si ji hned vážil a měl ji rád. Sv. Terezie zemřela v Albě de Tormes 4.10.1582 a v roce 1622 byla prohlášena za svatou.

Závěrem několik rad sv. Terezie nejen spolusestrám: "Nikdy nesrovnávej jednu osobu s druhou: srovnávání je odporné. Neživ svou zvědavost řečmi nebo otázkami o tom, co se tě netýká. Buď si vědoma, že nemáš než jedinou duši, že nezemřeš než jednou, že nemáš než jeden život, který je krátký, jediný a zcela osobní, a že není než jediné oslavení, které trvá věčně. Budeš-li to činit, mnoho věcí tě nebude zajímat. Ať je vždy tvou touhou vidět Boha, tvým strachem, že jej ztratíš, tvou bolestí, že se z něho nemůžeš radovat, tvou radostí, že On tě může k sobě přivést. Tak budeš žít ve velkém klidu."